Náročné putování, při němž zdoláme převýšení 335 m, nás z Velkých Karlovic povede k pověstmi opředenému Jezeru a pak strmě na hřeben Vsetínských vrchů. Následuje jeden z nejpůvabnějších úseků klasické hřebenovky až na Soláň, místa milovaného malíři a básníky. Po krátkém velmi strmém sestupu nás čeká pohodlný úsek podél potoka Raťkov k rodovému shluku usedlostí Országů, jedné z nejvýznamnějších památek lidové architektury u nás vůbec.
Velké Karlovice – Jezerné, rozc. 2 km – Pod Kotlovou, rozc. 5,5 km – Soláň, rozc. 8,5 km – Čarták, rozc. 10 km – Raťkov, potoky 12 km – Karolinka, žel. st. 15 km
Velké Karlovice*** patří k nejrozlehlejším obcím u nás (82 km2) – hlavní část se sice soustřeďuje v údolí Vsetínské Bečvy, ale stejně tak do katastru obce patří řada půvabných osad poetických názvů (Bzové, Jezerné, Léskové, Miloňov, Podťaté, Pluskovec, Tísňavy) ve vedlejších údolí i pasekářské usedlosti vybíhající vzhůru do kopců. Obec se tak prostírá v nadmořské výšce od 500 do 1024 m. Vznikala na přelomu 17. a 18. stol. v poněkud nejisté době, kdy si na území činila nárok tři panství: Vsetín, Rožnov pod Radhoštěm a Považská Bystrica. Do doliny zv. Urgantina přišlo údajně prvních šest valašských rodin již v době třicetileté války. V r. 1714 rožnovský majitel panství Karel Jindřich ze Žerotína založil obec, pojmenovanou po něm Karlovice, sídlo portášů. V r. 1774 byla část obce odtržena a připojena ke vstínskému panství – ta se nazývala Malé Karlovice, zbývající část se jmenovala Velké Karlovice. Na loupežné výpravy se sem často vydávali zbojníci ze slovenské strany, ostatně uherští feudálové si činili nárok na území až k Bečvě. K největší srážce došlo v r. 1733 na Machůzkách v prostoru dnešního kempu – střetnutí si vyžádalo 13 mrtvých. Hranice mezi Královstvím českým (Moravou) a Uhry byla definitivně vytyčena v r. 1734.
Pomoc při ostraze hranic a další služby (doprovod vojenských jednotek, eskortování zločinců, hledání zbojníků) vykonávali portáši – Valaši, kteří nastoupili do císařských služeb. K nejslavnějším karlovickým portášům patřil Jan Stavinoha, purkmistr, který v r. 1817 vydal Rejstřík portášů. V letech 1746–51 se místní obyvatelé připojili k povstání na rožnovském panství. V r. 1831 vojáci, portáši i normální obyvatelé vytvořil ochranný kordón na hranici s Uhry, aby zabránili šíření asijské cholery. Tehdy se také stavěly strážné budky – čartáky. Již v 16. stol. existovala údajně první sklárna. V 18. stol. v údolí Pluskovec zahájila provoz panská salajkárna (výrobna potaše), v r. 1764 v Leskovém dílna na šňupavý tabák a v 19. stol. zahájily činnost sklárny Františčina a Mariánská huť v Leskovém (viz str. 43). V r. 1908 zasupěl první vlak na železniční trati ze Vsetína do Velkých Karlovic – romantiku této železnice můžeme okusit i dnes. V r. 1926 zahájila provoz velká pila. V září a říjnu 1944 se v okolí odehrávaly velké boje partyzánů s fašisty. Po některých akcích (28. 9. výbuch miny v horní škole, obsazené německými vojáky) přišel 29. 9. do obce K. H. Frank a nařídil zatýkání, 23. 11. byl popraven Dobromil Kovář. Dnes 28. 9. přešli partyzáni bez boje sedlem Lemešná – Pindula, bojovalo se u křižovatky U tabulí a v sedle pod Lemešnou. V r. 1966 byly sloučeny Velké a Malé Karlovice.
Nádhernou stavbou lidové architektury je dřevěný roubený farní kostel P. Marie Sněžné, postavený karlovskými tesaři pod vedením Jana Žáka z Hážovic v letech 1752–54 na půdorysu řeckého kříže. Při spojování trámů byly namísto hřebíků použity dřevěné klíny. Areál, který najdeme pár kroků od žel. zastávky hned u trati, doplňuje roubená fara s chlévem, dále kamenný kříž z r. 1819 doplněný litinovým tělem Krista. Východně od kostela jsou boží muka se sochou P. Marie z r. 1780. V sousedství svatyně jistě nepřehlédneme Kupecký dům čp. 267, částečně zděný a částečně roubený z r. 1813, s mansardovou střechou a ozdobnými dřevěnými štíty, s plackovou klenbou s lunetami v přízemí. Dnes je v objektu Karlovské muzeum s exponáty, dokumentujícími způsob života místních lidí v minulých staletích – spatříme tu mj. zemědělské asalašnické nářadí, nástroje ke zpracování vlny, lnu nebo ovčího sýra, lidové kroje, kresby, fotografie, sklářské výrobky z Františiny a Mariánské huti i originální betlém od Josefa Kacerleho. (Otevřeno: květen – září 9–17 h, říjen – duben pro předem ohlášené skupiny, tel. 0657644019.) V Miloňovkách je židovský hřbitov ze druhé poloviny 19. stol. s hrobkou zakladatele sklárny Salomona Reicha. Na okolních stráních je řada lyžařských vleků a sjezdové tratě v délce 250 až 1100 m, od lehkých až po středně náročné. V obci je koupaliště a dostihová dráha (známá je hlavně stáj Valencio) – pojmenovaná podle vítěze Velké pardubické.
(Ubytování, stravování, občerstvení: hotely Pod Javorem, Galík, Kratochvíl, Lanterna 7–22, Miloňov – PS Zlín, Potocký, Tatra, Telefonic, penziony Polanský – Kučera, Šindelář, Tabačka 8–13 a 17–20, Miloňov 8–20, Na Pluskovci, Ski ranč, camp Machůzky, restaurace U muzea PO 9–21, PÁ–SO 9–22, NE 9–21, Zubřík-Dvořák.)
Od Karlovského muzea to máme jen pár kroků po silničce do středu obce k památníku padlých partyzánů. Sledujeme zelenou turistickou značku, která mírně stoupá po silnici kolem kaple sv. Jana do Jezerného. Nepřehlédneme rozcestí, z něhož pokračujeme vedlejší komunikací mírně vpravo z hlavní silnice lesem podél Jezerního potoka. Míjíme několik rekreačních chat, vlevo ve stráni statek. Za zákazem vjezdu (až sem se dá dojet autem) se zpevněná komunikace zatočí lesem a vystoupá k několika stavením. Hned za nimi se zatřpytí hladina Jezera*. Vodní plocha vznikla přehrazením potoka při sesuvu půdy – inspiraci tady našel Karel Jaromír Erben, jeho pověst Karlovské jezero najdeme v Národních pohádkách. Vodní plocha prý bývala v minulosti podstatně větší. Říká se, že se v jezeře rodili a žili draci do té doby, než se jednomu čaroději s pomocí místního chalupníka povedlo příšery odvést. Balvany, roztroušené kolem, nesou stopy čertových drápů – to podle jiné pověsti zkoušel pekelník odvést vodu ke svému mlýnu…
Za Jezerem je rozcestí, nás čeká ta nejméně pohodlná střední cesta – velmi strmě stoupáme lesem. Není to dlouhý, ale určitě nejobtížnější úsek našeho putování. Vyhoupneme se na horskou louku, míjíme osamělou usedlost a pohodlně dospějeme k rozcestí Pod Kotlovou. Zatočíme vlevo po červené značce, sledující hlavní hřeben Vsetínských vrchů (popis tohoto úseku na str. 13). Míjíme nádhernou valašskou usedlost*, střídavě lesem a po loukách, provázeni dalekými výhledy, dále lyžařský areál na Soláni, jdeme k oblíbenému Valašskému šenku. Kopci (869 m) se říkalo Valašský Olymp – vždyť právě tady se scházely nejvýznamnější osobnosti nejen moravského výtvarného umění (Jan Kobzáň, Alois Schneiderka, František Podešva, Karel Hofman). Řada obrazů je vystavena ve Valašském ateliéru U Hofmanů (otevřeno: SO, NE 10–18 h) vlevo od naší cesty těsně před tím, než vyjdeme z lesa.
Od Valašského šenku** scházíme po červené značce k silnici v sedle Čarták a na rozcestí vybereme žlutou značku. Mírně stoupáme do kopce, rozejdeme se s červenou trasou a pak velmi prudce klesáme do údolí – za sucha to je dobré, to se jen připomenou naše kolena, ale za mokra si musíme dávat hodně pozor. Pěšina nás „vyplivne“ na širokou zpevněnou komunikaci u turistického orientačního místa Raťkov, potoky. Mírně klesáme tichým údolím potoka Raťkova*, plynoucího do náruče Vsetínské Bečvy. Dorazíme k prvním stavením, využívaným z větší části k rekreaci (vlevo ubytování: privat). Auta, parkující u Valašského šenku (stravování: PO–ČT 11–22, PÁ, SO 11–23 h), nás upozorní, že jsme v nejnavštěvovanější části údolí. Občerstvíme se v příjemném stylovém prostředí, ale za tou největší atrakcí popojdeme ještě pár kroků – vlevo od silničky je unikát lidové architektury, jistě jeden z nejcennějších u nás. Stojí tady valašský rodový shluk 21 usedlostí Országů***, sestávající z obytných chalup a hospodářských budov a zařízení (stodoly, seníky, sklípky, studny). Roubené stavby tady vznikaly postupně od 18. stol., některé objekty sem byly přeneseny (z Martiňáku, Študlova, Stanovnice), uvažovalo se dokonce o zřízení skanzenu. K tomu nedošlo, areál zůstal ve své přirozené podobě, řada objektů ovšem dost zchátrala.
Silnička nás vede dál podél potoka, k širší komunikaci – po ní zatočíme vlevo přes most k hlavní silnici a autobusové zastávce v centru Karolinky*. Obec vznikla v r. 1949 oddělením od Nového Hrozenkova. Původně tady existovala dělnická osada kolem skláren (Karolinina huť), založených v r. 1862 Šalomonem Reichem (Karolina se jmenovala jeho manželka). V Karolinině huti se vyrábělo lisované, broušené a od r. 1888 také leptané užitkové sklo, především nápojové. Objekt sklářského závodu stojí v centru obce. Kulturní dům byl v r. 1956 vyzdoben dvoubarevným sgrafitem na průčelí od F. Podešvy. V r. 1951 byla obec přejmenována na Karolinku, v r. 1998 byla povýšena na město. (Ubytování, stravování: penzion Karolinka, hotel Koník PO–ČT, NE 11–24, PÁ, SO 11–02 h, restaurace Budvarka PO 11–17, ÚT–PÁ 10–17, SO, NE 10–13 h, cukrárna ÚT–SO 9–17, NE 10–17 h.) Z křižovatky v centru Karolinky pak pokračujeme k železniční stanici, případně se můžeme i autobusem vrátit do Velkých Karlovic.
(Doporučujeme průvodce po Beskydech z edice Česko všemi smysly.)
