Nejdřív kroutíte hlavou nad jeho skromností a až potom nad výkony

S lezením jsi začal relativně pozdě. Dočetl jsem se, že to bylo až po dvacítce, a přesto ses dostal mezi špičku. Jaký byl tvůj lezecký vývoj?

Podle mě je špička v těchto sportech hodně diskutabilní. Myslím, že by tam mohl být skoro každý, kdo si to trošku naplánuje a jde do toho naplno. S lezením jako takovým jsem začal docela brzo, skály jsem zkusil, když mi bylo dvanáct. Kolem osmnácti jsme se seznámili se Stoupou (Dušan Janák – pozn. autora) a udělali spolu pár tripů. On byl na tom lezecky odjakživa lépe a ve skalním lezení se vypracoval hodně vysoko. Já se s tím skalním lezením docela peru. Pro mě byly vždycky lákadlem spíše hory a kamarádství, které je s tím spojené, než nějaké výkony.

V roce 2000 jsem se dostal na ledový mítink do Francie a pak začal jezdit do Tater. Stoupa předtím ledy nebo něco podobného nelezl. Přesto jsme spolu vylezli v roce 2002 na Kežmaráku nějakou M6 a šlo o první opakování té cesty. Vedle jsme udělali prvovýstup, což byl Matrix. Tím jsem ukončil období letargie a začal v lezení hledat výzvy a trénovat. V roce 2008 jsme Matrix přelezli volně a já zjistil, že mě mixy baví, a navíc mi i jdou.

Od roku 2008 jsi tedy začal lezení brát vážně. Jak od té doby trénuješ?

Když nemám čas, tak jen jednou nebo dvakrát týdně. Pokud ten čas mám, tak klidně i každý den. Ve skladbě tréninku se řídím ročním obdobím. Dejme tomu, že intenzivně začnu na podzim. V tom období začínají drytoolové závody, takže příprava směřuje tímhle směrem. V prosinci nebo lednu jdu do nějakého rozehřívacího výstupu v Tatrách. Následují dva hlavní cíle sezony na přelomu února/března a března/dubna.

Prsty už mi regenerují pomaleji, proto se snažím po dnech střídat běh s lezením. Asi i víc času proběhám, než prolezu. Kromě podzimu, kdy tu přípravu směřuji k závodům. To se snažím lézt třikrát týdně a jednou běhat. Po závodech to nějak otočím. Za rok odtrénuju asi 300 hodin. Pro srovnání Ueli Steck má za rok těch hodin kolem tisícovky (smích).

Další otázku už jsi musel slyšet asi milionkrát, přesto ti ji položím. Proč „jen“ Alpy a Tatry? Nechceš zkusit i vyšší kopce?

Jasně že bych chtěl. Můj problém je otázka času. Mám tři děti a firmu, kde mám několik zaměstnanců, za které nesu zodpovědnost. Do Alp jedu za rok dvakrát nebo třikrát. To je asi deset lezeckých dní a jen třeba šest, kdy jsi na cestě. To je v porovnání s expedicemi, kdy jedeš na velké kopce, strašný rozdíl.

A máš vybráno něco konkrétního?

Zatím ne. Možná lezení v zimě, a aby tu stěnu přede mnou nikdo nelezl, takže zkusit prvovýstup. Zavřít se do stěny a tam bojovat 5 – 6 dní s tím, že výškový limit by byl kolem 6000, maximálně 7000 m. Trochu se bojím, jestli nejsem zmlsaný z  Alp. Přijedeš autem, nastoupíš pod stěnu a vylezeš ji. Jsi doma dřív, než na tebe dopadne tíha hor. Kdežto v těch velkých horách ti trvá tři týdny, než si vůbec zvykneš na místní prostředí, čeká tě aklimatizace a až potom je na řadě lezení.

Jaký je rozdíl mezi Alpami a Tatrami, co se skály týče?

Používáš jiné jisticí prvky. V Alpách je hodně čistých a rovných spár. Převládá tam suché podnebí, takže používáš hodně friendy. Dál je tam hodně firnu a led, do kterého můžeš vrtat. V Tatrách je spousta hluchých míst a koutků, které nikam nevedou, narozdíl od Alp. Rozbité je to asi stejně. Rozdíl vidím hlavně v zimě, kdy v Alpách je málo stupů na nohy a dlouhé spáry, kde páčíš cepíny nebo lezeš po firnu. V Tatrách je těch chytů víc a jsou tam drny. A rozdílná je samozřejmě délka cest.

Zkoušel jsi někdy pověstné zimní lezení ve Skotsku?

Jednou jsem tam byl na nějakém mítinku. Bylo to super, akorát je to tam těžké na vychytání podmínek. A to taky kvůli místní etice. Můžeš lézt, jen když jsou skály bílé. Tohle je například v Tatrách jedno. Tady musíš počkat, až bude vlhko a začne do toho sněžit. Od určité výšky se to pak začne lepit na skálu. Při lezení nevidíš chyty, spíš jen tak „reješ“ v bílé kaši a hledáš, kde se ti chytne cepín. Jde o zvláštní a hodně nejisté lezení.

Ani mě moc nelákají výstupy typu Ueli Steck, kdy tou stěnou proběhne. Mám rád život ve stěně, kdy si dáš dva nebo tři bivaky. A co mě hodně baví, je to, když se vzbudíš po tvrdém bivaku a čeká tě nějaká těžká délka. Když ji překonáš, tak máš hodně dobrý pocit.

Jak vznikl nápad na letošní prvovýstup v severovýchodní stěně Les Droites, který jste pojmenovali „Dračí let“ neboli „Le vol du dragon“?

Všechno je obrovská náhoda. Čteš si průvodce a koukáš, že nějací Francouzi udělali prvovýstup. Hned vedle je prázdné místo a ty si říkáš, proč tam není cesta. Musí tam být nějaký problém a ty ho chceš vyřešit. Později jsem třeba zjistil, že ty dva moje letošní prvovýstupy jsou spojeny už názvem (prvovýstup na Rysy a Les Droites – pozn. autora). Název Rysy se odvíjí od črtů a „Les Droites“ je v překladu přímka. Takže to prostě všechno nějak zapadá.

Jaké to bylo s orientací v tak velké stěně?

To tě vede samo. Podvědomě víš, kudy chceš lézt. Výš ve stěně už si tě cesta vede sama komíny, rampami apod. Například Francouzi to dělají tak, že si plánovanou cestu prohlídnou z vrtulníku nebo lezou nějakou cestu vedle. My se doma mrkneme do fotky a přijedeme to vylézt.

Pokoušel se před vámi o cestu někdo?

Možná ve spodních částech, kde jsme našli nějakou skobu. Ale výš určitě ne. Docela jsem tam ty spáry čistil.

Ještě pár otázek o vybavení, bereš do stěny péřový spacák, nebo syntetiku?

Na peří jsem dost zanevřel. Mám strach, že ve stěně zůstanu viset třeba osm dní, než pro mě přiletí helikoptéra (smích), a za tu dobu by peří navlhlo a zmrzlo. Beru s sebou syntetiku a rozhodoval jsem se mezi primaloftem a climashieldem. Primaloft jde sice víc zmačkat a víc hřeje mokrý, ale climashield si déle uchová svoje vlastnosti, takže má větší životnost. Beru s sebou tedy kilový spacák ze syntetiky. Mohl bych mít třeba dvouapůlkilový zimní spacák, ale to už bych si nemohl vzít bundu a kalhoty z primaloftu, které používám třeba na štandu nebo když večer dolezu a vařím.

Kolik váží batoh pro zimní technické výstupy v Alpách či v Tatrách?

Jeden batoh je superlehký, teď mám na mysli materiál, ze kterého je vyrobený. Váží míň než kilo a používá ho ten, kdo leze na prvního. Jsou v něm jen lehčí věci jako bunda a nějaké další oblečení. Váhově může mít do deseti kilo. Druhý batoh je 55 Haulbag od ADR designu, který má sám o sobě asi dvě a půl kila, ale je odolný. Do něj narveme těžší věci. Když lezeme těžší délky, tak ho taháme.

Jak jsi se dostal ke spolupráci se Singing Rockem?

Zpočátku jsem žádné sponzory neměl. Věci od Singáče jsem měl nejdříve přes Stoupu. Potom přišel projekt, při kterém jsme chtěli lézt velké věci. Byla nás parta asi pěti lidí. V Singáči se nápad líbil a vzali to pod sebe. Když jsem potom začal víc lézt v zimě, někdy po Matrixu, tak jsem od kluků ze Singáče dostával různé vybavení, jako smyčky nebo lana, na testování. To jsme ani neměli žádnou smlouvu. Později jsem těch věcí potřeboval víc a spolupráce začala být větší. Následně jsme sepsali smlouvu a spolupracujeme dodnes. Mám od nich cepíny, mačky, lana a hodně dalšího matroše.

Jaké bereš do stěny rukavice?

Problémem mnoha lidí je výběr bot, ponožek a právě rukavic. V horském lezení je obecně problém vlhkost. Večer dolezeš a jsi zpocený. V noci ti to navíc zmrzne. Pokud jde o rukavice, kombinuju čtyři páry podle účelu a aktuálních podmínek. Prioritou je pro mě, aby rukavice dobře pouštěly vlhkost, a lehce se tak sušily. Takže mám jedny tenké windstoperové rukavice na nástup a vaření, potom goráčové palčáky, což je jen takový návlek. Do nich další rukavice v podobě zateplené vložky. A poslední jsou středně teplé rukavice, které jsou odolné a ne úplně hrubé. Jsou do podmínek kolem minus deseti. Tenhle pár je na výběr nejobtížnější.

Díky za rozhovor.