Nejen za lidovou architekturou pestrým okolím Ohnišova

Ohnišov – V Koutech 2,5 km – Bystré 3,5 km – Zlatý potok, rozc. 5 km – Na Krahulci 8 km – Janov 10 km – Tis, rozc. 11,5 km – Rokole 12,5 km – Bohdašín 14 km – Slavoňov 16 km – Klopotovské údolí 18 km – Nové Město, u mostu 20 km – Zákraví, rybník 23,5 km – Ohnišov 26,5 km

Startujeme v Ohnišově*, velké obci na Janovském potoce a v údolí jeho drobného levostranného přítoku. Prvotní osada vznikla při strážnici na staré obchodní stezce, která tudy procházela z nitra Čech do Kladska. První písemná zmínka o ní pochází až z r. 1471. V minulosti se řada obyvatel živila pašeráctvím. Přes Bohdašín a Nový Hrádek přecházeli do Kladska, odkud v tlumoku nebo pytli přivázaném řemeny k tělu a ukrytém pod kabátem přenášeli hlavně kávu a cikorku, někdy i sůl a tabák. Na výšině ve středu obce stojí pseudogotický kostel sv. Cyrila a Metoděje. V domě čp. 29 se narodila spisovatelka Pavla Buzková, jejíž román Mlází čerpá ze zdejšího prostředí. Pověst vypráví o zdejším mlynáři, mrzoutovi a nemluvovi, který se za celý boží den neusmál. Měl smutek na duši, protože mu zemřela žena a dítě. Za žalu přestal dbát o živnost, mlýn upadal a hrozila mu dražba. Před úpadkem zachránil mlynáře čert, kterému upsal duši. Mlýn opět klapal od rána do noci, zdejší mouka prý přímo zázračně kynula a napeklo se z ní mnohem víc než z jiné. Mlynáře však smutek neopustil – teď byl jeho důvodem hlavně strach z hrozného konce. Čertu však nakonec unikl a to díky dobrým skutkům, za které si vysloužil boží milost. (Stravování: pohostinství U Jelena, hostinec U potoka.)

Z křižovatky u hostince, autobusové zastávky a turistické orientace v dolní části obce se dáme po červené značce. Zprvu nás vede po hlavní silnici, asi po 150 metrech zahýbá vpravo na úzkou asfaltku do bočního údolí mezi domky. Jdeme stále proti proudu Janovského potoka, tekoucího v úzkém regulovaném korytě. Po chvíli opustíme obec a velmi mírně stoupáme teď už vcelku úzkým, většinou stromy porostlým údolím. Vpravo míjíme koupaliště – umělou nádrž, jejíž dost špinavá voda však ke koupání příliš neláká. Za koupalištěm se silnička změní na širokou vozovou cestu. Stále sledujeme potok, procházíme nesečenými loukami se skupinami stromů a keřů. Ve svahu po levé straně je několik chat. Za nimi vstoupíme do lesa, asi po 500 metrech je vpravo u cesty vyznačený pramen pitné vody.

O kus dál se po levé straně objeví rozsáhlá pastvina, za ní pak osamocené stavení. Přejdeme po mostku na druhý břeh potoka a pokračujeme méně výraznou travnatou cestou mezi lesíkem a loukou kolem další usedlosti až k rozcestí a turistické orientaci V Koutech u lesního Panského rybníka. Začíná tu žlutá spojka do Janova (0,5 km), naše červená zahýbá vpravo a stoupá přes louku, později krajem lesa kolem rozptýlených rekreačních chalup osady Kouty. Na vrcholu stráně se cesta stočí vlevo do lesa, později pokračuje při jeho okraji a pak loukou do Bystrého. Na začátku vsi se změní na asfaltovou silničku, po které dojdeme do středu obce.

Bystré* leží v hezkém kopcovitém terénu orlického podhůří. V písemných pramenech se poprvé uvádí v r. 1475, existovalo však prokazatelně již ve 14. stol. Výraznou dominantou je kostel sv. Bartoloměje na hřbitově při okraji návsi naproti autobusové zastávce, původně středověký, nově vystavěný barokně v letech 1716–19 G. Quadronim a upravený po požáru v r. 1750. Západní průčelí doplňuje mohutná hranolová věž. V bohatě zdobeném interiéru s převážně empírovým zařízením jsou cenné sochy světců z poloviny 18. stol. patrně od Řehoře Thényho, strop lodi zdobí štukové zrcadlo, triumfální oblouk rokokové malby Umučení sv. Barbory (objevené v r. 1970). Při silnici na Janov stojí hezká kaplička se šindelovou střechou. (Občerstvení: hostinec U Ševců.) –

Od turistické orientace u autobusové zastávky jde červená značka silnicí dolů přes obec. Jistě nepřehlédneme pěkné roubené chalupy čp. 64, 62, 9, 65 a další. Za Bystrým silnice krátce stoupá a pak nás vede půvabnou březovou alejí. Na konci dlouhé rovinky se stáčí vlevo a začíná klesat. Červená zanedlouho odbočí na cestu vpravo, my se však přidržíme silnice a sestupujeme po ní již bez značení do údolí Zlatého potoka**.

V místě, kde se vozovka stáčí ostře vpravo, půjdeme mírně vlevo na zpevněnou vozovku; zprava se k nám přidá zelená značka. Procházíme napříč zalesněným svahem nad potokem, místy tu vystupují na povrch romantické skalky. Mineme opuštěný průmyslový objekt, kousek za ním míří značka vpravo. My ji v těchto místech opustíme a budeme pokračovat po široké cestě stále proti proudu potoka. Údolí nabývá na malebnosti, pod námi ve svahu, ale i přímo v korytě potoka leží mohutné balvany. Připomeňme, že Zlatý potok pramení na úbočí Sedloňovského vrchu v nadmořské výšce 922 m a mezi Sedloňovem a Podbřezím vytváří jedno z nejhezčích údolí v Orlických horách. V dolní části toku přijímá jméno Dědina, za Třebechovicemi pod Orebem ústí zprava do Orlice. Je dlouhý celkem 55 km. Jeho půvaby jistě oceníme i v následujícím úseku.

Pohodlná cesta nás vede stále zvolna vzhůru lesem, voda v divokém korytu kličkuje mezi balvany, spadá přes kamenné prahy a místy vytváří i drobné peřeje. Nakonec přejdeme na levý břeh a jdeme zvolna vzhůru ke kraji lesa. Na rozcestí necháme bez povšimnutí širokou cestu mířící vpravo k silnici a pokračuje rovně, přímý směr podržíme i na další křižovatce, nad osamělou usedlostí. Přes louku míříme k lesu a podél něj k silnici, kde se k nám zprava připojí žlutá značka. Po silnici přejdeme most přes potok, hned za ním nás značka vede vlevo přes zarostlou loučku nevýraznou pěšinou k lesu. Vystoupáme svahem k další silnici a pokračujeme po ní kolem rozestavěného kruhového objektu ke křižovatce a turistické orientaci v malé osadě Na Krahulci.

Zprava přichází modrá značka, která nás povede dál. Jdeme pohodlnou cestou mezi loukami a poli k osamělé usedlosti s půvabnou roubenou chalupou a pak dál téměř po rovině přes louky. Krajina kolem nás je idylická, kvete tu třezalka, hvozdíky a mateřídouška, o kus dál lemují břeh po naší pravé straně třešně, před námi se otevírá daleký výhled do kraje. Pak začíná cesta postupně klesat, vychutnáváme krásné panorama**, jemuž až daleko k obzoru vévodí vesničky s červenými střechami, lesíky i čtverce polí.

Po okraji ovocného sadu sestupujeme k vesničce Janov*, kdysi domovu tkalců, v historii prvně připomínané v r. 1544. Mezi usedlostmi dojdeme za stálého klesání k silnici a po ní vpravo kolem půvabné cihlové kapličky se zvoničkou. Pokud bychom sem zavítali v pravé poledne, měli bychom příležitost seznámit se i s hlasem jejího zvonu. O kus dál za autobusovou zastávku je turistická orientace (vlevo odbočuje žlutá spojka k rozcestí V Koutech).

Naše modrá značka pokračuje mírně vzhůru po silnici kolem rozptýlených chalup do osady Tis. Mineme autobusovou zastávku, za ní zděnou kapličku a pěknou poloroubenou chalupu, pak se silnička zatočí vpravo a za mírného stoupání nás dovede ke křižovatce a dalšímu turistickému orientačnímu místu, kde začíná zelená značka. Ta nás v následujícím úseku povede dál.

Jdeme stále po silnici, ještě krátce vzhůru, pak naopak zvolna dolů k malému lesíku, za ním odbočíme šikmo vpravo na cestu ke známému mariánskému poutnímu místu Rokole**. Zajímavý areál staveb, jehož jméno je odvozeno od slova „rokle“, leží v mírném částečně zalesněném svahu nad levým břehem Olešenky. O jeho vzniku hovoří pověst. Jednou prý kráčel lesník z blízkého Nového Hrádku podél říčky Olešenky. Náhle spatřil, jak do studánky v lese spadl slepý pták, který však za několik vteřin vzlétl radostně zdravý do oblak. Lesník, užaslý nad tímto zázrakem, si vzpomněl na svého slepého syna. Nabral vodu z pramene, odnesl ji domů a vymyl jí synkovy nevidoucí oči. Zázrak se opakoval, chlapec prohlédl. Vděčný muž pak vystavěl u studánky kapličku, do níž zavěsil obraz P. Marie. Podle jiné verze tu prý kdysi zabloudila dívka, která se v nouzi nejvyšší obrátila s prosbou o pomoc na P. Marii. Ta se jí zjevila, vzala ji za ruku a vyvedla ven. V místě zjevení pak vytryskl pramen. Během let kaple upadla v zapomenutí a zchátrala, důkladné obnovy a přestavby se dočkala až v r. 1859.

Z této doby pochází i obraz P. Marie Rokolské od malíře Klemense z Hradce Králové. Nápis na oltáři „Nic než Tebe – nic bez nás“ vyjadřuje tzv. úmluvu lásky, kterou zde s P. Marií v r. 1939 uzavřela první skupina českých kněží po vzoru Mariánské družiny v Schönstattě. Rokolská kaplička se tak stala duchovním centrem schönstattské rodiny u nás, zvláště po r. 1953, kdy tu byl umístěn trezorový svatostánek. V r. 1874 přibyly poblíž (za silnicí) jednotlivá zastavení křížové cesty, litinové reliéfy na nevysokých kamenných sloupcích (v nedávné době obnovené). Podle pověsti prý křížová cesta vznikla na památku dvou mladých milenců, kteří se v těchto místech pro nešťastnou lásku zastřelili. Zájem o Rokoli postupně stále rostl a mariánská kaplička již poutníkům těžko stačila. Proto dal v r. 1930 podnikatel F. Přibyl na loučce nad ní vystavět nový pseudogotický kostelík, vysvěcený v r. 1945, r. 1988 opravený a v r. 1993 doplněný o sakristii. Ve svahu naproti kapli, pod níž dodnes vytéká „zázračný“ pramen, je zajímavá dřevěná Loreta s krytým ochozem, v níž jsou umístěny obrazy sedmi bolestí P. Marie, před ní stojí mariánská socha z r. 1921. V dolní části areálu u silnice je velký patrový objekt bývalého hostince, později hotelu Rokol, dnes bohužel mimo provoz. Musíme se tedy občerstvit z vlastních zásob, stolů a laviček k příjemnému posezení je tu dostatek.

Vrátíme se zpět ke kostelíku a jdeme od něj – již bez turistického značení – vpravo přes lesík ke kraji louky, po ní pak mírně vzhůru cestou k další novodobé kapli* se zvoničkou na hřebeni střechy. Od ní pokračujeme hezky upraveným chodníkem vpravo k velkému modernímu Domu Mariiných sester, jehož obyvatelky pečují o posvátné místo, u něj se stočíme na silnici a po ní vpravo ke křižovatce. Zatočíme vlevo, projdeme lesíkem a za stálého klesání otevřeným terénem mezi poli dorazíme do vsi Bohdašín*. (Tento úsek cesty si můžeme, budeme-li mít štěstí na spojení, zkrátit autobusem.) V obci, připomínané v r. 1544, se dochovala řada hezkých roubených a poloroubených chalup. Na rozcestí u turistické orientace se opět napojíme na modrou turistickou značku a jdeme po ní vpravo úzkou asfaltovou silničkou podél potoka. Pak vystoupáme k hornímu okraji obce a pokračujeme mírně dolů do polí.

Asi po půl kilometru mineme vpravo osamělý dům s kamenným křížem mezi dvěma lipami, silnička se změní na zpevněnou cestu a zvolna klesá, pak se stočí vpravo, vystoupá k okraji lesa a zamíří vlevo k silnici na okraji Slavoňova***. Vesnice je poměrně stará, v písemných pramenech se zdejší fara uvádí již v r. 1350. I tady nás jistě zaujmou krásné roubené stavby, např. čp. 31, 47, 61 aj. (Stravování: hostinec U Bětky.) Silnice nás vede dolů přes obec do údolí potoka, kde je rozcestí turistických cest. Tady vyměníme modrou značku za žlutou, která uhýbá podél potoka vlevo.

Dříve, než vstoupíme do převážně zalesněného údolí, odbočíme vpravo vzhůru do svahu ke slavoňovskému kostelu, jedné z nejpozoruhodnějších památek regionu. Kostel, zasvěcený sv. Janu Křtiteli (do r. 1683 sv. Martinu, patronu horníků), patří mezi nejkrásnější ukázky dřevěné sakrální architektury v České republice. Jeho areál dotváří i zvonice, roubená márnice a kamenná hřbitovní zeď. První kostel ve Slavoňově vznikl již před r. 1350, za neznámých okolností, zřejmě během husitských válek, však zanikl. Dnešní stavbu, v níž se mísí prvky pozdní gotiky a renesance, dal vybudovat v r. 1553 blažkovský zeman Jan Kotlačka a jeho syn. K větším opravám došlo v letech 1705, 1880 a 1896. Je to roubená jednolodní stavba s pravoúhle zakončeným presbytářem, sakristií a předsíní. Presbytář a sakristie mají ploché stropy, v lodi je trámový kazetový strop, nesený dvěma sloupy, předsíň s lodí spojuje dřevěný sedlový portál. V interiéru se dochovala pozoruhodná výzdoba, vzácná ukázka lidového renesančního malířství 16. stol. Na kazetovém stropě jsou různé ornamenty, postavy apoštolů na hlavním vazebním trámu pocházejí z r. 1705. Cennými památkami jsou také klasicistní kazatelna a lidová barokní křtitelnice, uzavírající prostor presbytáře. Při renovaci vnitřku v r. 1934 se podařilo na stěnách odkrýt ornamenty s rozličnými vzory, na pažení kůru figurální malby s náboženskými a krajově historickými motivy. V letech 1970–73 byl celý interiér restaurován a nově upraven liturgický prostor. Prohlídku kostela je možné domluvit na faře, pravidelně však bývá otevřená předsíň, z níž je možné přes mříž nahlédnout do kostelní lodi. Zřejmě nejstarší stavbou celého areálu je zděná věžovitá zvonice s průchozí branou sklenutou křížovou hřebínkovou klenbou, v horní části bedněná, zakončená jehlancovitou střechou. Její jádro pochází ze 14. stol., dnešní úprava je však renesanční z r. 1555. Jižně od kostela při hřbitovní zdi stojí roubená barokní márnice z 18. stol. Na nedaleké budově fary je umístěna pamětní deska s bustou, která připomíná, že v letech 1896–1928 působil ve zdejší farnosti páter Václav Vojnar, dobrodinec zdejšího kraje.

Vrátíme se zpět na žlutou značku a pokračujeme po ní do zalesněného údolí potoka. To se velmi rychle zahlubuje a dostává romantický ráz, po naší pravé ruce se objevují skály. Původní široká cesta se postupně změní v pěšinu, která nás vede lesnatým svahem nad potokem, dno údolí pod námi je zarostlé vysokou trávou a kopřivami. Cestička, kličkující krajem vzrostlého smrkového porostu, je místy plná kořenů. Po čase vyústí na širší stoupající cestu, kterou však značka po několika krocích opět opouští a pokračuje vlevo pěšinou zpět k potoku. Ten se po chvílí spojí s jiným – Bohdašínským – přitékajícím zleva. Údolí, zvané Klopotovské**, se znovu zužuje a nabývá divoký ráz.

Pak přejdeme po mostě na protější břeh, kde vyústíme na širší cestu. Stáčíme se vlevo, po pravé ruce míjíme oplocenou lesní školku, za ní složiště klád. Přejdeme rozcestí a pokračujeme stále po široké cestě podél vody až k hezkému místu nad potokem, se stolkem, lavičkami a upraveným ohništěm, které láká k příjemnému posezení. O 200 metrů dál vlevo u cesty je hezky udržovaná Lesníkova studánka, opět se stolkem a lavičkami, nedaleko od ní, za dřevěným mostem přes potok, turistická orientace Klopotovské údolí. K naší žluté značce se tu zprava přidává okružní naučná stezka, značená klasickým zelenobílým čtvercem. Následuje opět romantický skalnatý úsek, za ním přejdeme loučku s lavičkou a po mostě se vrátíme na pravý břeh potoka. Cesta se změní na asfaltovou silničku, která nás vede do úzkého skalního „hrdla“. V něm, ve skalní stěně hned vpravo u cesty, se otevírá vstup do tzv. Mertovy díry, která je pozůstatkem po těžbě železné rudy v 1. polovině 19. stol. Můžeme nahlédnout do vstupního prostoru, dalšímu postupu brání voda. O kus dál se po mostě vrátíme na levý břeh, po chvíli vyjdeme z lesa a vstoupíme na východní okraj Nového Města nad Metují. Stále ještě poměrně hlubokým údolím po Lesní ulici mezi domky a zahrádkami dojdeme k silnici, po ní pokračujeme mírně dolů kolem průmyslových objektů ke křižovatce a turistické orientaci u mostu přes Metuji.

Po mostě přichází červená značka, po které absolvujeme zbývající část cesty. Vede nás ostře vlevo téměř do protisměru po stoupající hlavní silnici, po 150 metrech však odbočí vpravo a po schodišti zdolá strmý zalesněný svah. Vystoupáme na okraj plošiny nad údolím, pak pokračujeme asfaltovou cestou opět k silnici (značka zkracovala její výrazný záhyb) a po ní vpravo na okraj vsi Spy. V mírné pravotočivé zatáčce odbočuje červená značka doleva a po chvíli sestoupí do údolí Janovského potoka, nazývaného Husí krk*. Jeho dno je zarostlé vysokou nesečenou travou, kopřivami a bodláčím. ¨

Mineme osamělý objekt, o kus dál začíná údolí nabývat na romantičnosti. Cesta přejde na pravý břeh potoka a vede stále lesem, nakonec brodem míří opět na břeh levý. My spolu s červenou značkou pokračujeme ještě původním směrem a pak překonáme potok mnohem pohodlněji po lávce. Stejná situace se asi po 50 metrech opakuje. Objevují se mohutné skály, kolem jedné se stáčíme vpravo a pokračujeme přímo nad vodou; nad protějším břehem je rozlehlá mýtina. Blížíme se k nejdivočejší části údolí. Následují další dvě lávky, nad druhou z nich teče potok úzkou skalní průrvou**, poněkud připomínající malebné „tiesňavy“ Slovenského ráje. Po několika schůdcích vystoupíme na pátou lávku, která nás opět vrátí na pravý břeh. Skály po obou stranách potoka tu spadají přímo do vody. I v následující části je terén dost skalnatý, některé neschůdné úseky obcházíme pěšinou ve svahu. Asi po 400 metrech se zprava brodem přidá jiná širší cesta, která se však postupně opět změní v pěšinu. Údolí se opět poněkud rozšiřuje, takže na dno občas dohlédnou i sluneční paprsky. Projdeme porostem kopřiv a pak vystoupáme na hráz pěkného lesního rybníka k turistickému orientačnímu místu Zákraví.

Dáme se vpravo přes hráz a na jejím konci přejdeme přes hluboký náhon, přivádějící vodu na bývalou malou hydroelektrárnu, jejíž lesem zarostlá budova stojí dole pod hrází. Cesta se stočí vlevo a dovede nás na rozcestí, kde se dáme ostře vpravo a po několika krocích pro změnu vlevo na pěšinu do lesa. Pěšina je téměř neznatelná, stoupáme prakticky volně lesem a pozorně sledujeme značení. Značka nás vede vlevo do hustšího porostu, pak vzhůru kolem malého opuštěného lůmku na kraj lesa. Tady vede široká cesta, po které pokračujeme vlevo. Znovu nás pohltí les, jdeme teď už pohodlně prakticky po rovině nad údolím. Kolem dalšího lomu se dostaneme ke kraji lesního porostu a zahýbáme podél něj vlevo dolů. Následující úsek je poměrně náročný na orientaci. Znovu sestoupíme až na travnaté dno údolí a dáme se vpravo pěšinou podél louky. Přejdeme přes potůček, přetneme cíp pastviny a krátce stoupáme řídce zalesněným svahem k cestě, po ní vpravo dolů, později mírně vzhůru zarostlým lesíkem. Tam, kde porost po naší levé ruce končí, zatočíme ostře vlevo a již prakticky bez jakéhokoli cesty, po hranici mezi polem a lesem, se vracíme znovu nad údolí. Podél pole se stáčíme vpravo po zarostlé mezi, pokračujeme krajem lesíka a pak vlevo pěšinou přes loučku. Značka pak sleduje její dolní okraj, na konci se objeví cesta, po které již bez problémů zvolna sestupujeme k široké vozové cestě. Ta nás vede stále nade dnem údolí kolem několika osamělých domů k silnici, po ní pak zhruba po 0,5 km dojdeme na křižovatku v dolní části Ohnišova, kde se náš výletní okruh uzavírá.

(Doporučujeme průvodce po Orlických horách ze Zelené  edice.)