Náročná trasa plná kontrastů nás nejprve vede dobře schůdnou a v závěru strmou silničkou k Mariánskohorským boudám za pěknými vyhlídkami, seznámí nás s místy dávné tragédie (Protržená přehrada) a pokračuje do nitra Jizerských hor a přivede nás až na hlavní vrchol v jejich centrální části – Jizeru. V jejím okolí ještě nedávno rozsáhlé, díky negativnímu vlivu imisí odlesněné partie, začínají znovu pokrývat lesní porosty. Přesto se nám nabídnou překrásné výhledy. Na závěr putování projdeme Jedlovým dolem s prudce kaskádovitě padajícím potokem Jedlová. Výlet je většinou veden nenáročným terénem po širokých cestách a silničkách a je kromě závěrečné pasáže Jedlovým dolem zvládnutelný na kole i na běžkách.
Josefův Důl, žel. st. – Antonínov, rozc. 1 km – Mariánskohorské boudy 3 km – Protržená přehrada 5 km – Kasárenská silnice 8 km – Smědava 10,5 km – odbočka na Jizeru 12,5 km – Jizera a zpět k odbočce 14 km – odbočka do údolí Jedlové 15,5 km – vodopád Jedlová 20 km – Antonínov, rozc. 21 km – Josefův Důl, žel. st. 22 km
Od žel. stanice v Josefově Dole** jdeme po žluté a modré značce po silničce do Antonínova*, jehož jméno připomíná syna majitele smržovského panství hraběte Desfourse. Původně sklářská ves byla založena na levém břehu Kamenice r. 1697 v nadmořské výšce 560 m. Silnička nás vede až na konec osady k rozcestí obou zmíněných značek. Pokud jedeme autem, zastaví nás zákaz vjezdu, najdeme zde však nevelký prostor k zaparkování. Po žluté značce stoupáme vcelku pohodlně lesní silničkou, která se za několika křižovatkami (pozorně sledujeme značení) zvedá přece jenom trochu strměji.
Ocitneme se u Mariánskohorských bud**. Pastevecká enkláva krkonošského typu na Mariánskohorském hřebeni v nadmořské výšce 943 m byla založena již r. 1705 a až do minulého století byla nazývána Fricovy boudy podle Fritze Mitlehnera, kterému vrchnost r. 1709 boudy prodala. Dnes zde stojí malá skupinka chalup, občerstvení nabízí pramen vody, při zpětném pohledu obsáhneme nádherné panorama zalesněných kopců.
Na křižovatce silniček pokračujeme stále rovně po příjemné asfaltce, která se záhy mění v panelovou cestu. Po chvíli žlutá značka odbočuje vpravo na klesající lesní pěšinu (cyklisté pokračují po silničce).
Pěšina nás přivádí k rozcestí u Protržené přehrady***. Tady začíná asi 400 m dlouhá naučná stezka věnovaná dramatické historii tohoto zajímavého technického díla. Informační tabule, dřevěné chodníky a zábradlí vybudovali v letech 1994–96 děti, vedoucí a kamarádi z osady Jizera.
Torzo Protržené přehrady leží v nadmořské výšce 820 m. Její 172 m dlouhá a 17,5 m vysoká hráz zadržela poprvé vodu 1. června 1915. Dne 18. září 1916, to byla přehrada napuštěna jen zčásti, spatřili dva lesníci, že z hráze vytéká proud vody. Hlídač, který okamžitě telefonoval do Dolního Polubného stavbyvedoucímu ing. Gebauerovi, dostal příkaz otevřít obě výpustě. Podařilo se otevřít první, pak už se nikdo neodvážil vlézt do těla hráze – voda hučela, otvor se před očima zvětšoval a vyletoval písek a kameny. To již byli varováni obyvatelé obce Desné, ležící několik kilometrů pod přehradou. Za sedmdesát minut od objevení prvního průsaku vody se hráz s ohlušujícím rachotem definitivně protrhla a osmnáct metrů širokou průrvou se vyhrnul vodní živel. Valil se prudkým lesnatým údolím, vytrhával stromy i s kořeny. Panskou pilu s hájovnou smetl téměř beze stopy a tam našel i první oběť – dítě (dvanáctiletá Marie Pelzeltová), které bylo samotné doma. Voda sebrala i pět tisíc plnometrů pilařského dříví, to jako beranidlo ničilo domy, stojící v cestě. Téměř půl hodiny trvalo šílené běsnění. Na třiatřicet domů a továren bylo zničeno úplně, dalších devětašedesát bylo těžce poškozeno. Zahynulo 62 lidí, další tři stovky zůstaly bez přístřeší. Železniční trať a viadukt v dolní části Desné zachytily většinu trosek, přesto ale záplava postihla celé Tanvaldsko – mrtvá těla byla lovena ještě daleko po proudu. V okamžiku, kdy se dozvěděl o protržení hráze, spáchal sebevraždu ing. Podhajský, který v čele kolaudační komise přebíral přehradu. Byly zahájeny soudní procesy s projektanty i prováděcím podnikem – r. 1925 byli odsouzeni, r. 1931 zproštěni viny. Soudní znalci vysvětlili katastrofu geologickou poruchou ve značné hloubce.
Tím ale zkoumání příčin neštěstí neskončilo. Dnes je již jasné, že vinu nesl projektant i stavební podnik. Návodní hráz nebyla opatřena jílovým těsněním, které by bránilo prosakování vody. Nasypaný materiál byl hutněn po příliš vysokých vrstvách, a tak si během roku hráz sedla ještě o dvacet centimetrů. To nejhorší ale způsobil projektant, který odtokovou štolu předepsal uložit na pevné betonové rošty a piloty. Když si hráz sedla, výpust nemohla klesat s ní a hráz doslova rozřízla. Osudný den připomíná vysoká šoupátková věž, která se nezřítila a dnes vypadá jako zbytek tajemného hradu. Bílá Desná původně tekla vpravo od ní, po katastrofě si našla nové koryto a protéká vlevo. Přehradu spojuje se sousední Soušskou přehradou podzemní kanál (není přístupný!), zimoviště netopýrů. Roku 1981 byla do kanálu znovu svedena část toku Bílé Desné, aby zlepšovala vodní režim Soušské přehrady. Místo se stalo vyhledávanou turistickou atrakcí, a tak u levé strany hráze byla postavena Krömerova chata, která shořela roku 1945. V obci Desná* (při žluté značce) je mohutný balvan, který tam při katastrofě voda odvalila. R. 1937 byl opatřen pamětní tabulí. Směrovka poblíž přehrady nás posílá podél Bílé Desné – jinak neznačená lesní silnička by nás v pohodě přivedla do středu Desné.
Trasa naučné stezky se na svém konci opět napojuje na žlutou turistickou značku, po níž krátce stoupáme na nevelké prostranství, kde značku opustíme a zabočíme vlevo po panelové cestě, vedoucí po rozlehlé planině porostlé nevysokými smrky a jedlemi. Ještě před deseti lety byla planina prakticky bezlesá díky výraznému poškození zdejších lesních porostů, dnes ale rostoucí stromy podávají důkaz o lepšícím se stavu ovzduší v této oblasti. Před námi se tyčí poněkud smutná silueta Jizery. Držíme stále přímý směr a pokračujeme po hlavní komunikaci.
Na rozcestí pod Zeleným vrchem zatočíme vlevo, stále po zřetelné cestě pokračujeme po rovině nebo lehce do kopce. Cesta mírně zatáčí doprava (po pravé ruce máme Zelený vrch), zleva se připojuje zelená turistická značka a společně pokračujeme na Kasárenskou silnici v místě, kde ještě před několika lety stávala opuštěná vojenská kasárna z r. 1938. Zde si můžeme dopřát kratší odpočinek, v případě nevlídného počasí nám poskytne úkryt menší turistické odpočívadlo. Kasárenská silnice (vjezd na ni není povolen!) nás přivede k hlavní silnici, spojující od r. 1897 jižní a severní podhůří Jizerských hor.
Mírně klesáme k horské chatě Smědava*, stojící kdysi uprostřed lesů, dnes na holém prostranství. Podle dochovaných zpráv stála již r. 1814, novější objekt byl postaven r. 1841 a vešla se do něj i strážnice financů (celníků). Lidé sem přicházeli hlavně o mariánských svátcích, když tudy procházela procesí z Tanvaldu do Hejnic. Časem sloužila chata i potřebám lesních dělníků. Oblíbená chata lehla popelem 16. června 1932. Dnešní objekt byl postaven r. 1935. (Stravování: chata Smědava, za hezkého počasí posezení na velké terase.) Poblíž stál od r. 1910 lovecký zámeček, který zbytečně shořel v listopadu 1969. Poblíž Smědavy se postupně slévají vody Černé (pramení v oblasti rašeliniště Černá jezírka), Hnědé (rašeliniště U studánky) a Bílé Smědé (rašeliniště Velká klečová louka) a jako Smědá pokračují k Lužické Nise, do které se vlévají v Polsku (od pramenů Bílé Smědé po státní hranici 47,5 km). Původní lužickosrbský název řeky, uváděný již r. 1539, byl Wietew, znamenající větev čili přítok řeky (Nisy). Dnešní české jméno připomíná smědou, tmavou rašelinnou vodu.
Od parkoviště a turistické orientace před chatou Smědava stoupáme po modré značce kamenitou cestou nad Bílou Desnou – krátký výstup znají dobře účastníci lyžařské Jizerské padesátky.
Na vrcholu stoupání narazíme na žlutou odbočku vlevo na vrchol Jizery*** (1122 m). Druhý nejvyšší vrchol české části Jizerských hor byl v 16. stol. uváděn jako Bražec či Bražecká hora, mladší německý název Siebengiebel (Sedmiští) souvisí patrně s mohutnou členitou skálou na vrcholu, ze které se otvírá krásný kruhový a daleký výhled. Jméno Jizera se objevilo patrně až v minulém století. Vrcholové partie jsou chráněny jako přírodní rezervace Prales Jizera o rozloze 92,44 ha, která byla vyhlášena r. 1960. Důvodem ochrany jsou fragmenty převážně horských klimaxových smrčin rostoucích okolo vrcholových skalních bloků mezi četnými balvanitými sutěmi. Část území je pokrytá klečovými porosty, rostou zde i některé významnější druhy rostlin, např. papratka horská, borůvka černá aj. Živočišnou říši zastupují některá společenstva bezobratlých, je možné zde zahlédnout jelení zvěř, z ptáků zde hnízdí např. krkavec velký. V současné době není ale porost díky negativnímu vlivu imisí v minulosti a napadení kůrovcem dnes v dobrém stavu. Ze tří turistických cest k vrcholu zůstala jediná, nebudeme zkoušet ani neznačené trasy, zobrazené na turistické mapě – stejně nejsou průchodné. Na nejvyšší skálu vedou místy kovové žebříky, vyhlídka je upravená. Pod skálou najdeme nevelké nouzové útočiště pod střechou dřevěné chatky.
Z vrcholu se vrátíme stejnou cestou zpět na modrou značku a po příjemné cestě pokračujeme přes přírodní rezervaci Klečové louky až k tzv. Zimnímu kiosku (občerstvení nejenom v zimě, jak by napovídal název)
Přírodní rezervaci Klečové louky** tvoří čtyři vrchoviště s porosty kleče, borovice a zakrslých smrků ztepilých. Na území se rozlévají četná rašelinná jezírka, vyskytují se zde významná společenstva rašelinných druhů rostlin a živočichů. Najdeme zde například blatnici bahenní a rosnatku okrouhlolistou, živočišnou říši zastupují převážně společenstva bezobratlých vázaná na rašeliniště. Kousek od kiosku můžeme využít nedlouhého povalového chodníku s informační tabulí a částečně se projít územím rezervace s celkovou rozlohou 7,55 ha vyhlášené r. 1960.
Od kiosku pokračujeme stále vedeni modrou značkou. Příjemná asfaltka mírně klesá až k rozcestí U Kneipy. Tady uhne prudce vlevo a z kopce nás přivede na prostranství s pomníčkem připomínajícím tragickou smrt jistého Martina Pařízka, který zde zahynul v necelých dvaadvaceti letech r. 1989. Dále pokračujeme po tzv. Mořské cestě stále vedeni modrou turistickou značkou. Panelová cesta je lemovaná nevysokými smrkovými a jedlovými porosty. Tato část výletu je velice fádní. Panelová silnička postupně přestává klesat a posléze se rozdvojuje. Vpravo vede k hájence Peklo nad Josefovým dolem, my jdeme po modré vlevo. To již vcházíme do zachovalého smrkového lesa a po předlouhlé rovině dojdeme až k odbočce vpravo, na naučnou stezku procházející přírodní rezervací Jedlový důl. Pokud výlet absolvujeme na kole, na běžkách či na vozíčku, pokračujeme po silničce do Josefova Dolu, stezka podél potoka Jedlová je schůdná pouze pro pěší a to ještě za zvýšené opatrnosti.
Jedlový důl** byl vyhlášen přírodní rezervací r. 1992 na území o rozloze 12,59 ha. Důvodem ochrany je kaskádovitý tok potoka s překrásným vodopádem lemovaný částečně přirozeným lesním porostem tvořeným smrkem ztepilým, bukem lesním a jedlí bělokorou. Informační tabule naučné stezky nás postupně seznamuji se zdejší přírodou a historií budování tohoto chodníku.
Pěšina klesá nízkým lesním porostem, místy přecházíme po povalových chodnících. Po chvíli začíná být slyšet z pravé strany hučící potok a to již přicházíme k překrásnému vodopádu. Jako by za kamenným prahem vstupoval potok do jiného světa. Je předělem mezi postiženou částí Jizerských hor a zalesněným údolím. Potok se ve starých českých průvodcích nazýval také Tan nebo Tann podle německého jména Tannwasser. Cesta místy dost strmě klesá, míjíme divoké koryto s velkými balvany, Černou tůň, a brzy poté vyjdeme na okraj Antonínova, odkud již známou cestou můžeme pokračovat k železniční stanici v Josefově Dole.
Další doporučené cíle:
Kamenná komora* – 1 km sz. od žel. st. v Josefově Dole poblíž zelené turistické značky, jeskyně, která podle pověstí skýtala útočiště loupežníkům.
Mariánská Hora*** – 3,5 km jižně od Mariánských bud při zelené značce, rekreační osada, jedna z nejhezčích v Jizerských horách, položená v zářezech několika potoků, které poháněly brusičská kola. Osada brusičů založená r. 1701 dostala jméno podle druhé manželky majitele panství hraběte Desfourse. Kousek od silničky se zelenou turistickou značkou asi 200 m nad silnicí procházející osadou najdeme tzv. Schillerův kámen, umístěný sem v r. 1905 ctiteli básníka ke stému výročí jeho smrti. V minulosti byla pamětní deska poničena, v r. 2005 se dočkala obnovy.
Na čihadle** – 1 km sz. od rozcestí Na Kneipě při žluté značce těsně vedle Štolpišské silnice u rozcestí Čihadla, nejznámější vrchoviště Jizerských hor s nejvyšším počtem rašelinných ok. Pojmenované je podle čihařů, kteří zde lovili ptáky na tahu. Území je přístupné po žebříku a povalovém chodníku vedoucímu k dřevěné vyhlídkové věži postavené r. 1999. Lokalita o rozloze 3,5 ha byla r. 1960 vyhlášená přírodní rezervací.
Na Kneipě* – menší vrchoviště sev. nad stejnojmenným turistickým rozcestím. Četná menší jezírka obklopují porosty kleče a zakrslých smrků s několika významnými druhy rostlin, např. borůvkou bažinnou, klikvou bahenní aj. Území o rozloze 0,39 ha bylo r. 1965 vyhlášeno přírodní památkou.
U plechového pánaboha – 0,5 km sev. od Mariánskohorských bud při zelené značce, starý kříž.
U Posedu – nevelká stupňovitá louka na Pavlově planině, asi 1 km sz. od turistického rozcestí Na Kneipě nad Štolpišskou silnicí. Menší vrchoviště s porosty borovice kleče a četnými menšími jezírky. Lokalita s výskytem významných druhů rostlin, najdeme zde např. rosnatku okrouhlolistou, klikvu bahenní aj. Přírodní památka o rozloze 1,11 ha vyhlášená r. 1965.
U studánky – 0,5 km jižně od Smědavy, slabě radioaktivní studna, lovecká chata Kůrovec.
(Doporučujeme průvodce Jizerské hory ze Zelené edice.
