ROZHOVOR: Petr Jan Juračka: Nejde jen o horu, ale i o to, co se tam odehrává

Vědec, učitel, fotograf, filmař, cestovatel, horolezec, přednášející, manžel, otec dvou dětí. Neznám moc produktivnějších lidí než seš ty. Navenek to působí, že všecko zvládáš hravě. Jaký máš recept na organizaci času?

Je to těžký, ale pokud chceš takhle žít, musíš toho během dne stihnout víc. V zásadě neztrácím čas přejížděním. Bydlíme se ženou v Pardubicích a děti nikam nevozíme, všechno si to odchodí samy i díky tomu, že je žena naučila hodně soběstačnosti. Zároveň využívám čas ve vlaku, tam ho ušetřím spoustu. Ve vlaku jsem už takto napsal tři knihy. Druhá úspora času je to, že nestřídám ženský. Našel jsem si babu v 16 a od té doby jsme spolu, což nám v životě ušetřilo oběma spoustu času a peněz.

Jak už víme, jsi sportovec a dobrodruh, přednášíš ale také na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. To jsou dva celkem odlišné světy. Ve kterém se cítíš líp? 

To se nedá takhle říct, já bych to takto neodděloval. Práce na univerzitě se studenty je super. Akademici jsou sice jiní, mají jiný styl života, ale posedlost tím, co dělají, je stejná jako posedlost lezců, fotografů a cestovatelů. Jen jsou šáblí jiným směrem. Nedá se jednoduše říct, co je lepší. Pokud se to povede, je super to skombinovat. Chvilku máš studentský projekt, který ti dává smysl, chvilku něco jiného. Všechno do sebe zapadá.

Kdo nejvíce ovlivnil tvou profesní / životní / cestovatelskou dráhu? Co důležitého ti předal?

Asi to začalo dědou, který byl vědec, pak to rozvinuli táta s mámou. Máma byla herečka a dobrovolnická režisérka, zatímco táta výtvarník a grafik. Já nejsem moc orientovaný na práci rukama, takže jsme došli k tomu, že fotografie je to, co by mi mohl předat. 

Potom jsem potkal skvělé lidi na fakultě, kam jsem díky středoškolské odborné činnosti začal chodit už od svých 14 let. Profesor Petrusek se o mě staral od roku 2004 a dodnes je můj mentor. Pak profesor Kořínek, nebo dr. Jan Fot. To byli takoví dva adoptivní dědečkové. Mně dědové umřeli relativně dávno a tihle dva pánové se o mě postarali. Strávili jsme spolu stovky hodin na mikroskopu, skenovali korýše a během toho mi stihli vyprávět ze svých životů.

Klára Kolouchová mě dostala poprvé do hor, kdyby nebylo Kláry, není nic. Honza Tráva Trávníček mě pak adoptoval taky a právě jemu vděčím za velehory. V profesním životě mi hodně pomohli Petr Horký a Mirek Náplava. Mirek mi dělá editora a Horkáč je můj třetí táta.

Poslední dobou rád běháš a jezdíš na horském kole. Jak konkrétně ti běh a kolo pomáhá s fyzickou přípravou na tvoje expedice?

Běh ani ne, jsem nárazový běžec. Je sice fajn dát zabrat plicím, ale já osobně nevydržím běžet déle než hodinu. Nebo můžu, ale potom dostávají zabrat šlachy a klouby. Zatímco kolo můžeš dělat prakticky nelimitovaně a dává ti možnost dát pět, šest hodin na tepovce, kterou potřebuješ i na horách. Na lezeckou přípravu se taky hodně doporučuje eliptický trenažér. Ale nejlepší je kombinace kolo, běh a turistika. S kamarádem jsem takhle třeba dali zimní přechod Orlických hor v teniskách za 19 hodin. Tyhle masochistický nesmysly ti hodně zlepší výdrž a posunou vnímání bolesti.

PETR JAN JURAČKA

Vědec, učitel, filmař, cestovatel, horolezec a jeden ze současných předních fotografů přírodních věd působící na PřF UK. Spolupracoval již na několika krátkých přírodovědných seriálech a filmech, z nichž jeden obdržel prestižního studentského Oscara. Podnikl výstupy na K2, Kilimandžáro, Go Kiori, Lobuche, Ama Dablam a Manaslu. Procestoval a zdokumentoval značnou část světa a je autorem knih Ze života fotografa, Ostrovy Atlantiku a Něha Himálaje. petr.juracka.eu

Tvé poslední velké expedice se nesou v duchu lezení. Jak ses k lezení dostal a co tě na něm nejvíc baví?

Vždycky jsem chtěl fotit v horách, a když přišla Klára s K2kou, umanul jsem si, že musím lézt. Lezl jsem i předtím, ale málo. Pořádně jsem začal díky Petru Blažkovi, který mě s Klárou seznámil, a pak už jsme lezli spolu. A to mi zůstalo. Lezení je úžasné v tom, že překonáváš sám sebe. Každý má limit úplně někde jinde. Nevadí, když lezu s kamarády, kteří lezou o dost líp. Na laně si každý najde svou obtížnost a jsme spoko. Myslím, že jsem v životě spokojený hlavně díky lezení.

Lezl jsi na K2, Kilimandžáro, Go Kiori, Lobuche, Ama Dablam, a dvakrát na Manaslu, to je na kluka z Polabí docela slušný skok. Kdy tě poprvé napadlo, že chceš lézt na nejvyšší hory světa, a co se ti tenkrát honilo hlavou?

Bylo mi tak pět let, vždycky jsem chtěl nahoru a ani nevím proč. Mamka mě brala hodně do Krkonoš. Pak jsem byl v Alpách, ale vždycky tam byl otazník, jestli se nepodívat nejvejš. Mě zkrátka zajímají extrémy. Velehory jsou úplně jiné. Vyhovuje mi, jak je to tam obrovský, vidím daleko, mám rozhled a nevadí mi tam stromy. Je to úplně jinej svět a baví mě i expediční život a parta, co se tam formuje. Je to zároveň úžasná dávka bezstarostnosti, takovej dětskej tábor. Většinu času jsi navíc offline a řešíš úplně jiný věci. Je to samo o sobě rituál, ve kterým nejde jen o horu, jako spíš o to, co se tam odehrává. 

Tvůj první výstup na osmou nejvyšší horu světa Manaslu (8 163 m n. m.) nevyšel. Co se tam tehdy stalo?

Během prvního výstupu jsem měl šanci, ale selhal mi nečekaně zrak. Nebyl jsem asi moc dobře připravený na výšku. Mám specifickou oční vadu od dětství, moje levé oko nefunguje tak dobře. V nížině je to v pohodě, nahoře je ale málo kyslíku a oční nerv to nezvládl. Naštěstí se potom vše vrátilo do normy. Když jsem přijel podruhé, stalo se mi to samé, ale po mnohem delší době. To jsme ale neměli šanci na vrchol, nepřálo nám počasí a celkově to bylo špatný. Zrak jsem neztratil rovnou, trvá to pár hodin, než se ti to rozhodí. Najednou jsem si uvědomil, že je něco špatně. Cvakal jsem lano, ale spíš po hmatu, protože jsem ho viděl dvojitě. Dostal jsem se dolů na jedno oko a rychle. Nejdřív na laně, potom vrtulníkem. Měl jsem štěstí.

I tak ses rozhodl se tam o rok později vrátit a zkusit to znovu. Co tě motivovalo to zase zkusit?

Prostě jsem neměl ten vrchol. Napodruhé jsem se cítil skvěle připravený, energie jsem měl na rozdávání. Doma mi v rámci tréninku hodně pomohl hypoxický stan, k tomu jsem dělal dechová cvičení. Každého z nás limituje něco jiného, já prostě řeším hlavu a oči.

A jak to vnímáš teď, když víš, že jsi byl fyzicky skvěle připravený? Chtěl bys tam potřetí, nebo ti to stačí?

Kdyby byla možnost s kyslíkem, tak se asi vůbec neptám a jedu. V Česku ale tradice s kyslíkem není moc velká, takže se leze s Američany, a je to dražší. Druhá možnost je se na to vykašlat a třetí je to zkusit na otočku. A to je zatím ve fázi, že si o tom povídáme. Na otočku je to zábavný, je to hodně sportovní pojetí a láká mě to, ale fyzicky je to hodně náročné.

Kdy jsi měl naposledy pocit, že ti jde o život? Zkusil bys nám popsat tu situaci?

Loni na Manaslu v C4, tam o život šlo, ale přežili jsme to všichni. Nebezpečí bylo vysoké. Dostali jsme se do vichřice v sedmi a půl tisících a trvalo to 60 hodin. Takhle vysoko to není prča. S kamarádem Martinem, který měl akutní výškovku, jsme scházeli dolů hodně rychle a bez jištění. Víceméně jsme běželi. Na konci zkolaboval a byl odepsaný, ale tam už pro něj přiletěl vrtulník. I další členka party Tereza měla potíže, když se jí udělala menší plicní embolie. Tenkrát bylo klíčové, že pro oba přiletěl vrtulník až do C3.

Tvou velkou životní vášní je také fotografie. Jakému typu fotografie se primárně věnuješ a proč?

Fotografie přírodních věd mě baví nejvíc. Krajinka taky dobrý, ale nejsem typický krajinář, baví mě, když můžu zachytit příběh. A když je to přírodovědný příběh, je to pro mě nejvíc sexy. To mě bere. Když je to nějaký jev nebo zvíře, něco, o čem můžeš povídat příběhy.

Nazýváš se extrémním fotografem. V jakých nejhorších podmínkách jsi fotil?

Tohle přízvisko mi dala Česká televize a od té doby už to mám všude, dokonce i na knížkách v podtitulu. Ztotožnil jsem se s tím. Himálaje jsou nejdivočejší, tam je to focení hodně vostrý. Ale i nedávno dostal můj foťák strašně zabrat. Dělali jsme v podzemí menší exploze. Nebo jsem fotil v hrozný bouřce fádní hydrobiologický odběry. Všechno bylo mokrý, ale i tak to foťák zvládl. V Amazonii jsem zase „vytvořil“ první Nikon bezzrcadlovku, protože mi odletělo zrcátko. Byl tam bordel, špína, prach a vlhko. Teď mě čeká Kolumbie, u které netuším, co přesně bude obnášet. Chceme jet řeku, takže musím mít vše vodotěsné.

Kolik kilogramů fototechniky s sebou na hory taháš a co všechno obsahuje? 

Většinou tahám kolem 17 kilo. Full frame, dva foťáky, objektivy, noční focení, stativ, dva drony, náhradní baterie. Minimalistická verze jsou čtyři kila, včetně batohu, to mám třeba, když jedu delší výlet na kole. Při lezení mám jenom jedno kilo v ledvince. 

V posledních letech sis hodně oblíbil drony, se kterými na svých cestách pořizuješ mnohdy až neuvěřitelné záběry. Nějakou dobu jsi dokonce držel světový rekord v létání s dronem v nejvyšší nadmořské výšce. Co tě na natáčení a focení s dronem nejvíce fascinuje?

Ptačí perspektiva. Hory jsou při ní hezčí, příroda je hezčí. Já tomu říkám „boží pohled“. I s dronem za 15 tisíc korun, což je prakticky dětská hračka, se dá udělat zajímavá fotka, která pak třeba skončí na titulce časopisu.

Právě ti vychází třetí kniha Něha Himálaje. Proč nese zrovna tento název a v čem je jiná než tvé předchozí knihy?

Ta první kniha Ze života fotografa byla takový životopis, Ostrovy Atlantiku už měly sice jednotné téma, ale byly to různé příběhy. Tahle třetí kniha má jednotící linku – Himálaj. Jde sice o tři příběhy, ale ty se všechny týkají expedic do Himálaje.

NĚHA HIMÁLAJE

Pokud se dospělý člověk, otec dvou malých dětí, vydá na vysoce nebezpečnou cestu za svým dětským snem, jistě to můžeme považovat za sprostý a sebestředný hazard. Ale co když to udělá znovu? A pak ještě jednou? Je to jen pokoušení osudu, anebo jde o něco víc? Pro fotografa Petra Jana Juračku, přírodovědce Univerzity Karlovy a profesionálního fotografa, představuje Himálaj neodolatelné lákadlo ani ne tak k překonávání svých výzev, ale jako divadlo těch nejkrásnějších přírodních scenérií naší planety.