Jen málokterý zážitek z hor může být horší, než chytit bouřku na zajištěné cestě. Výstup na Triglav, při kterém se nám rozsvítilo.
Třetí den našeho výletu v Julských Alpách se hezké počasí kazí. Ani dramaticky, ani prudce. Zatáhlo se, mraky visí asi ve dvou a půl tisíci metrech. Na vrchol Triglavu lezeme po hlavním hřebeni v husté mlze. Jako vždycky se nám trochu ježí chlupy na zádech, jak míjíme kolem feratového lana rozmístěné pamětní desky s nápisy „ubiti od strely“ – zabiti bleskem – a podtím vždycky seznam pěti nebo šesti jmen, tedy všech, co se zrovna lana drželi, když výboj udeřil.
Období prudkých bouřek, které v létě vznikají jakoby z ničeho téměř každý den, je dávno pryč a nakonci září bývá i v Julských Alpách počasí spíše vyrovnané – což znamená, že současná mlha může nad horami vyrovnaně ležet další tři dny. Všechno tomu ostatně nasvědčuje: hustá mlha, občasná dešťová přeháňka a bezvětří. Na nějakou změnu počasí to nevypadá.
Na feratě uprostřed bouřkového mraku
Za krycí clonou mlhy se nepostřehnutelně připlížila bouřka. Interval mezi bleskem a hromem je mizivý a úderů je stejně tolik, že netušíme, který hrom patří ke kterému blesku. Ochromeni zůstáváme stát. Blesk, prásk, prásk! Zůstat na místě nemůžeme. Když to jde, vyhýbáme se zafixovaným místům a natahujeme si ve skalách mimo cestu vlastní lano. Tempo sestupu se tím výrazně zpomaluje. Mlhu, která nás i nadále obklopuje, prosvětluje barevné spektrum záblesků doprovázené kanonádou. Už to ani nevnímáme. Atmosférická elektřina mi zježí mokré vlasy, jemně to zabzučí a v příštím okamžiku práskne. Není to tak, že by bouřkový mrak byl někde blízko. My jsme přímo v něm.
Po cestě i mimo ni se hrne voda. Začíná se stmívat. Všichni jsme mokří a unavení. Vyděšení? Už ani ne. Když nás to nezabilo v prvních pěti minutách, po třech hodinách se strach změnil na určitou otupělost.
Cvaknout se k lanu, či necvaknout?
Zajímavý – a nadějný – je fakt, že celou dobu nedošlo k jedinému přímému zásahu klettersteigu. Cvaknout se k lanu, či necvaknout? Na hamletovskou otázku neumíme odpovědět. Možná na ni ani odpověď není. A najednou jsem dole. Ferata skončila. Kolem mě už žádné hromosvody nejsou. Otáčím se zpátky ke stěně. Tak honem, kamarádi, ať to máme z krku! Z mlhy se vynořuje řada mých přátel, navlečená jako korálky na šňůře. Náhle všude kolem dlouze zapulzuje intenzivní oslnivé nazelenalé světlo. Po ocelovém traverzu sjíždí oslepené oči. Ne ne! To se přece teď nemůže stát!
„Au! Au! Au! Au!!!“ Zase je otevírám. Všichni stojí nebo visí ve stěně. Nikdo nespadl! „Žijete?!“ Ticho. „Hergot, tak žijete?“ křičím směrem vzhůru ke kamarádům. „Jo. Jo. Jo. Asi jo. Já nevim,“ozývají se se zpožděním odpovědi.
Počítám je. Dvě chybí. „Tome?! Katko?“ Shazuju bágl. Zatímco ostatní spěšně a otřeseni postupně opouštějí feratu, prodírám se proti nim po drátech zpátky nahoru. „Tome! Katko!“ Je mi na blití. Nejsou tu. Na lanech nevisí. Dolů nespadli. „Katko! Tome!!!“ Běžím dál. Neochotně obcházím skalnatý útes. Bojím se, co najdu. Tom s Katkou… Jsou tu. Stojí mimo jakékoli nebezpečí daleko odvšech lan a marně se snaží zapálit cigaretu.
„Kam letíš?“ diví se upřímně. „Vypadáš, jako bys potkal mrtvolu…“O chvíli později stojíme všichni v šeru pod skálou. Nikomu se nic nestalo. Ani blbá popálenina.Všichni zásah popisují stejně, jako intenzivní brnění. Nevím, co to bylo. Snad indukce, vedlejší výboj, co já vím.
Poslední pohled na feratu
Vine se jako černá linka po světlém vápenci a tentokrát na ní žádní zelení hadi nejsou. Kousek pod nástupem je ve skále pamětní deska. Čtu v šeru zašlá písmena. Eva… zde ubita… Málem jsem se rozesmál. Celý Triglav je posetý deskami, koho kde „ubila strela“a mně by deset kamarádů „ubila strela“ zrovna v místě, kde chudinku Evu zabil… padající kámen!“
