Náročné putování nás seznámí nejen s rázovitým podhůřím Radhošťské hornatiny (právě ze severní strany je pohled na její panorama nejpůsobivější), především s rozlehlou obcí Čeladnou a Trojanovicemi, ale zavede nás i na hojně navštěvovanou část hřebene od Pusteven ke Kněhyni. Nejvíc výškových metrů nám ušetří sedačková lanovka na Pustevny, i tak nás ale nějaký ten kopec ještě čeká.
Kunčice p. O., žel. st. – Trojanovice, Bystré 3 km – Trojanovice, Ráztoka 7 km – dolní stanice lanovky 8,5 km – (lanovkou na Pustevny) – Tanečnice, sedlo 10 km – Čertův mlýn 11,5 km – Kněhyně, sedlo 12 km – na vrchol Kněhyně a zpět 14 km – Malá Stolová, rozc. 16 km – Horní Čeladná 20,5 km – Kunčice p. O., žel. st. 25 km
Od žel. st. v Kunčicích pod Ondřejníkem vyrazíme po zelené turistické značce pod viadukt trati a pak vpravo na Maralův kopec. Mezi rekreačními chatami stoupáme k rozcestí silnic a autobusové zastávce. Po silnici vpravo můžeme odbočit k hodnotné dřevěné kapličce* z r. 1721.
Zelená značka pokračuje vzhůru na hřeben (5,5 km), my se ale pustíme vpravo po žluté značce. Nejprve klesáme, přejdeme Bystrý potok, pak mírně stoupáme k lesu. Vlevo nad námi se zdvihají zalesněné svahy Noříčí hory (1047 m) – na ploše 0,52 km2 se tu prostírá přírodní rezervace. Předmětem ochrany je jedlobukový porost pralesového typu s bohatým bylinným podrostem.
Vyjdeme z lesa a po mostě přes Lomnou dorazíme k hotelu Ráztoka na okraji Trojanovic*. Zprava přichází červená turistická značka od Frenštátu p. R. – vede po silnici a dává tak i představu o rozlehlé obci. Trojanovice vznikly salašnicko-pasekářskou kolonizací v 17. stol. První zmínka pochází z r. 1754. Po pastevcích následovali dřevorubci a huťaři, pracující pro železné hutě především ve Frenštátě a Frýdlantu, v menší míře i pro místní (později sklářské) hutě. Zajímavé jsou doklady lidové architektury. V obci se narodil sochař, malíř a grafik Jan Knebl (1866–1962), autor památníku obětem válek (z r. 1946) před školou.
Dalšími významnými rodáky jsou spisovatel Bohumil Strnadel-Četyna (1906–1975), malíř Antonín Strnadel (1910–1975) a spisovatel Josef Strnadel (1912–1986). Silnička „Knížecí“ spojuje Trojanovice s Pustevnami – v zimě není udržovaná a navíc vjezd na ni není dovolen. To je důležitá informace pro motoristy – příjezd k Pustevnám je pouze od jihu!
Od hotelu Ráztoka pokračujeme po modré značce, sledující silničku (zákaz vjezdu) a asfaltovou komunikaci k dolní stanici lanovky na Pustevny. Ta je v provozu od r. 1940. Nejnavštěvovanější místo v Beskydech připomíná svým názvem poustevníky, kteří zde žili v jeskyních v 18. a 19. stol. . Pustevny*** jsou nejobvyklejším nástupním místem k vycházce k soše Radegasta, ti vytrvalejší dojdou až na Radhošť a pak se vrátí zpátky k autobusu nebo autu. My se vydáme opačným směrem po cestě, která bývá také dosti frekventovaná. Vybereme si jednu ze dvou tras, směřujících k sedlu Tanečnice (též rozc. Na Maňákách). Zelená turistická značka pohodlně traverzuje jižní svahy hory Tanečnice (1018 m). Pohled na chátrající můstek nám připomene, že právě tady na Pustevnách stály první lyžařské skokanské můstky (a také sáňkařská dráha) v Beskydech.
Po červené značce přes vrchol je to o málo náročnější. Nemusíme spěchat, cestou vzhůru si alespoň připomeneme, po čem to vlastně šlapeme. Podle pověsti to souvisí s prvními osadníky, kteří přišli do těchto končin. Všichni pilně pracovali, jen Barka lenošila. Nejstarší z rodu měl o nejhezčí dívku starost a tak ji nechal dvěma muži sledovat. Barka noc co noc utekla do lesa a tam tančila za svitu měsíce. Nebylo pomoci, dívka ve dne ruku k dílu nepřiložila, jenom tančit se jí chtělo. Až samotný Radegast ztratil trpělivost. Nešťastné děvče najednou zpozorovalo, že pohyby jsou stále obtížnější, nohy nechtějí poslouchat a vrůstají do skály. Až jí celé tělo zkamenělo. Osadníci ráno sháněli Barku marně. Jen s úžasem hleděli na mohutnou horu, jejíž svahy spadaly do údolí jako záhyby dívčích sukní a celý vrch měl podobu zkamenělé tanečnice.
Říká se však také, že hora Tanečnice dostala svůj název podle pohanských obřadů doprovázených divokými tanečními reji. Pohané sem přiváželi sebevrahy a nechávali je napospas divoké zvěři. Stejně tak se sem slétaly čarodějnice na své tajemné sabaty. Ze sedla zelená značka sestupuje do Kunčic p. O., my sledujeme červenou značku. Vychutnejme si pohodlný úsek cesty, provázený nádhernými výhledy. Brzy totiž následuje úsek, který nám dá trochu zabrat – asi 200 výškových metrů k Čertovu mlýnu. Cesta vede takřka po spádnici, některé slabší povahy to tady zabalí – my ale půjdeme dál. Čekají nás totiž tak nádherná místa, že námahu rádi podstoupíme.
Na významném vrcholu Čertův mlýn (1207 m) není na první pohled nic tak nápadného. Měli bychom ale vědět, že stojíme na území přírodní rezervace Kněhyně-Čertův mlýn**. Rozlohou 195 ha je v Beskydech nejrozsáhlejší – předmětem ochrany jsou vrcholové smrkové porosty pralesovitého typu s podílem jeřábu, bohužel dost poškozené imisemi.
Asi 50 m dlouhý žlab je ukázkou rozsedání a rozjíždění bloku godulského pískovce. Podle pověsti se tady pekelník pokusil postavit za jedinou noc mlýn – odměnou mu měla být selská dcerka. Čert patrně věděl, jak mnoho jeho kolegů doplatilo na kohoutí zakokrhání před kuropěním, a tak nic neponechal náhodě. V přestrojení obešel dědinu a všechny kohouty skoupil. Netušil, že sedlák si jednoho kohouta dobře schoval. Čertovi šla práce dobře od ruky, chyběl už jen mlýnský kámen. Kohout ovšem zakokrhal, ďábel odhodil kámen zrovna někde v Čeladné a řádně namíchnutý z kraje zmizel.
Z rozcestí vede zelená turistická značka k chatě na Martiňáku. Při cestě je studánka, u které byla 2. 11. 1944 přepadena 1. partyzánská brigáda Jana Žižky. Štáb partyzánského oddílu se sem vydal na schůzku s údajnými zástupci ilegální komunistické organizace v Moravské Ostravě. Partyzány čekali nacisté. Velitel brigády Ušiak měl prostřeleny obě ruce, podařilo se mu ale skrýt v houští a s vypětím všech sil v noci dorazil do Kubáňova hostince na Martiňáku. V pátek 3. listopadu byl v horečkách dopraven k přátelům do Čeladné. V poledne však domek obklíčila policejní hlídka a těžce zraněný Ušiak se zastřelil.
S připomínkou partyzánské činnosti se ještě na naší túře setkáme. Jdeme po červené značce nádhernou cestou s pěknými výhledy na Kněhyňskou louku* s památníkem zmíněné partyzánské brigády. Značená odbočka vede ještě k dalšímu pietnímu místu – pomníku partyzánky, olomoucké učitelky Růženy Valentové. V těchto místech, zvaných Pod starou salaší, nedaleko pramene, vybudovali partyzáni zemljanku. Den po události u Čertova mlýna našli nacisté i tuto skrýš. V přestřelce zemřelo šest partyzánů. Pochováni byli ve společném hrobě na jižních svazích Kněhyně.
Vracíme se a ze stejného místa absolvujeme ještě jednu značenou odbočku – na vrchol Kněhyně* (1257 m). Z vrcholu s několika skalisky se podíváme pěkně daleko do kraje, na zvlněné křivky kopců i na dominanty podhůří – nápadné jsou lomy na Kotouči u Štramberka. Masiv Kněhyně je i jinak zajímavý. Jihovýchodně od vrcholu je nepřístupná Kněhyňská jeskyně, objevená r. 1963, se strmě skloněnými asi 250 m dlouhými chodbami. Východním směrem se masiv prudce sklání do údolí Čeladenky k nejužšímu místu zv. Tísňava. Na jednom z výběžků Kněhyně, na Kozinci, existoval zřejmě ve 14.–15. stol. hrádek. Hluboký do skály tesaný příkop odděluje prostor zhruba 50 x 5 až 7 m, který zaujímalo vlastní opevnění.
My se vracíme na červeně značenou cestu, která nás přivádí na pohodlnou širokou komunikaci a rozcestí pod Malou Stolovou. Z rozcestí se odděluje žlutá turistická značka, prudce klesající do Kunčic pod Ondřejníkem. Rozhodneme-li se dostát původnímu předsevzetí a dokončit plánovanou trasu v plném rozsahu, pak není všem hezkým zážitkům konec. Pohodlně klesáme pohodlnou cestou (místy lesní silničkou), v sezóně se občerstvujeme malinami, máme radost ze stále pěkných výhledů. Ani nevíme, jak se dostaneme k Čeladence. Zatáčíme po silnici vlevo k rozcestí u pramene Cyrilky. Nad pramenem stojí altánek s výraznou jehlancovou střechou, nesenou dvěma vyřezávanými sloupy, na zadní stěně je mozaika sv. Cyrila držícího stavbu kostela. Kaplička* je roubená s otevřenou předsíní na sloupcích, s deštěnou balustrádou s ozdobně vyřezávanými srdíčky a křížky. Stavby z r. 1936 podle návrhu ing. Rosky z Kroměříže připomínají Jurkovičovy útulny na Pustevnách a jsou dokladem dobové módy, kdy arcibiskupství na významných lokalitách budovalo drobné sakrální stavbičky.
Stojíme u Čeladenky**, v údolí, kterým vedla stará cesta ke hranicím. Od dolního konce Čeladné do Podolánek to je 18 km. Obchodní cesta, spojující Moravu a Uhry, musela být dobře hlídána.
Se střežením cesty je spjata i historie obce Čeladná**. První zmínka o ní pochází ze 16. stol. (zápis v urbáři hukvaldského panství z r. 1581), podle různých indicií lze soudit, že vesnice mohla vzniknout již v 15. stol. Na sklonku 16. stol. měla Čeladná 18 usedlostí včetně mlýna a pily. V 17. a na začátku 18. stol. tady byla stanice portášů. Pojmenování těchto „mužů zákona“ bylo odvozeno od latinského porta = brána, tedy ochránci zemských bran. Portáši vznikli na východní Moravě už v době třicetileté války. Střežili cesty, pronásledovali zločince, udržovali bezpečnost v horách, vedli vojenské jednotky na pochodech zemí. Portáši byli definitivně zrušeni v r. 1828. Byli vybíráni výhradně z místního obyvatelstva, nebylo výjimkou, že do služby byl zařazen i omilostněný lupič.
Čeladná byla zprvu výhradně zemědělskou obcí – pasekáři obhospodařovali drobná políčka v horách, v lesích Valaši pásli svá stáda. Na konci 17. stol. usoudila správa hukvaldského panství, že je třeba rozšířit nedaleké, koncem třicetileté války založené frýdlantské hamry, a využít velkých zásob dřeva v povodí Čeladenky. Hutní výroba ale skončila kolem r. 1690 se zákazem odlesňování pohraničních hor. Jakmile pominulo nebezpečí nepřátelských vpádů, byly lesy opět káceny a dřevo se plavilo do železáren ve Frýdlantě, případně v hutích bylo páleno dřevěné uhlí. Přípravy k plavení začínaly na podzim, kdy bylo řečiště zbaveno překážek a upraveny břehy. V zimě bylo vykácené dříví sváženo na saních a skládáno na březích do hranic. Jakmile začalo v horách tát, začínalo se plavit. Stav vody byl zvyšován vypouštěním tzv. klauzů. V horách se také začala těžit železná ruda a z bukového dříví se vyráběla potaš neboli salajka, sloužící k výrobě skla a mýdla.
V r. 1796 byla obnovena čeladenská huť – byla postavena vysoká pec, dva hamry a drátovna, v r. 1838 přistavěna slévárna, v r. 1852 kupolová pec. V r. 1882 byla vysoká pec zastavena, dál se rozvíjelo slévárenství. Kromě železáren působila v Čeladné od r. 1880 mechanická tkalcovna a výrobna sirek. Na podzim 1944 a na jaře 1945 se Čeladná stala střediskem partyzánů – s některými významnými místy z tohoto období jsme se na naší trase seznámili. Po válce našly v Čeladné svůj nový domov lidické ženy a děti.
Od kaple a pramene Cyrilky jdeme společně se značkou stále po silnici rozšířujícím se údolím Čeladenky. Název obce se odvozuje od panské čeládky hukvaldské, která tady před dávnými lety kácela lesy a zúrodňovala pole. Míjíme starou hájovnu, nad ní v lese jsou místa, kde se v minulosti pálilo dřevěné uhlí – jeho zbytky dosahují až do hloubky půl metru.
Vlevo od silnice je rekreační zařízení s bazénem – právě v těchto místech stávala čeladenská huť. Symbolický kříž z r. 1847 před restaurací Kněhyně upozorňuje na místní železárny, nápis na podstavci a znak u paty kříže připomíná olomouckého arcibiskupa Maxmiliána Josefa Sommerau-Becka.
Vlevo od silnice vidíme pamětní desku, připomínající smrt Jána Ušiaka – tady je domek Machandrových, kde se partyzán raději zastřelil, než by padl do rukou fašistů.
Modrá značka odbočuje z hlavní silnice vlevo k rekreačním objektům, pak po pohodlné komunikaci s výhledy na Ondřejník pokračuje k žel. stanici v Kunčicích pod Ondřejníkem. Přitom mineme zajímavý podkarpatský dřevěný kostelík** z konce 17. stol. V r. 1928 jej v podkarpatské vesnici Hliňance zakoupil ředitel Báňské a hutní společnosti v Ostravě pan Šebela. Měl v Kunčicích stylové letní sídlo a prostředí ještě vylepšil zajímavou památkou. Po rekonstrukci byl kostelík zasvěcen sv. Prokopovi a sv. Barboře. Prvním obřadem v novém svatostánku byla svatba Šebelovy dcery s hrabětem Larischem. (Bohoslužby se konají vždy v NE v 10.15 h.)
V žádném případě bychom ale neměli vynechat prohlídku celé Čeladné. Proto z rozcestí pokračujeme beze značky (modrá vede vlevo) pár kroků ke staré škole, která je upravena jako Památník Josefa Kaluse* (1855–1934). Expozice připomíná „čeladenského slavíka“, básníka, který jako učitel a později ředitel působil na čeladenské škole v letech 1900–25. Přítel P. Bezruče, hostitel dalších známých spisovatelů, malířů a hudebníků, původním povoláním tkadlec, zanechal po sobě řadu něžných vlídných básní, opěvujících beskydskou krajinu a lid. (Otevřeno v sezóně). Seznámíme se tady i se životem a prací obyvatel Čeladné od středověku po současnost.
(Ubytování, stravování: hotel Max mara, 56 l., tel. 0658/723 32; hotel Prosper, 86 l., tel. 069/66 25 306; penzion Wald, 44 l., tel. 0658/711 13; horský hotel Hamry atd.)
Od památníku se můžeme vrátit zpátky na modrou značku, případně projít obcí ke křižovatce silnic, u které je pomník obětem války a plastika od J. Bílka z r. 1953. Ve středu obce stojí kostel sv. Jana Nepomuckého z r. 1784. Směrem na Frýdlant u silnice je pomník popravených partyzánů z r. 1962 od K. Vašuta. ze středu obce po žluté turistické značce dojdeme k žel. stanici a vlakem se vrátíme do Kunčic p. O.
(Doporučujeme průvodce po Beskydech ze Zelené edice.)
