Nedotčený Sarek

Oblékám péřovku a upíjím trochu horkého čaje z termosky. Nízké zářijové slunce mezitím vykoukne zpoza mraků a Rapadalen se na několik minut rozzáří zlatavými podzimními barvami, jaké jsou k vidění snad jen zde, daleko na severu. Že se sem budu muset vydat, bylo jasné od chvíle, kdy jsem poprvé uviděl fotografie. Teď tady konečně stojím a výhled bere dech. Podle fotek jsem tohle místo nejdřív tipoval na Aljašku – naprosto mylně, poměrně dobře dostupný vrchol Skierfe totiž leží na okraji národního parku Sarek ve švédské Arktidě. 

Tudy ne, přátelé!

„Budeme se muset vrátit“. Otráveně se otáčím od neprostupného porostu. Vzdálit se od řeky byla chyba. Opatrně sestupujeme zpět po příkrém srázu. A pak několik set metrů po krásně suchém, pevném úbočí, které nás ovšem zavedlo do pasti mezi stěny hustě propletených břízek. Kůže na rukou i nohou velmi seversky ošlehaná. Normálně tady člověk v kraťasech a tričku nechodí, dnes je ale neuvěřitelných dvacet stupňů a vhod přijdou dokonce i sluneční brýle.

Ani jsem se nenadál a byl jsem v Sareku podruhé. A potřetí. A počtvrté, a rozhodně ne naposled. Laponská divočina nás očarovala tak, že se do ní vracíme téměř každý rok, pokaždé trochu jinam a pokaždé se stanem (jinak to nakonec ani nejde). Zvykli jsme si na dvoudenní cestu autem přes celé Švédsko, na červené domky při březích jezer, na silnici s malým provozem, ze které na posledních pár set kilometrech zůstane jen úzká asfaltka beznadějně ztracená v lesích. Začínáme tu být tak trochu doma.

Teď potřebujeme vystoupat asi čtyři sta metrů na planinu Luohttoláhko. To není tak mnoho, jenže zrovna není úplně jasné kudy. Žádný chodník zde není. Dívám se vzhůru na malý vodopád, u kterého jsme „měli být“ před dvěma hodinami. Ještě pořád je dost daleko; vzdálenosti se odhadují těžko.

Svah, který musíme zdolat, přitom máme před očima od rána. Stejně jako vrcholy okolních skoro-dvoutisícovek, pod nimiž na slunci září četné ledovce, jejichž bílá barva působí vedle tak trochu „skotské“ zeleně všude okolo až nepatřičně. Ledovců je v celém parku skoro stovka a rychle odtávají, jak jinak. 

Přecházíme vyschlá říční ramena plná zakrslých vrb. Jsou vyšší než my, což orientaci dvakrát nepomáhá. Prodírání skrze hustý porost navíc víří oblaka ledovcového prachu usazeného na listech. Je tak jemný, že se neusadí ani po několika minutách. A samozřejmě ulpívá úplně všude. Zkrátka – na starosti každodenního života tu člověk zapomene asi tak po třiceti vteřinách.

Večer sedíme před stanem u jezera, v jehož klidné hladině se zrcadlí okolní skalnaté vrcholy. Nad linií vegetace nás čekal už jen velice příjemný, pevný terén. Zbývá dát si pozor na zauzlování jazyka. Ony vrcholy se totiž jmenují Tvillingryggen, Sájtáristjåhkkå a Bálgattjåhkkå.

Ustrojený – neustrojený, obutý – neobutý

O dva dny později shazujeme batohy na pěkném, suchém plácku v údolí Rapy. Konečně. Dost dlouho jsme šli skrze – na první pohled romantický – zelený háj, rozuměj jeden velký mokřad. Nepromokavé boty s nepromokavými ponožkami dávno promokly a teď jsou promočené. Dorazili jsme k soutoku řek Rapa a Sarvesjåhkå, jenž tvoří srdce a největší vodní křižovatku Sareku. Údolí je zde oproti okolním horám téměř kilometr hluboké. Obě řeky se na dobrých padesáti hektarech rozlévají do chaotické změti mnoha ramen, která se vlivem počasí umějí hemžit jako klubko hadů.  

„Půjdu hledat brod“ povídám.

„Tak já zatím uvařím čaj,“ odpověděla Zuzka.

V Sareku je jen několik málo visutých mostů, většinu toků je nutné přebrodit. Brod je na mapě naznačený poblíž, což nemusí nic znamenat – koryto divoké řeky se neustále mění. Beru si hůlky a sundávám kalhoty. První pokus vzdávám po pár metrech, jemný písek na dně se nebezpečně propadá. Napodruhé po štěrku. Ne. Pevně se zapírám do hůlek, které pod náporem vodní masy nepříjemně vibrují. Jdu po břehu sto metrů proti proudu. A pak ještě dalších sto. Tady to úplně dramaticky nevypadá. Hladinu nečeří žádné peřeje a první z ramen je tak deset metrů široké. Kvůli ledovcovému materiálu, které říčka unáší, ale není vidět na dno.

Prvních šest opatrných kroků jde. Na sedmém je dno z ničeho nic o půlmetr níže. Do hůlek se tentokrát opírám marně, strhává mě proud. Zpět na nohou jsem po třech čtyřech vteřinách. Bosý na jednu nohu a mokrý po prsa. Vracím se zpět na plácek. Zuzka je v družném hovoru se sportovním asi tak padesátníkem, kolem jehož stanu jsme před chvílí prošli. Nemusím ani nic říkat.

„Špatný?“

„Špatný. Počkáme do rána.“

Náš nový švédský přítel se jmenuje Stefan. Jak záhy vyjde najevo, má českou maminku. Svět je malý, což si ověřujeme i tady uprostřed divočiny. 

„Kempuju tady už druhý den. Voda je vysoko, moc se mi do toho nechce.“ dělí se s námi o své pocity. Před několika lety nedaleko odtud našel vyplavený batoh. Příběh měl šťastný konec (Stefan podle dokladů dohledal majitele, živého a zdravého), ale husí kůže mi naskakuje stejně.

„Tady se člověk nejspíš vyloženě neutopí, ale ty druhotný problémy nejsou sranda.“

Nejsou. Vzduch tak pět stupňů, voda ještě míň, s promočenými věcmi nebo bez nich, žádný signál a do civilizace několik dní těžkým terénem. Krátce diskutujeme nad mapou. Pokud tu nepřebrodíme, budeme si muset tak dvacet, pětadvacet kilometrů nadejít. Částečně skrze mokřady okolo řeky. Nejmíň dva dny navíc. 

Dál, dál tou vodou

Nazítří vstáváme po čtvrté a rychle balíme. Řeka je podstatně níž, v ranním chladu ještě tání ledovců nezvedá stav vody. Stefan nám ukazuje místo, které si vyhlédl – nástup je zde dobrý a dno pevné. Opět vyrážím na testovací brod, s tlustou fuseklí namísto pravé brodičky. První rameno, druhé, pak kousek proti proudu po písečném ostrůvku. Třetí rameno. Docela to jde, ale příliš spěchám a proud mi opět podráží nohy. Do háje. Dlouhé roky nic a teď dvakrát během pár hodin.

Zvedám se a zkouším to o padesát metrů vedle. Voda jen do půlky lýtek. Kreslím hůlkou šipky do písku. Zbylý úsek už jen kontroluju pohledem a vracím se k Zuzce a Stefanovi. Jsou krapet ve stresu. 

„Měli jsme obavy.“

„Jo. Ale dá se to, pojďme.“  Se Zuzkou nahazujeme bágly. Stefan ze břehu kouká, jak nám to půjde. Brod po vyzkoušené trase není ani s krosnou obtížný, ale záhy poznávám, že jsem přecenil svoji otužilost. Koryto Rapy je tu půl kilometru široké, s osmi rameny ledové vody. Dvě třetiny jsem absolvoval už dvakrát. Bývalo by bylo rozumné se na výchozím místě znova zahřát, jenže převážila touha už to mít za sebou.

Na protější břeh se drápu s třesavkou. Zuzka je na tom lépe, ale taky jí není zrovna teplo. Rychle lezeme do spacáků a upíjíme horký čaj. Zpět na příjemné teplotě jsem po čtyřiceti minutách. Nedaleko projde beze spěchu stádo sobů. Začíná trochu pršet, ale stejně se přihlouple smějeme. Spadl nám kámen ze srdce.

Naturum Laponia

Je přelom srpna a září. Letní mračna komárů jsou ta tam a Sámové se pomalu chystají na porážku sobů. Zanedlouho se krajina zbarví červenozlatými podzimními barvami a vrcholky hor pokryje první sníh, který vydrží až do května. Na trekování to není špatné – je větší zima, ale méně vody.

Sedíme nad kávou a vaflemi ve velkorysé, dřevěné budově informačního centra Naturum Laponia, které by se mohlo pyšnit titulem „informační centrum nejdále od civilizace“. Je v osadě Vietas při okraji NP Stora Sjofallet, který se Sarekem bezprostředně sousedí. Naše výlety tradičně končíme právě zde.

Rozjímáme nad tím, jak jsme stihli zabloudit, zmoknout, uschnout, úspěšně hledat brod, neúspěšně hledat brod, s obavami zkoumat medvědí stopy, šplhat po mokré suti, nechat se vysadit helikoptérou a pozorovat losa. 

A taky nad tím, co asi zažijeme příště. Poněvadž Sarek má dva tisíce čtverečních kilometrů a údolí je v něm fakt hodně. A my jich ještě neviděli dost.  

Co stojí za to v Sareku navštívit?

Skierfe (1179 m n. m.): Ikonický výhled na deltu Rapy, relativně snadno dostupný z dálkového treku Kungsleden (asi osm kilometrů a 700 výškových metrů od chaty Aktse). Pokud člověk nemůže absolvovat dálkový trek, k Aktse je to 16 kilometrů pěšky od mostu Sitoälvsbron, kam lze dojet po nezpevněné cestě. 

Låddebákte (1539 m n. m.): Majestátní hora nad soutokem Rapy a Sarvesjåhkå v samém srdci Sareku. Těžko dostupná, minimálně tři dny cesty natěžko od Aktse, podobně ze Suorvy a zřemě ještě více z Akkastugorny.

Spökstenen: Vyhlídka, kde vždy prší, a přece stojí za to. Nachází se několik set metrů nad údolím Rapy, na okraji planiny Bielavarasj, nedaleko Laddebakte.

Luohttoláhko: Kamenitá pláň s úchvatnými výhledy na okolní štíty a mnoho velkých ledovců. Den cesty z Knaetu, místa na okraji parku, kde vás může vysadit helikoptéra. Tři dny z Kvikkjokku.