Nebezpečné jezy

Za malé vody se pod nimi mnohdy dá koupat. Ale po deštích jsou to krvelační zabijáci. Řeč je o jezech a stupních, které si každý rok vyžádají několik lidských životů. Jaký je rozdíl mezi stupněm a jezem? Spád nad stupněm se nezmenšuje a podobně tomu bývá i pod ním. V tom je právě nebezpečí, protože nad stupněm se velmi obtížně zastavuje.

Představte si úzký tok s velkým spádem a najednou za zatáčkou metrový stupeň s tři metry dlouhým vývarem, někdy dokonce v betonovém korytě. Jez je naopak postaven tak, aby nad ním byla klidná hladina, zdrž jezu, vzdutí či „volej“. Konstrukce těchto překážek není problematická ani ve výšce, ani ve tvaru koruny, ale hlavně ve tvaru podjezí. Obrázky napoví podstatně více.

Konstrukce nebezpečných jezů

Jak je vidět z obrázků, voda se vrací zpět pod jez, aby bránila jeho podemílání. Tím tvoří válec, vývar – nebezpečné místo, ze kterého se vodák dostává jen velmi obtížně. Přírodní překážky tohoto druhu existují také, ale jsou dosti vzácné. Z technického hlediska je tato konstrukce pochopitelná, a dokonce účinná. Pro nezkušené, ale i zkušené vodáky smrtelně nebezpečná. Je také relativně levná z hlediska stavby. I když nyní se projevuje ještě levnější – nestaví se podjezí, ale jednoduše se do podjezí naveze několik náklaďáků lomového kamene. To má tu výhodu, že vodák si myslí: „Tady bych si zničil loď!“ a ani ho nenapadne jez sjíždět. Zmíněný typ konstrukce je používán nejen u jezů kolmých či s parabolickou přepadovou plochou, ale i u typicky šikmých jezů, tedy jezů s dlouhou šikmou spádovou deskou. Ty mohou být dokonce ještě nebezpečnější! To proto, že kolmý jez s nepříliš dlouhým vývarem je někdy možné rychlým nájezdem překonat, tzv. „boofnout“. U jezu šikmého to nejde, záď lodi je opřena o beton spádové desky a nemá kam uhnout. Loď získá velkou rychlost a jakmile vjede do válce dole, tak ve své cestě pokračuje pod hladinu. Při více než kritické délce vývaru je pak zvrhnutí neodvratitelné. Námitka jezdců na nafukovacích lodích zní: „Ale vždyť ta moje loď se pod vodu nedostane, je nafukovací, jen se trochu zlomí a zůstane nad vodou.“ Ve většině případů se však loď zastaví a proud, který ve válci vždy působí na jednu nebo druhou stranu, loď otočí bokem a zvrhne. V okamžiku jsou na tom všichni stejně. Totéž platí i pro velké rafty – závisí na velikosti vývaru, jeho síle, jeho délce. Metrový válec raft třeba překoná, ale s dvoumetrovým už může mít problém, nehledě na to, že při nárazu plavidla na spodní, neodtékající vodu, ti méně zkušení jezdci mohou z lodi vypadnout přímo doprostřed vřící vody. Příkladů tu je z posledních let víc než dost.

Jak to dopadne pod jezem

Co hrozí lodi a člověku v okamžiku, kdy se ocitne ve vodě pod jezem? Loď se může ve válci chvíli převalovat, nakonec se dostane ven. Ale ta nemusí dýchat! Člověku hrozí utonutí (ať již zástavě dýchání budeme říkat jakkoliv), ale i podchlazení a také smrt utlučením. Zní to poněkud drasticky, ale je to tak. Člověk v prvních okamžicích samozřejmě bojuje. To je pud sebezáchovy. Jakmile není pomoc anebo je neúspěšná (to je možná ještě horší), dostává se plovoucí do psychického stresu a zároveň i do stavu vyčerpání. Ten však pramení v prvé fázi z psychického traumatu, že se nedaří záchrana. Proto je tak důležitá poučka Williama Neallyho: „Nikdy se nevzdávej!“ Případně jiná: „Jen žádnou paniku!“ Vím jak to dokázat? Asi to dokáže málokdo, ale pokud se to povede, tak se procento naděje na záchranu opět zvýší. Tonoucí postupně podléhá vyčerpání, a to ať se pokouší o podplavání válce nebo jen bojuje s vodou, aby se udržel nad hladinou a mohl dýchat. V propěněné vodě se navíc člověk velmi obtížně drží nad hladinou. Plovací vesta v této „sodovce“ mnoho nenese, a navíc má „plaváček“ pocit, že jakmile vidí světlo, může dýchat. Ale pak se nadechne vzduchu s vodou a k zalknutí není daleko. Pokusit se válec podplavat je velmi náročné. Nejen na orientaci, ale i na psychickou a fyzickou kondici. Pokud se to nepodaří napoprvé, napotřetí to dokáže už jen málokdo. Ale zkusit to musíme – pokud je síla. Protože pokud pohyby ve vodě nekoordinujeme, může u některých konstrukcí jezů dojít právě k tomu utlučení. Voda, která má velkou sílu, hravě s člověkem smýkne na kameny tvořící hráz pod vodu, která brání odtoku vody z podjezí. Pokud nekontrolujeme svůj pohyb pod vodou, mohou být nárazy tvrdé a pokud jsme bez helmy a plovací vesty, pak i smrtelné. Dalším nebezpečím mohou být u starých konstrukcí takovýchto jezů podemletá místa, sifony a zbytky jezové konstrukce pod vodou ve vývaru, kde je možné se zachytit za plovací vestu či za části oděvu, a pak „babo raď“.

Jak takové jezy poznáme

Mohou být kolmé i šikmé. Výška různá od půl metru až do několika metrů. Jedno mají společné – voda pod nimi tiše mizí a nenápadně se s menším nebo větším hlukem vrací zpět pod stěnu jezového tělesa. Když do vody nad jez hodíte suchou větev, bude se dlouhou dobu obracet ve vývaru pod jezem. V neposlední řadě si všimneme délky vývaru, tedy vracející se vody. Pokud přesahuje polovinu délky vaší lodi, je jez určitě nebezpečný. Není proč pokoušet štěstí… Na sledovaných vodních cestách jako je Vltava a Labe i někde jinde jsou takové jezy označeny značkou podle řádu plavební bezpečnosti – zakázaná vodní plocha – červená bóje s bílým pruhem uprostřed. Na turistických turistických řekách se svého času takovéto jezy značily (podobně jako jsou značky na silnici) trojúhelníkovými značkami se znakem nesjízdné. Bohužel, ne všichni vodáci je znají a ne vždy a všude tyto značky přežily čas delší než jednu sezónu. Ale značení asi mnoho nezachrání. Pravda, značení je určitě potřebné, ty rozumné upozorní, ale „odvážlivce“ neodradí. Snad jen historky, pomníčky, případně upozornění ve smyslu článku z roku 1967: „Nás sedmnáct utonulých vás ostatní varuje…!“

Asi není možné jednotlivé jezy vyjmenovat, ale pokud si zavzpomínáte a vezmete jednu řeku po druhé, tak se o některých nelze nezmínit (mluvíme o jezech, nikoliv propustích):
Lužnice – Pilař, Dráchov, Čejnov, Červený mlýn – a to jsou jen ty nehorší
Vltava – Herbertov (za určité vody), Rožmberk, ale i Lyra v Českém Krumlově
Ohře – Kynšperk, Citice, Tuhnice, Radošov …
Berounka – Roztoky, Beroun
Sázava – Horka, Č. Šternberk, Kaňov
Otava – Horažďovice, Strakonice, Křemelka a další
Nežárka – Jemčina, Hamr, Veselí
Podobně je tomu na Opavě, Opavici, Ostravici, Odře, Moravici a na dalších tocích. Většina úprav po povodních se navíc stále ještě provádí ve stylu „betonové koryto a betonové stupně“…

Ještě před listopadem 89 se podařilo protlačit a realizovat projekt „vodáckých propustí“. První vlaštovkou snad byla propust na jezu ve Větřní a pokračovaly další. Na Sázavě je jich snad nejvíce, ne všechny se ale povedly. Pokud je dobrá voda, pak vodákům ulehčují překonání jezů. Pozor však za velké vody! Pokud se méně zkušená posádka kanoe netrefí do propusti, pod jezem na ni číhá smrt …

článek vyšel v magazínu HYDRO 3/04