Krásné jsou liduprázdné náhorní planiny při česko-německé hranice v centrální části Krušných hor, krásná jsou i hluboká, skalnatá údolí s divokými horskými potoky, která z nich sestupují směrem k civilizaci. Putování těmito místy patří k zážitkům, na které se dlouho vzpomíná. Zdevastovaná krajina podkrušnohorských pánví zůstává daleko pod námi, zdejší krajina si na mnoha místech uchovává přirozený ráz s rozsáhlými rašeliništi i zbytky původních porostů, s mohutnými skalisky, malebnými horskými rybníky i podstatně mladšími údolními přehradami, s citem zasazenými do přírodního rámce. Cesta je poměrně dlouhá (lze ji však podle potřeby zkrátit), ale nepříliš náročná, po většinu času půjdeme z kopce.
Hora Svatého Šebestiána – Bezručovo údolí 1,5 km – Hadinec 5,5 km – Nový Dům, hájovna 7,5 km – Buky nad Kameničkou 10 km – přehrada Kamenička 11,5 km – Třetí mlýn 13 km – Druhý mlýn 13,8 km – První mlýn 15 km – Bezručovo údolí, lesní závod 20 km – Chomutov–Horní Ves, kaple 21 km – Chomutov, žel. st. 22,5 km
Jak naznačuje jméno, má za sebou obec Hora Svatého Šebestiána* slavnou hornickou minulost. Původní hornickou osadu s kaplí založil v r. 1515 na vysoko položené plošině ve výšce 840 m tehdejší majitel chomutovského panství Šebestián z Veitmile. V r. 1563 ji pak král Ferdinand I. povýšil na město a r. 1597 císař Rudolf II. na královské horní město. Jméno zakladatele, respektive stejnojmenného světce, dalo obci i název a sv. Šebestián (přivázaný ke stromu a probodaný šípy) se objevil i v městském znaku. Kromě toho na něm můžeme najít i hornický symbol – zkřížená kladívka. V blízkém okolí města se těžilo stříbro, cín a měď, po zániku dolů se obyvatelé živili dřevařstvím, košíkářstvím, drobnou domáckou výrobou a těžbou rašeliny. Ta se tu ostatně, asi 1,5 km severozápadně od obce, získává dodnes. Velkou zásluhu na těžbě této suroviny měl Hans Schreiber, kterého připomíná kamenný památníček v lesíku nad okrajem rašelinového závodu. Dne 13. 9. 1854 postihl město katastrofální požár, který zničil 109 domů a starý pivovar – objekty pak byly nahrazeny novými stavbami. I přes to si však Hora Svatého Šebestiána uchovala typický pravidelný šachovnicový půdorys z doby založení s velkým čtvercovým náměstím a navazující sítí krátkých ulic, který patří k nejvýznamnějším dokladům renesančního urbanismu nejen u nás, ale i v celé střední Evropě. V 70. letech 20. stol. byl však citelně narušen průtahem silnice E7.
V době národnostních nepokojů po vzniku ČSR, vrcholících snahou německých obyvatel zdejšího regionu o vytvoření samostatné provincie Deutsch Böhmen, od ledna 1919 do června 1920 bylo město obsazeno chomutovským oddílem čs. 102. vojenského pluku, který zároveň vykonával ostrahu státní hranice. Ve 30. letech tu, podobně jako i na většině pohraničního území, došlo k aktivizaci německého nacionalistického hnutí. V r. 1939, po odtržení Sudet a jejich připojení k hitlerovskému Německu, žilo ve městě 1226 obyvatel. Koncem války se jejich počet ještě zvýšil, protože tu našla azyl část obyvatel z vybombardovaných měst Drážďany a Chemnitz. Po odsunu Němců v poválečných letech se obec silně vylidnila, takže r. 1951 měla jen 181 obyvatel;do sčítání lidu r. 1996 jejich počet stoupl na 211.
Na náměstí stojí radnice čp. 2, v dnešní podobě z 19. stol., s městským znakem nad portálem. Bývalou svatyni ze 16. stol. nahradil v letech 1873–76 nový pseudorománský kostel, který po 2. světové válce zpustl a v r. 1967 byl zbořen. Na parkově upraveném náměstí je socha Dobrého pastýře, přenesená sem koncem 60. let ze zrušené vsi Rusová. Najdeme tu i pomník, připomínající padlé členy Stráže obrany státu – štábního strážmistra Jana Heřmánka, který se stal obětí henleinovského teroru r. 1938, a dozorce Václava Kociána, který padl v pražském povstání v r. 1945, dále hezky upravenou kašnu, pomník obětem 2. světové války a pamětní kámen s historií obce. (Ubytování, stravování: hotel San Sebastian, restaurace denně 10–22h; hotel San Sebastian (II) restaurace denně 11–22 h; hostinec U Cibulky PO ST–SO 11–20, NE 12–19 h; penzion a restaurace U soudu denně 10–22 h; restaurant Baccara denně 10–21 h; Restaurace ÚT–NE 11–19 h.)
Z náměstí v Hoře Svatého Šebestiána se vydáme na cestu po červené značce, která sem přichází od nejbližší žel. zastávky Nová Ves. Zahýbáme vpravo podél restaurace Baccara na asfaltovou silničku a vzápětí opouštíme město. Po pravé straně máme dva velké zpustlé objekty, za nimi zahýbá silnička vlevo do aleje. Míjíme poničenou plastiku Nejsv. Trojice na vysokém sloupu a zvolna sestupujeme odlesněnou planinou loukami do horní části Bezručova údolí. Před námi je mohutný železniční násep se zbytky vysokého viaduktu, po kterém procházela železniční trať z Křimova do saského Marienbergu. Na německém území je v provozu dodnes, u nás byla po r. 1945 zrušena. Projdeme pod vysokými pilíři mostu, silnička se přimkne k říčce Chomutovce a podél ní klesá do rychle se zahlubujícího údolí.
Voda tu má poměrně značný spád a prodírá se úzkým kamenitým korytem, svahy nad námi pokrývá převážně mladý modřínový porost, ve stráních se místy objevují skály. V místech, kde se zleva vlévá do Chomutovky potůček, spadající v kaskádách a peřejích úzkým skalním korytem, je turistické orientační místo Bezručovo údolí. Údolí***, zvané také Chomutovské či Úzké, je dlouhé 13 km a patří k nejdelším a také nejkrásnějším v Krušných horách, s četnými skalními útvary. Naše červená značka jej však v těchto místech opouští, aby se později vrátila do jeho dolní části. (Údolím prochází v celé délce silnička, dobře sjízdná na kole.) Uděláme vlevo v bok a začínáme dost prudce stoupat po široké cestě nad bočním kaňonovitým údolím. Cesta se postupně odklání vpravo a dovede nás k rozcestí, odkud pokračujeme mírně vpravo po lesní vozovce. Projdeme pod bývalým mostem zrušené železniční trati, která se k naší cestě obloukem opět přiblížila.
O kus dál dojdeme k pomníku Franze Patzelta, kterého tu – jak sděluje německý nápis – 13. října 1912 zastihla nečekaná smrt. Stoupání postupně ustává a je vystřídáno dlouhým rovinatým úsekem. Vlevo od cesty je okraj národní přírodní rezervace Polské rašeliniště*s typickými rašelinnými porosty, vpravo je les, za jehož okrajem jsou zarostlé pozůstatky drážního tělesa. K železnici patřily i dva nízké zděné objekty, které míjíme u cesty. O kus dál je na levé straně v řídce porostlé rašelinné louce velký seník. Po dalších 300 se silnička stočí vpravo na hráz krásného lesem obklopeného rybníka* s tmavě hnědou rašelinnou vodou, připomínajícího horská jezera, který je součástí rezervace Polské rašeliniště. Za rybníkem je rozcestí, kde naše červená značka zahýbá po silničce vpravo dolů k náspu zrušené trati, na níž se tu dochoval klenutý kamenný mostek s dřevěnými pražci. Za tratí se cesta dělí – my půjdeme mírně vlevo. Zvolna klesáme horní částí údolí podél potoka, jednoho z přítoků Chomutovky, vpravo míjíme další lesní rybník, zvaný Spálený, s poměrně vysokou hrází.
Stále sestupujeme pěkným údolím, asi 400 m za rybníkem se silnička stáčí doleva a začíná dost výrazně stoupat do svahu nad potokem. (Vpravo odbočuje neznačená málo používaná travnatá cesta, procházející – po pravém břehu – divokou romantickou dolní částí údolí kolem Medvědích vodopádů** až pod mohutná skaliska u samoty Tišina v Bezručově údolí.) Stoupáme asi 400 m až na plošinu, po ní pak pokračujeme prakticky po rovině. Po chvíli sestoupíme do údolíčka, kterým vpravo podél potoka klesá široká cesta. Na křižovatce je turistické orientační místo Hadinec, vlastní vrchol kopce (815 m) tohoto jména leží ještě asi 300 m před námi. Vystoupáme k němu v přímém směru. Je to hezké místo s loučkou sevřenou lesy a výrazným rozcestím, kde opouštíme silničku a jdeme vlevo širokou vozovou cestou. Hadinec je severozápadním zakončením táhlého zalesněného hřbetu, oddělujícího údolí Chomutovky a Kameničky. Nedaleko odtud jej protíná tzv. Dieterova štola, ražená současně s přehradou Kamenička na přelomu 19. a 20. stol. Jejím úkolem bylo odvádět rašeliništní vodu, přitékající z Nového a Starého rybníka do Chomutovky, mimo přehradní nádrž. Je široká 1,2 m a vysoká 1,8 m, dlouhá 1200 m, se spádem 8 %. Dnes už svému účelu neslouží, příležitostně se využívá jen při vysokých stavech vody.
Vozová cesta nás vede po náhorní plošině bez výškových rozdílů, terén po obou stranách je silně zrašelinělý, protékaný drobnými potůčky v umělých korytech. Asi po půl kilometru se před námi vlevo objeví pás vysokého lesa; v těchto místech začíná území Národní přírodní rezervace Novodomské rašeliniště***. Původní rozloha 230 ha z doby vyhlášení r. 1967 byla v r. 1985 rozšířena na dnešních 377 ha. Tvoří je dvě vrchovištní rašeliniště – Načetínské a Jezerní. Patří k nejrozsáhlejším a nejlépe zachovaným v celých Krušných horách. Starý odvodňovací systém je už zarostlý, nově zregenerovaly i dřívější částečně vytěžené plochy. Je porostlé převážně borovicí bahenní (blatkou), která tu vytváří plochy obrovitých keřů s poléhavými i vystoupavými větvemi. Okrajové části přecházejí ve smrkový porost s vtroušeným javorem klenem a břízou. V bylinném patře roste hojně brusinka, vlochyně, klikva žoravina, kyhanka sivolistá, suchopýr pochvatý aj. V severovýchodní části Jezerního rašeliniště se vytvořilo živé jezírko o rozloze asi 1 ha, pokryté mocnou vrstvou rašeliníku. O kus dál se cesta stočí vpravo na hráz překrásného Nového rybníka, ležícího v okrajovém území rašeliniště. Na jedné straně jej obklopují staré, částečně odumřelé porosty smrků, na druhé pak břízy. Z rybníka vytéká potok Kamenička.
Na rozcestí za hrází se k nám zleva přidá modrá značka, která spolu s naší červenou pokračuje vpravo. Střídavě loukami a lesíky dojdeme k hájovně Nový dům*, stojící v malebném místě na kraji rozlehlé horské louky. Hájovna je zděný objekt se dvěma stodolami (zřejmě již opuštěný), vlevo při odbočující cestě je další dobře udržovaný srubový objekt. Od turistické orientace jdeme asfaltovou silničkou ještě asi 400 m k okraji Starého rybníka, podobného charakteru jako rybník Nový, na rozcestí před ním se rozloučíme s červenou značkou a zahneme vpravo po modré, která nás bude provázet až do konce cesty. Jdeme po pěšině, po 80 m na rozcestí vlevo. Řídkým lesem sestoupíme do horní části hezkého údolí, překročíme potůček a dáme se po lesní silničce vpravo dolů. Údolí bylo v nedávno době odlesněno, dnes je tu nová, mladá výsadba s převahou smrku.
Po 750 m dojdeme na rozcestí U tunelu, kde se silnička dělí; naše modrá sestupuje dále údolím vlevo. Zprava přitéká Kamenička, jejíž vody zadržuje pod rozcestím malá nádrž. U ní je vstup do již zmíněné Dieterovy štoly. Asfaltová vozovka sestupuje rychle se zahlubujícím romantickým údolím, ve svazích se zbytky původních porostů se místy objevují skály. Postupně se velkým obloukem stáčíme vpravo a obcházíme výrazný skalnatý ostroh; ve stráni po naší pravé ruce vidíme les tvořený nádhernými starými buky, které tvoří přírodní památku Buky nad Kameničkou*. Na rozloze 38,9 ha se tu chrání 200 let starý přirozený porost s příměsí klenu a významnými druhy bylinného patra, hodnotný z hlediska zachování genofondu původních lesních dřevin.
Stále romantickým, poměrně širokým údolím, po obou stranách místy lemovaným mohutnými skalisky v podobě věží a bradel dojdeme k půvabné přehradě Kamenička**. Byla vystavěna v letech 1899–1904 jako nádrž na pitnou vodu. Má zděnou, 44 m vysokou a 153 m dlouhou hráz, vodní plocha měří 6 ha, jezero je dlouhé 450 m, maximální hloubka dosahuje 31,3 m. Celé dno nádrže je vydlážděno, přehrada je technickou památkou. Jezero obcházíme zprava, svah nad námi je opět porostlý starými buky. Poblíž hráze stojí kamenný podstavec s reliéfem P. Marie, zakončený dřevěným křížkem. Voda z přehrady vytéká z boku na protějším břehu a do údolí spadá kaskádovitě přes asi dvě desítky umělých stupňů. Pod hrází teče Kamenička velmi úzkým částečně upraveným korytem s prudkým spádem přes velké kameny s peřejemi. Výrazně klesající silnička nás asi po 1,5 km dovede na rozcestí do Bezručova údolí, kde se Kamenička vlévá do Chomutovky.
Jdeme krátce vlevo po silnici a pak vpravo přes most k turistickému orientačnímu místu Třetí mlýn nad místem, kde do Chomutovky ústí zprava Křimovský potok.
Stojí tu rozlehlý, kdysi výstavný objekt hotelu, dnes bohužel opuštěný a zcela zpustlý. Hotel je na místě jedné ze tří pil, které kdysi v Bezručově údolí stávaly a kterým se všeobecně říkalo mlýny (Dolské mlýny). – U turistické orientace začíná žlutá značka, která stoupá nad Křimovským potokem ke Křimovské přehradě, další nádrži na pitnou vodu z let 1953–58. Má klenutou hráz (první u nás, 39,5 m vysokou a 210 m dlouhou, zatopená plocha je 10,4 ha a délka vzdutí 700 m. Od přehrady pak značka pokračuje k žel. zastávce Křimov (celkem 3 km). Ve vsi Křimov** je původně gotický kostel sv. Anny ze 14. stol. a při západním okraji při čp. 47 smírčí kříž z r. 1746. Tuto značku můžeme použít, pokud si chceme výlet zkrátit. Musíme však počítat s tím, že budeme většinou stoupat.
Naše hlavní trasa provázená modrou značkou pokračuje od turistické orientace vlevo přes bývalé hotelové parkoviště po cestě nad pravým břehem Chomutovky. Překonáme obtížný, asi 50 m dlouhý úsek, v němž si kdosi „spletl“ cestu se skládkou, a pak jdeme již vcelku pohodlně stále při kraji lesa. Obloukem překonáme ústí bočního údolíčka a stále nad Chomutovkou dojdeme ke Druhému mlýnu, položenému na protějším břehu; můžeme k němu dojít bez problémů po lávce. Je tu autokempink s restaurací (ubytování, stravování: PO 9–14, ÚT–ČT 8–20, PÁ 8.30–22, S0 8.30–23, NE 8.30–20 h). Autokemp je v provozu celoročně, přes zimu nabízí ubytování v přízemních budovách. Naproti restauraci u silnice stojí velký zděný objekt s hrázděným patrem. Značka obchází pěšinou podél lesa prostor tábořiště, pak pokračuje dál po cestě nad říčkou. Procházíme místy zarostlým terénem, později po úzké skalní římse ve strmém svahu přímo nad vodou (nutná opatrnost!) k rozcestí u Prvního mlýna. Také odtud můžeme přejít po lávce k objektu penzionu a restaurace (ubytování, stravování: restaurace 1, PO–ST, PÁ 11–21, SO 9–22, NE 9–20 h; restaurace 2, ÚT–ČT 11–20, PÁ 11–22, SO 9–22, NE 9–20 h).
Od rozcestí u Prvního mlýna jdeme pěšinou nad řekou (ne vzhůru do svahu) ve strmém zalesněném svahu. Místy překonáváme velmi exponované úseky, zejména tam, kde se část původní pěšiny utrhla a situace nás nutí sestoupit až na kamenitý břeh; místy nám pomáhají provizorní lávky, po kterých překonáváme i potůčky přitékající zprava. Neodbočujeme do svahu ani dolů k říčce, kterou stále sledujeme z určitého výškového odstupu. Střídavě stoupáme a klesáme, pak obcházíme skalnatý ostroh plný balvanů. Za ním se objeví širší a pohodlná cesta, lemovaná alejí modřínů. Zvolna sestupujeme kolem starých dubů až do blízkosti silnice. Zleva přes lávku přichází vycházková asfaltová cesta, po které jdeme vpravo okrajem louky. Po několika stech metrech cesta vyústí na silnici. Vstupujeme do Chomutova, vpravo nad silnicí je vodní nádrž v místě zatopeného lomu. Podejdeme akvadukt a kolem turistického orientačního místa pokračujeme podél silnice při Chomutovce. Značka místy zahýbá vlevo na cestu nad říčkou, aby se vždy k silnici vrátila. Asi po 800 m dojdeme na křižovatku. Tady značku opustíme a zahneme vpravo přes most a pak vlevo do po schodech ke kostelu sv. Barbory* v místní části Horní Vsi.
Kostel vystavěný z neomítnutého lomového kamene s vnějšími opěrnými pilíři měl zajímavé osudy. Byl vystavěn počátkem 16. stol. při zemské cestě do Lipska a původně sloužil horníkům. V r. 1584 jej větrná smršť poškodila natolik, že z něj zůstaly pouze ruiny. V r. 1593 začal nový majitel chomutovského panství Jiří Popel z Lobkovic s výstavbou nového kostela s přežívajícími gotickými prvky, při němž měl vyrůst i klášter. Dokončeno však bylo pouze presbyterium. Lobkovic byl pro spory s císařem Rudolfem II. zatčen a ve stavbě se již nepokračovalo. Presbyterium bylo r. 1602 uzavřeno provizorní zdí a začalo plnit funkci svatyně. Za třicetileté války sloužilo jako pevnost. Od poloviny 18. stol. kostelík chátral, v polovině 19. stol. byl upraven na muniční sklad. Již ve 20. letech 20. stol. byl v žalostném stavu a tato situace trvala až do r. 1994, kdy byly provedeny alespoň nejnutnější opravy včetně nové střechy. (Ubytování, stravování: hotel Český dům, restaurace denně 7–23 h.)
Od kostela pokračujeme kolem hotelu po hlavní silnici až na křižovatku, kde se zleva připojí modrá značka. Vystoupáme na lávku nad silničním průtahem, za ním jdeme vpravo asi 0,5 km městskou zástavbou po Kadaňské ulici, pak nás značka směruje vlevo Sokolskou ulicí k silničnímu obchvatu a podél něj souběžnou ulicí V alejích k lávce. Po ní překonáme komunikaci i kolejiště a pokračujeme vpravo k nádražní budově.
(Doporučujemeprůvodce Krušné hory – střed ze Zelené edice.)
