Krásná Máří není dívka, ale vyhlídková skála. Ani jméno nemá po žádné Marii; převzala je od středověké štoly na železnou rudu, která se těžila hluboko pod ní v údolí Černého Štolpichu. Není tedy vrtošivá a nestálá. Najdeme ji stále na stejném místě, majestátní a upravenou, vždy připravenou přijmout turisty, kteří se nebojí potýrat nohy. Tato trasa nám dá skutečně do těla. Je náročná nejen délkou, řadou stoupání a chůzí ve špatně schůdném terénu, ale místy i obtížnou orientací tam, kde těžba dřeva prakticky zlikvidovala značení. Krásná místa, která při tom navštívíme, se nám však za námahu odmění. Díky náročnosti zdolávaného terénu je výlet vhodný pouze pro pěší.
Hejnice, žel. st. – Hejnice, kostel 0,5 km – Ořešník 3 km – vodopád Černého Štolpichu 4,5 – Tetřeví chata 6 km – Krásná Máří 7 km – Ptačí kupy 9,5 km – Holubník 10,5 km – sedlo Holubníku 12,5 km – Štolpišská silnice 13,5 km – Černý potok 14 km – Frýdlantské cimbuří 17 km – dolní vodopád Černého potoka 18,5 km – Bílý Potok 21 km (nebo Hejnice 22,5 km)
Začínáme v Hejnicích***. Od železničního nádraží (nebo ze sousedního autobusového) nás červená značka vede nejprve do středu města. Historie Hejnic je neodlučně spojena se zázračným hejnickým obrázkem, za kterým sem lidé putovali plných sedm století, ze všech koutů Čech, Slezska, Lužice, Německa i Polska. Hejnická sláva se začala psát snad už ve 13. stol., kdy chudý síťař a řešetář z nedalekého Luhu – jak vypráví pověst – se vydal hledat do lesů dřevo. Hlavu měl plnou starostí. Jeho žena a dítě umíraly na vážnou chorobu; a tak není divu, že při odpočinku usnul na břehu Smědé pod třemi lipami. Zdálo se mu, že na větve stromů usedli andělé a sdělovali mu, že je na zázračném místě. Měl koupit obrázek Matky Boží a vrátit se s ním sem. Pak prý se mu žena i dítě uzdraví. Síťař poslechl, koupil v Žitavě obrázek a zavěsil jej na jeden ze stromů. Jeho blízcí se mu vzápětí uzdravili. K zázračnému obrázku přicházely zástupy lidí. Nejprve jen ke třem lipám, pak k dřevěné kapli, do níž obrázek přemístili. Tu vystřídal po r. 1352 kamenný kostelík a r. 1729 nynější honosný barokní chrám*** , postavený T. Haffeneckerem podle plánů J. Fischera z Erlachu. V době reformace, kdy frýdlantské panství patřilo protestantskému rodu Rederů, se hejnické poutě úmyslně potlačovaly. Rederové dali kostel dokonce uzavřít a odmítali jej ukázat i vysokým královským úředníkům, což pohoršilo i samotného císaře Rudolfa II. Lidé však přesto do Hejnic chodili a shromažďovali se na okolních kopcích. Proto dala Kateřina Rederová odvézt gotickou dřevěnou sošku, která časem síťařův obrázek nahradila a které se říkalo Sličná Matka nebo Černá madona, do frýdlantského zámku.
Zámek však r. 1615 vyhořel a lidé v tom viděli boží trest. Proto se soška urychleně vrátila do hejnického kostela, kde zůstala dodnes. Sláva hejnických poutí se obnovila zásluhou Gallasů. Hrabě Gallas založil při kostele františkánský klášter, vystavěný v letech 1692–96. Podle svých záznamů vyzpovídali františkáni v letech 1699–1725 téměř 1 400 000 poutníků! – Chrámu se obdivují nejen věřící, ale zejména milovníci umění. Obklopuje jej ambit z r. 1676, tedy z doby před výstavbou nového kostela. V chrámovém interiéru vyniká kromě již zmíněné sošky z 80. let 15. stol. i gotický sanktuář a tzv. Valdštejnský polní oltář s plastikami z konce 15. stol. V městě jsou četná ubytovací a stravovací zařízení.
Od kostela jdeme nejprve po červené značce po mostě přes Smědou, vzápětí vlevo cestou mezi domky. Mineme zalesněný vršek, přejdeme lučinaté sedélko a vstoupíme do lesa. Cesta začíná prudce stoupat do severního svahu Ořešníku. Několikrát změní směr a vystoupí až na vrcholový hřeben.
Na hřebeni půjdeme nejprve vpravo pěšinou mezi skalami po tvarové značce k vrcholové skále Ořešníku**. Z nejvyššího místa (800 m), kam vystoupíme po strmých kovových schodech, je nádherný výhled do hejnické kotliny a na Frýdlantsko. Na skále stojí kříž. V r. 1819 jej obnovovali dva bratři františkáni. Přitom si však počínali tak nešťastně, že oba spadli dolů a zabili se. V květnu 1922 se ze skály Ořešníku zřítil devítiletý E. Kraus, také jeho stál pád život.
Z vyhlídky se stejnou cestou vrátíme na hlavní červenou značku a pokračujeme po hřebeni kolem skal. Pohybujeme se po území bývalé přírodní rezervace Štolpichy, která se r. 1999 stala součástí rozlehlejší národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny. Cesta zpočátku stoupá, pak nás vyvede k rozcestí, kde zahneme vpravo na bývalou silničku, která se záhy stočí do svahu nad hlubokým údolím Černého (Velkého) Štolpichu***. Romantickým skalnatým terénem klesáme serpentinami až ke břehu potoka; vlevo je krátká odbočka k vodopádu**. Ten má několik stupňů a celkovou výšku 30 m. Divokou roklí potoka pak jdeme krátce po proudu dolů až k nejužšímu místu soutěsky, kudy prochází někdejší Štolpišská silnice. Po dřevěném mostě přejdeme na levý břeh, kde si – vlevo na stromě u cesty – všimneme pomníčku zvaného Maiwaldova smrt. V r. 1930 tu pod převrženými saněmi zahynul svážeč G. Maiwald z Ferdinandova. Zprava se k nám připojí žlutá turistická značka.
Štolpišská silnice** stoupá velkou serpentinou nad údolí potoka. Dodnes je patrné, že byla vystavěna skutečně nákladně. Bývala chloubou Jizerských hor a v době svého vzniku, v 90. letech 19. stol., ji přirovnávali k alpským silnicím. Dnes vypadá uboze; povodeň v r. 1958 ji na několika místech strhla a léta následující dílo zkázy dokonala. I pěší turista musí dávat dobrý pozor, aby si na cestě, plné výmolů, napadaných kamenů a vyvrácených stromů, nezlámal nohu.
Silnice vystoupá až nad vodopád a nabídne nám pěkný pohled do divoce rozeklaného údolí. Voda se tu řítí v četných kaskádách a peřejích, rozráží se o balvany a kvapem pospíchá dolů k Ferdinandovu. V horní části údolí se tok potoka zklidní, koryto se klikatí. Přejdeme přes další most a na rozcestí se stočíme na silničku ostře vpravo. (Po Štolpišské silnici pokračuje dál žlutá značka). Chceme-li si cestu podstatně zkrátit, můžeme po ní jít asi kilometr, kde se zprava přidá značka zelená ze sedla Holubníku. Tady znovu navážeme na popisovanou trasu.) Pohodlnou silničkou po vrstevnici svahem Holubníku kolem Tetřeví chaty dojdeme ke krátké odbočce na Krásnou Máří**. Ze žulové terasy, která prudce spadá do údolí Černého Štolpichu, je čarokrásný výhled*** k Ořešníku, do údolí Smědé a na Frýdlant. – Od vyhlídky pokračujeme po červené značce silničkou až k rozcestí pod Ptačími kupami. Vlevo na stromě je tabulka, připomínající smrt J. Andrejka v lednu 1987.
Tady červená značka opouští silničku (pokračuje po ní žlutá značka k Bílé kuchyni, 3 km) a začíná stoupat divokou špatně schůdnou pěšinou ke skalám Ptačích kup*. Proplétáme se mezi jednotlivými shluky skal, zvanými Malé Ptačí kupy, střídavě stoupáme a klesáme, až nakonec vystoupíme do rozsedliny, která rozděluje nejvyšší vrchol (1013 m). Jeho nejvyšší partie byly r. 1960 vyhlášeny stejnojmennou přírodní rezervací. Na ploše 10,68 ha se chrání lesní porosty na skalních kupách tvořené především bučinami, jedná se o nejvýše položený souvislý bukový porost Jizerských hor.
Vpravo můžeme při troše šikovnosti vystoupit na skálu, z níž je daleký výhled přes Černou Nisu, přehradní nádrže Bedřichov a Josefův Důl k Ještědskému hřbetu. Obtížně schůdnou cestičkou můžeme obejít i severní skalisko (vlevo). Na jeho severozápadním úpatí na skále je umístěn Mietzelův obrázek, z něhož Panna Maria s Ježíškem shlíží už déle než 130 let přes údolí Bílého Štolpichu na západní část hor. Lesník z Hejnic F. Mietzel tu v srpnu 1866 pronásledoval spolu se svými druhy dva pytláky. Jeden z nich ho ze zálohy střelil do krku. Lesník sice zranění přežil, ovšem nikdy se úplně neuzdravil a čtyři roky po přestřelce zemřel. Pytláky, kteří ho měli na svědomí, se nikdy nepodařilo vypátrat.
Z Ptačích kup sestupujeme do sedla a začínáme znovu mírně stoupat. Vstupujeme do mrtvého lesa; snad nikde jinde v celých Jizerských horách nepůsobí tak smutně a depresivně jako právě tady. Pěšina se proplétá mezi suchými kmeny, místy musíme obcházet polomy. Značení je tu dost řídké, značky často hledáme, pokud se však budeme držet zhruba hřebene a půjdeme stále k jihovýchodu, neměli bychom zabloudit. Dostaneme se až k mohutnému skalisku na plochém vrcholu Holubníku*** (1070 m), který je jednou z dominant Hejnického hřebene. Ze skály, vysoké 7 m a vcelku bez obtíží dostupné, je takřka kruhový výhled. Z Holubníku jdeme mrtvým lesem ještě asi 600 m, pak se před námi otevře téměř nedozírná planina. Následující zhruba kilometrový úsek pořádně prověří naše orientační schopnosti. Široko daleko totiž nezůstal jediný strom, na který by bylo možné umístit značku a pěšina se v terénu, plném pařezů a větví, brzy ztrácí. Budeme pokračovat zhruba stále ve stejném směru s mírným odklonem doleva. Míříme k levému okraji mladého smrkového lesíka, který vidíme v dálce před sebou. U něj znovu objevíme značky i zbytek málo používané lesní cesty. Pak bychom měli už bez potíží dorazit až k rozcestí a přístřešku v sedle Holubníku. Přímo proti nám se vypíná Černá hora (1085 m), vlevo od ní skály Sněžných věžiček, oddělené od sedla, na kterém stojíme, rašeliništi zvanými Vánoční a Sedlová louka. Tvoří rozvodí dvou moří – Severního a Baltského. V sedle Holubníku se rozloučíme s červenou značkou, která nás provázela od počátku cesty (sestupuje vpravo do Kristiánova), a půjdeme vlevo po zelené. Brzy se napojíme na novou asfaltovou silničku, která přichází ze severního svahu Holubníku.
Někde v těchto místech stával obrázek zvaný Bílá smrt; snad zmizel při výstavbě silničky (my jsme jej alespoň neobjevili). Připomíná výlet tří rozjařených pánů, který však – vzdor názvu pomníčku – neskončil tragicky. Trojice usedlých libereckých občanů se v únoru 1909 vydala se sáňkami do hor. Měli v úmyslu přejít Hejnický hřeben a po Štolpišské silnici sjet do Ferdinandova. Vyšli poměrně pozdě, v půl druhé, cestou se notně posílili v Kristiánově a pod Sedlem Holubníku je přepadla nejen tma, ale i silná sněhová bouře. Za sedlem už jeden z nich, veletlustý hostinský Arzböck, nemohl dál. Beznadějně se bořil do metrových závějí, chytaly jej křeče; při jeho váze s ním ani jeho přátelé nic nezmohli. Ti však neztratili hlavu: uložili hostinského na sáňky, zabalili do kabátů a poručili mu, aby v žádném případě neusínal. Pak se nazdařbůh vydali sněhovou vichřicí pro pomoc. Bloudili, ztratili cestu, kolem půlnoci však přece jen dorazili do Ferdinandova. Záchranářům se saněmi taženými koněm se nakonec podařilo ztraceného výletníka objevit; byl prý kupodivu fit a v dobrém rozmaru. Událost se šťastným koncem připomínal po léta obrázek se třemi postavami, táhnoucími v zasněženém lese sáňky.
Sestoupíme ke Štolpišské silnici (zleva se přidá žlutá značka z údolí Černého Štolpichu, kterou mohli využít ti, kteří si chtěli zkrátit cestu) a jdeme po ní vpravo dolů. Přejdeme Černý potok a na rozcestí zahneme vlevo (žlutá značka pokračuje rovně). Po takzvané Kozí stezce začínáme sestupovat do divokého skalnatého údolí Černého potoka**. Vpravo vidíme holý vrch, zakončený kamennou korunou Poledních kamenů (1006 m). Vstoupíme do lesa, kde cesta začíná prudce klesat vysoko nad pravým břehem potoka. Vlevo mezi stromy probleskuje stěna skály Nosu. V těchto místech se vody Černého potoka začínají s hukotem valit do úzké, prudce se svažující rokle. V následujícím dvouapůlkilometrovém úseku je spád 500 m, potok vytváří nemohutnější a nejkrásnější vodopády a peřeje v celých Jizerských horách. Dojdeme až do míst, kde vpravo do prudkého svahu odbočuje žlutá značka.
Můžeme po ní vystoupit až k zubatému skalnímu hřebenu Frýdlantského cimbuří***, složenému z řady žulových věží (nejvyšší má nadmořskou výšku 900 m). Pěšina, vystupující až na vyhlídkovou skálu, nás vede romantickým terénem průrvami a po úzkých kamenných lávkách. Z vrcholu je velkolepý, ničím neomezený výhled*** do všech stran, silným dojmem působí hlavně pohled přes propastnou hloubku údolí Černého potoka. Návštěva Frýdlantského cimbuří patří skutečně k jedinečným zážitkům! Do konce 20. stol. bylo Frýdlantské cimbuří samostatnou přírodní rezervací, v r. 1999 se území stalo součástí rozlehlé národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny.
Stejnou cestou se vrátíme zpět na zelenou značku a sestupujeme dál Kozí stezkou. Další pěkné výhledy nám nabízí krátká odbočka (300 m) na skálu Hajního kostela*, která je vlastně nejsevernějším výběžkem Frýdlantského cimbuří. Vidíme odtud do údolí Smědé, Hejnice a skály Paličníku. Za odbočkou sestoupí zeleně značená cesta serpentinou až k potoku. Doporučujeme ještě jednou věnovat čas a námahu odbočce, která odtud vychází k dolnímu vodopádu Černého potoka**. Vody, řítící se ze skalního stupně, jsou rozčísnuty do dvou proudů mohutným zaklíněným balvanem. (Odbočka je dlouhá 250 m.) Pod vodopádem se tok potoka zklidní. Cesta nás brzy dovede na kraj lesa, kde se můžeme rozhodnout, zda pokračovat po zelené značce do Bílého Potoka, nebo po žluté vlevo, přímo do Hejnic.
(Doporučujeme průvodce Jizerské hory ze Zelené edice.)
