ROZHOVOR Zdeněk Háček Hák: Nejen výška dělá horolezce

Když jsme spolu mluvili v roce 2016, měl jsi za sebou svůj první křest ve velehorách – konkrétně výstup a sjezd na lyžích z nejvyšší hory Afghánistánu, sedmitisícového Nošaku. Od té doby máš za sebou pět prvovýstupů v Karakoramu a Himálaji. Čím si tě získaly vysoké hory? 

I když nejsem vůbec cestovatelský typ, tak mi expediční život naprosto vyhovuje. Soustředit se jen na svůj cíl, neřešit běžné problémy a mít na všechno dost času, tohle všechno mi sedí. Myslím, že expedice jsou pro mne určitá forma meditace a odpočinku.

Co tě baví na prvovýstupech? Je to tvoje oblíbená disciplína, nebo zůstáváš v srdci pískař?

Tak pískařina versus hory je ta stejná rovnice jako lyže versus lezení. I když jsem daleko lepší lyžař než lezec, tak lezení mám daleko víc v srdci. To samé s pískem. V horách mi to ale jde prostě podstatně lépe.

V horách mi jde o plynulost pohybu, a to ať s lyžemi, nebo bez nich. 

Dvojnásobná radost

Loni jsi byl v Nepálu dokonce dvakrát. Jak se v době koronaviru změnil? Byla nějaká omezení v Káthmándú nebo v base campu?

Hlavně jaro bylo v Nepálu naprosto liduprázdné. Nikde nikdo, jen pár Čechů, Rusů a Indů. Také jsme si skoro všichni odsud přivezli indickou mutaci… ☺  Jinak změna v chování Nepálců byla spíše pozitivní. Při nedostatku turistů a méně příležitostech si vydělat peníze k obživě si opět více začali vážit svých hostů. 

Každá ta cesta byla v něčem odlišná, obě ale skončily úspěšným prvovýstupem na šestitisícovku. Můžeš nám je přiblížit?

Při jarní expedici jsme měli spolu s Jardou Bánským (Banán) za cíl vylézt severní stěnu Kangchungu West (6100 m) poblíž Čo Oju. Nakonec jsme byli donuceni změnit cíl a podařil se nám první výstup od severu na sousední Kangchung Shar (6083 m). Cestu jsme pojmenovali „Ádův nebeský traverz“ jako vzpomínku na Jardova strýce a náčelníka Horské služby Krkonoše, Adolfa Klepše. Ve stěně jsme strávili pouze dva dny, ale euforie na vrcholu byla jedna z největších, co jsem zažil, protože se nám spolu s Banánem splnil společný sen, a to vylézt si něco v Himálaji společně. Podmínky a obtížnost výstupu vše jenom umocnily. Byl to jeden z mých největších zážitků v horách vůbec. Prvovýstup s nejlepším kamarádem v Himálaji, a navíc na tak krásný kopec, to bylo víc, než o čem jsem kdykoliv snil. Už tady na té expedici jsem ale věděl, že ten samý rok se chci do Nepálu vrátit. 

Pod Ama Dablamem jsme prošli celkem dvakrát a já věděl, že mé další kroky povedou právě sem. Ano, chtěl jsem zopakovat výstup Míry Šmída z roku 1986. Na expedici jsme odjeli s Trávou (horolezec Honza Trávníček, pozn. red.) a klienty. Nejdříve jsme s nimi vylezli na Lobuche East (6119 m) a pak i na Ama Dablam (6812 m) po normální výstupové trase.

Na výstupu západní stěnou jsem byl původně domluvený s Dawem Knillem, ten ale odcestoval předčasně domů. Do stěny jsme tak nakonec po problémech s povolením a penězi díky štědrosti kamarádů a sponzorů nastoupili spolu Kubou Káchou, se kterým jsem se seznámil až během cesty na expedici. Kuba se však ukázal jako ideální parťák pro takový projekt. Společně jsme se shodli, že výstup Šmídovou cestou by byl objektivně příliš nebezpečný. Nakonec jsme zkombinovali cestu „American direct“ z roku 1990 a ve vrchních partiích jsme se napojili do cesty právě Míry Šmída. Byl to splněný sen. Na vršku jsem se málem rozbrečel. Druhý emotivní vrchol během jednoho roku.

Nižší, ale těžší kopce

Za prvovýstupy na Gašerbrum I a Čamlang s Márou Holečkem jste si dvakrát odnesli prestižní ocenění Piolet ďOr, označované za horolezecké Oscary. Přinesl ti úspěch na mezinárodní scéně lepší podmínky u sponzorů nebo víc klientů?

Ne, ne. Musíme si přiznat, že pro sponzory nadnárodního charakteru nejsme my, čeští horolezci, vůbec zajímaví. Náš trh je jen velmi malý a naše „ksichty“ příliš východní, staré a neatraktivní. Lezení děláme především pro sebe a svoje touhy. Kdyby ne, nikdy bych nešel do dávno několikrát vylezené západní stěny Ama Dablamu. Proto jsem rád za sponzory, které mám a doufám, že jim mohu podporu v podobě hezkých výstupů částečně vrátit. Měl jsem prostě kliku, že jsem se svezl s Márou a jeho projekty, které měly potenciál na takové ocenění. Nic víc, nic míň. Na světě jsou stovky lepších horolezců. 

V jednom rozhovoru jsi uvedl, že čím je člověk ve vyšších horách, tím míň se při lezení bojí. Jak to máme chápat?

Já nevím, prostě mi to tak přijde. Před výstupem často cítím obavy a napětí. Postupem času však vše odejde a zůstane jen soustředěnost a účelnost. Na jiné myšlenky není jaksi prostor. Čím výše, tím je to snazší. 🙂

Nechal ses slyšet, že pokud někdy vyrazíš na další osmu, tak jedině s lyžemi. Máš nějakou vyhlídnutou? 

V tom jsem názor asi pozměnil. Dokážu si představit výstup na osmitisícovku klidně zase nějakou novou cestou. V nejbližších letech to ale asi nebude. Momentálně chci spíše maximálně těžit z techniky. A to jak lyžařské, tak i lezecké. Takže spíše nižší a těžší kopce. Až mi bude 50, tak se na to buďto vykašlu, nebo si dám všechny 8000 během sedmi let a je to…☺ to je samozřejmě vtip! Třeba ještě vůbec nemám vylezený severní Eiger… Nejen výška dělá horolezce.

Více lezu sám pro sebe

Vyučil ses kuchařem, ale od útlého věku jsi závodně jezdil na lyžích, později na skialpech, od mládí lezeš… Bylo povolání horského vůdce tvým snem nebo jak ses k němu dostal?

O povolání horského vůdce jsem nevěděl do svých 28 let vůbec nic. Možná jsem tušil, že kdysi napsal jakýsi Gaston Rebuffat knihu „Hvězdy a bouře“, tam něco o tomto řemeslu psal. Toť vše. Abych šel do vzdělání mi nabídl až Pepa Šimůnek (prezident Česká asociace horských vůdců, pozn. red.). Já šel na přijímačky a vůbec nevěděl, do čeho jdu. 

Jako horský vůdce vodíš lidi po horách už od roku 2010. Třeba na Matterhornu už jsi byl víc než čtyřicetkrát. Co tě na téhle práci pořad baví a co tě naopak dokáže naštvat?

V intenzitě značně polevuji. Dříve jsem prakticky jenom vodil. Dneska daleko více lezu sám pro sebe a vodím jen to, co chci vodit a koho chci. Na místě pak záleží na vnitřním rozpoložení. Někdy mě dokáže rozhodit cokoliv, někdy vůbec nic.

Na Ama Dablam jsi lezl nejprve normálkou s klientem. Je nějaká hranice, kam bys s klientem už nešel?

Ta hranice je velmi, velmi nízko. Konkrétně 4807 metrů. Na Mont Blanc bych už prostě nešel. Nebo třeba na Gerlach, tam jsem ani nikdy nebyl, ale historky mi bohatě stačí. I když výjimku samozřejmě udělám s někým z rodiny, dobrým kamarádem či štamgastem.

Outdoorové sporty se těší stále většímu zájmu, na horách začíná být lidí až hodně. Přikláněl by ses k větší regulaci? Podobné, jako zavedli před pár lety na Mont Blancu, např. i na vrcholech jako Matterhorn nebo Glockner?

Asi ne. Lidé si musí sami uvědomit, že na světě neexistují jen tyhle kopce. Možná k tomu mohou přispět i sami horští vůdci, když se více rozhlédnou kolem sebe. V Himálaji se začíná rýsovat přesně tenhle trend. Třeba Nepálci se snaží rozšiřovat nabídku, čímž se lidi více rozprostřou po horách. Viz pokus stoupat na Čo Oju z nepálské strany. Stačí, když si agentury či kanceláře k určitému kopci vymyslí nějaký příběh, a lidé se sami začnou orientovat i na méně zprofanované kopce.

Vodit lidi po horách v létě i v zimě vyžaduje velkou všestrannost. Je tohle základ tvého úspěchu v Himálaji?

Základ určitě, ale do těch velkých kopců potřebuje člověk něco navíc. Buď na to má, anebo ne. Nesouvisí to ani tak s technickou nebo fyzickou připraveností, ale hlavně s vrozenými dispozicemi a mentální silou.

Lidé mají různé povahy, musíš být také trochu psycholog?

Není to tak složité. V podstatě jsou jen dva typy hostů. Příliš ambiciózní a ti, kteří se příliš podceňují. Takže někoho je potřeba uzemnit, jiného povzbudit. Zbytek je jen standardní komunikace jako v běžném životě. Tam jsme taky každý jiný. Mám kliku, s většinou svých hostů si sednu na sto procent.

Jak řešíš nedisciplinovanost v terénu?

Dávám červené karty. Mirkovi Joudalovi přezdívám „Rote karte“. Dva roky se mnou nesměl na zimní túru… ☺  Některé vůdčí typy se jen těžko smiřují s dodržováním nějakých doporučení. S tím jsem se už dávno srovnal. Někoho stačí napomenout, na někoho se musí rafinovaně, aby si sám uvědomil, že tě vlastně na tom místě nepostradatelně potřebuje… Pak je to bez problému.

Zdeněk „Háček“ Hák je český horolezec, skialpinista, pískař, horský vůdce UIAGM a trojnásobný tatínek. Do vyšších hor se poprvé podíval v roce 2016, kdy vystoupil a na lyžích sjel nejvyšší horu Afghánistánu – Nošak (7492 m). Od té doby podnikl šest prvovýstupů v Karakoramu a Himálaji: 2017: Gašerbrum I (8068 m), 2018: Kyajo Ri (6186 m), 2019: Čamlang (7319 m), 2021: Kangchung Shar (6063 m) a Ama Dablam (6812 m), 2022: Chumbu (6853 m). V letech 2018 a 2020 si s Markem Holečkem jako první Češi v historii odnesli prestižní horolezecké ocenění Piolet ďOr (Zlatý cepín).