Nasim Eshqi: „Nezáleží na tom, jestli jsi bohatý nebo chudý, muž nebo žena. Gravitace nás všechny táhne dolů stejnou silou.“

S Nasim jsem se seznámila v roce 2013 na slacklinovém festivalu v Turecku. Rychle jsme se skamarádily a já pochopila, že to není jen úspěšná íránská lezkyně a také žena, která nenechá se jen tak zastrašit. Byla jsem okouzlená její upřímnou energií, vibrujícím smíchem a křiklavě růžovými nehty. Je to nejen skvělá lezkyně, ale i člověk se srdcem na správném místě. Její neuvěřitelnou cestu za svobodou sleduji mnoho let a musím říci, že její síla, důslednost a pozitivní přístup překonávají nejen lezecké hranice.

K lezení ses dostala až v dospělosti. Pověděla bys nám, jak jsi tento sport objevila? 

Už od malička jsem milovala sporty. Byla jsem dokonce velký fanoušek Bruce Leeho a bojového umění. Moje sportovní kariéra tak začala kickboxem. Desetkrát v řadě jsem získala titul národní mistryně. Lezení jsem poprvé vyzkoušela, když mi bylo 23 let, v rámci výletu do hor pořádaného univerzitou. V té samé době jsem byla také nominovaná do mezinárodní kickboxové soutěže. Jednou z podmínek účasti a správné reprezentace mé země bylo ale to, že bych si musela zakrýt vlasy. To jsem tehdy odmítla a rozhodla se skončit s kickboxem definitivně. Svobodu, kterou jsem v naší společnosti dlouho nemohla najít, jsem nakonec našla v horách a na skalách.

Jaké je vůbec lezení v Iránu a v čem je specifické?

Máme hodně skal, ale ne tolik jako vy v Evropě. Skály poblíž našich velkých měst byly prozkoumány poměrně brzy a teď slouží jako lezecké oblasti, nicméně Írán je velká země a spousta lokalit není vůbec lezecky objevena. Navíc oblasti u hranic, malá města a vesnice, které jsou daleko od velkých měst, nejsou dostatečně bezpečné, aby se staly navštěvovanými lezeckými oblastmi. Ale i když nemáme tolik možností jako vy v Evropě, máme několik hezkých lezeckých míst. Obecně ve výše položených oblastech máme žulové skály, v nižších oblastech jsou to spíše vápence.

Dozvěděla jsem se, že v Íránu je zakázáno, aby ženy lezly společně s muži. Jak to vypadá v praxi, když jsou lezecké stěny oddělené?

Ano, je tomu bohužel tak. Kvůli náboženskému přesvědčení ženy nemohou dělat sporty společně s muži. Na lezeckých stěnách je to oddělené, dívky lezou v pondělí a kluci zase v neděli. Máme dobré lezce, jak mezi muži, tak mezi ženami, ale není jich mnoho. Postupně se snažíme naučit mladé lidi o tomto sportu více, nehledě na pohlaví. Je to opravdu hloupé, snažit se rozdělovat muže a ženy. Je velmi důležité, aby holky a kluci lezli a trénovali společně, aby se mohli od sebe navzájem učit a doplňovat se. Tak jako je to v životě.

Jak jsou v Íránu tedy ženy lezkyně vnímány?

Většina lezecké a outdoorové scény nás nepřijímá. To my ženy se samy motivujeme k výkonům, protože máme za to, že hory nepatří jen mužům, ale i nám ženám. Celkově tu ženy nejsou ve sportech moc podporovány. Dle místních náboženských představ je to pro ženy nevhodné. Žena by se bez muže dokonce neměla ani sama pohybovat na veřejnosti a měla by být zahalená.

Z tvých vyjádření vyplývá, že Írán evidentně není pro tvůj rozvoj jakožto ženy lezkyně příliš přívětivý. Jak je možné, že tě tato společenská nerovnost nezlomila?

Vždy jsem pociťovala útlak žen a věděla jsem, že to prostě nemůžu jen tak přijmout. Byl to neustálý boj. Nikdy jsem se nedokázala smířit s tím, že by ženy měly být méněcennější než muži. Vždycky jsem se snažila být fyzicky a psychicky silná, mít hodně energie. Nemohla jsem jen tak akceptovat příkazy, co bych měla dělat, jak některé náboženské knihy hlásají. Je to prostě nesmysl. Naštěstí si mě hory přitáhly k sobě a dodaly mi oporu i odvahu. Bojovala jsem, co to šlo, a nenechala se vyčerpat. To je moje tajemství, odolnost a vytrvalost.

V roce 2022 se situace v Íránu ještě více přiostřila a život se stal pro ženy v mnohém ještě komplikovanější. Na základě toho ses dokonce rozhodla, že Irán opustíš. Mohla bys nám popsat, co se od té doby změnilo?

Je potřeba říci, že situace v Íránu se každým dnem horší. Ženy už nechtějí tento režim, takže neposlouchají utlačující příkazy vlády. Bohužel tento režim mučí a bezostyšně zabíjí lidi. Protestující ženy už toho ale mají dost, takže raději zemřou, než aby žily v takovém otroctví. Zkus si představit, že se narodíš jako holka a nemůžeš si vybrat, kým bys chtěla být, až vyrosteš. Pro mě se situace moc nezměnila. Lezu, jako jsem lezla předtím, jen už se neschovávám ve stínu. Už nic necenzuruji a těší mě, že se můj hlas stal hlasem svobody pro ženy, které nemohou mluvit. Vždy, když mám příležitost, snažím se hlasitě mluvit o problémech v mé zemi a dělám všechno proto, aby se to změnilo k lepšímu.

Pojďme to trochu odlehčit. Nedávno jsi lezla i u nás v Česku. Jak se ti tu líbilo a jak hodnotíš české lezení a komunitu?

Lezení v Česku jsem si skutečně užila. Skalní věže na Hrubé Skále jsou prostě úžasné, nikdy jsem takové skály neviděla. Lezení tam je úplně jiný příběh, takový vzrušující a občas i děsivý. Bavilo mě se ocitnout v situacích, které jsem si do té doby neuměla ani představit. Navštívila jsem Adršpach, který je opravdu nádherný, ale občas mi nahánělo strach, že ta skála je fakt měkká. Také jsme jí proto říkali „cheesecake“. Ráda bych se tam znovu podívala. Zalezla jsem si i Praze a samozřejmě v Labském údolí. Tam to bylo taky skvělé. Mám v Česku velmi dobré kamarády. Lidé, které jsem potkala, byli velmi přátelští. Získala jsem nové přátele a měli jsme opravdu skvělou partu. V mých očích se Češi hodně smějí a taky pijí hodně piva.

Kde teď vůbec žiješ a jaké jsou tvoje nejbližší životní plány?

V současnosti žiju v Evropě a můj plán byl, je a vždy bude lezení a pozitivní přístup k životu. Díky pozornosti, kterou získaly mé lezecké výkony, se snažím podpořit boj za práva žen v Íránu. Lezení mě totiž naučilo, že přece nezáleží na tom, jestli jsi bohatý nebo chudý, muž nebo žena. Gravitace nás táhne dolů stejnou silou. Poslední dobou se věnuji hledání nových prvovýstupů a otevírání nových lezeckých cest. Společně s íránským horolezcem Sinou Heidarim a s legendárním švýcarským horolezcem Michelem Piolou se nám povedl prvovýstup na masivu Mont Blancu ve Francii. To byla velká čest. Novou cestu jsme pojmenovali „Povstaň za lidská práva“. Další prvovýstup jsme například udělali v Dolomitech v Itálii. Jmenuje se „Žena, život, svoboda“ a reprezentuje povstání iránských žen proti utlačujícímu režimu. Jména cest jsou vždy nějak věnována lidským právům a právům žen. Doufám, že jejich ozvěna v horách dolehne ke všem.

V roce 2020 jste společně s italskou režisérkou Francescou Borghetti natočily tvůj životopisný film Climbing Iran a letos v únoru ti na základě deníkových zápisků vyšla kniha Byla jsem skála, teď jsem hora. Jak obtížné bylo natáčení filmu a co ti dalo psaní knihy?

Natáčení bylo velmi nebezpečné. Kdyby se íránská vláda dozvěděla, že jsme tam filmovali, já i celá parta filmařů bychom skončili ve vězení, a věřte mi, že tam vás opravdu nečeká nic dobrého. Bylo to náročné, ale velmi vzrušující a jsem za tuto příležitost vděčná. Knížka byla neuvěřitelná zkušenost. Abych si oživila už zapomenuté vzpomínky, hodně jsem používala zápisky z deníku, který naštěstí nezůstal v Iránu. Při psaní jsem se vrátila do momentů v horách a do situací, které mě posílily jak fyzicky, tak psychicky. Jsem moc ráda, že mé lezecké úspěchy získaly ve světě pozornost, kterou bych teď ráda zaměřila na mladé dívky. Ráda bych jim ukázala, že na světě jsou i jiné možnosti než nucené manželství v nezletilosti. Takovým dívkám bych chtěla otevřít oči, aby viděly, že život nabízí mnohem více. 

Nasim Eshqi

Iránská lezkyně, horolezkyně a bojovnice za lidská práva. Vylezla nejtěžší cesty v Íránu jako Pan Nikdo (8b+) anebo jako prvovýstup vícedélkovou cestu „Holka na všechny sezóny“ (7b). Díky všestranným schopnostem má na svém kontě přes 80 prvovýstupů různě po světě. V roce 2018 obdržela cenu Mountain Award krále Alberta za přínos v lezeckém světě.