Kam na vícedélky v Alpách?

Severní vápencové Alpy

Začneme hned nejrozsáhlejší oblastí tohoto článku. A zároveň také nám nejbližší. Nadpis kapitoly poněkud zúžíme na prostor mezi Salcburkem a pohořím Rax a povíme si, co vám tato lokalita na poli vícedélkového lezení dokáže nabídnout. Je nasnadě, že velké území bude pestré i z lezeckého hlediska, ale jisté sjednocující prvky přesto najdeme. Tak především se leze, nikoliv překvapivě, po vápenci. Vytváří dírky, lišty, žlábky a občas je ostrý jako břitva. A i v horském prostředí tu najdete mnoho vyborhákovaných cest, které nepotřebují buď žádné, nebo jen příležitostné dojištění.

Raxalpe

Tradiční oblastí je Höllental mezi masivy Rax a Schneeberg. Jednotlivá boční údolí nabízí stovky linií všech obtížností. Přístupy pod stěnu jsou většinou krátké a v jednom dni se tak dá stihnout i více cest. V lehčích cestách (ale nejen těch) je typické lezení mezi borovicemi, které směle rostou ve vápencových puklinách a na policích a dají se dobře využít i pro jištění.

Horolezecké průvodce seženeš v největším horo-knihkupectví u nás www.KnihyNaHory.cz/horolezecke-pruvodce nebo osobně v prodejně v Klubu cestovatelů v Praze (Masarykovo náb. 22).

A jak na vícedélky? Chceš si vyzkoušet vícedélkové lezení? Horský průvodce Kuba Cejpek sepsal tipy, na co dát pozor při výběru vícedélky, a pár rad do začátku.

Nationalpark Kalkalpen

Nedaleko hornorakouského Windischgarstenu vede na Hoher Nock, nejvyšší vrchol hřebenu Sengsengebirge, velice svérázná cesta Platteneuphorie (5+/180 m). Je věrná svému jménu, celá položená a je ideální na seznámení s fenoménem vápencových vodních žlábků. Jen pozor na dlouhý nástup a sestup. Pouhou čtvrthodinu je to naopak pod stěnu Kampermauer nad sedlem Hengtpass. Najdete tu například Superdiagonale (6/300 m), která byla před 15 lety i mojí první vícedélkou.

Solná komora

V oblasti Solné komory, nad blankytně modrými jezery, se nachází hned několik zajímavých lezeckých lokalit. Jsou dobře přístupné, níže položené a umožňují tak lezení i v jarních a podzimních měsících. Řadu kratších vícedélek najdete na JV hřebenu a JZ stěně hory Traunstein (1 691 m n. m.), které kromě lezeckého požitku nabízí i fantastický výhled na Traunsee a Dachstein. Vysloveně lehké lezení najdete nad dalším ze solnohradských jezer, Attersee. Na skalní špici Adlerspitzen vede například cesta V-Riss (3+), ve které můžete krásně potrénovat lezení v pohorách. 

Totes Gebirge

Vysokou koncentraci sportovních vícedélek najdete nad městečkem Bad Goisern, ve 200metrové stěně Zwerchwand. Obtížnost začíná na 6-, většina linií se pohybuje kolem sedmičky. Jen pozor na teploty. Díky jižní orientaci se stěna dokáže v létě nepříjemně rozpálit. Dobrou možnost na první vyzkoušení vícedélkového lezení nabízí rovněž stěna Burgstallwand u vesničky Pürgg. Cesta Nula Komma Josef (6+/200 m) je součástí sportovního sektoru, dojdete k ní z auta za 5 minut a stačí vám na ni jednoduché lano a sada presek.  

Na závěr si dovolím už jen pár stručných tipů na horské oblasti. Pokud máte zkušenosti a ambice na náročnější lezení, zkuste některou z klasických cest v jižní stěně Dachsteinu (například Steinerweg 5+/1000 m), krásné horské linie v okolí sedla Steiglpass, vápno ostré jako břitva v masivu Hochkönig nebo neméně kvalitní lezení v jižních stěnách Festkogelu v národním parku Gesaüse.

Žulové hřebeny Vysokých Taur

Zůstáváme v Rakousku, ale přesuneme se o nějaký ten kilometr výše. Vícedélky v nejvyšších partiích Vysokých Taur už splňují parametry vysokohorských túr, k tomu ovšem ještě přibývá lezení. Mnohé z nich se dají, nebo dokonce musí, zvládnout v pohorách. To může být pro někoho, kdo doposud lezl výhradně v lezečkách, velký nezvyk. I tady tak platí, že se vyplatí začít u kratších a snazších túr a s tím, jak získáváte jistotu a zkušenosti, postupně přidávat na obtížnosti.

Více než kdy jindy věnujte pozornost předpovědi počasí. Z třítisícového hřebene neslaníte za půl hodiny k autu. Stabilní počasí je u těchto túr alfou a omegou úspěchu a radostného zážitku.

Tyto výstupy také obvykle vyžadují více dní. Standardně zabere první den nástup na chatu, druhý den pak začíná brzkým startem s nástupem pod lezecký terén, pokračuje samotnou lezeckou linií a je zakončen sestupem. Občas přichází na řadu i druhý nocleh na chatě před návratem do údolí. Tyto aspekty dělají z túry komplexnější podnik, který vyžaduje pečlivější přípravu. Je potřeba zamluvit noclehy, zvládnout pohyb na skále, sněhu a případně i ledovci a k tomu mít i štěstí na počasí.

Stüdlgratem na Grossglockner

Začneme bez okolků nejvyšší a snad nejznámější hřebenovkou Rakouska. Stüdlgrat na Grossglockner (3+/500 m) patří mezi velké klasiky. To má výhody i nevýhody. Jedná se o nádhernou túru a dají se k ní snadno sehnat zevrubné informace, ale v sezóně a za dobrého počasí tu bývá přelidněno.

I když je nejtěžší místo psáno jen za 3+, jižní hřeben na nejvyšší vrchol Rakouska rozhodně nepodceňte. I když jsou obtížnější místa odjištěná a některá i zafixovaná, je potřeba zvládat rychlý pohyb ve skalním terénu, efektivní práci s lanem, zakládání vlastního jištění a bezpečný pohyb bez zbytečného otálení. Kvůli popularitě cesty počítejte v časovém plánu i s možným zdržením z důvodu čekání na ostatní družstva. Ne na všech místech lze snadno předbíhat. 

Severním hřebenem na Grossvenediger

Na dohled od Grossglockneru (3 798 m n. m.) najdete o sto metrů nižší Grossvenediger (3 666 m n. m.). Ten sice také patří mezi populární vysokohorské cíle, ale málokdo už se na 5. nejvyšší horu Rakouska vydá severním hřebenem. Přitom se jedná o pěknou a prakticky stejně obtížnou linii (4-/550 m), jako je Stüdlgrat. I když není tak strmá. Připravte se na dlouhý přístup k chatě Kürsinger a při sestupu z vrcholu si dejte pozor na zrádné trhliny pod sedlem Venedigerscharte.

Další vícedélky Vysokých Taur

A na závěr ještě telegraficky. Pokud hledáte něco snazšího, zkuste hřebeny v okolí vrcholu Muntanitz (3 232 m n. m.). Jeho JV hřeben je “dvojka”, severní hřeben na vedlejší Gradötzkogel (3 063 m n. m.) za II+ a SV hřeben na Nussingkogel (2 639 m n. m.) za III+. Vše se nastupuje z chaty Sudetendeutschehütte. A jestli chcete naopak něco těžšího, vylezte si Traumfänger (6+/300 m) v jižním pilíři Hochalmspitze (3 360 m n. m.), královny Vysokých Taur. Najdete tam snad nejlepší žulu v celém Rakousku.

Mnohé ze zmíněných cest a další tipy včetně podrobných popisů najdete na webu bergsteigen.com
Dejte si v horním menu Touren—Klettern a vyhledávejte podle lokality, obtížnosti, délky i dalších parametrů. Dalším dobrým zdrojem je databáze na thecrag.com

Kromě tištěných horolezeckých průvodců a těchto odkazů se můžete nechat inspirovat i na www.stadler-markus.de/alpinklettern/sarcatal-arco.html

Klasiky i sportovky v Dolomitech

Pokud bychom hledali nějaký jednotící prvek lezení v Dolomitech, tak to bude estetika krajiny. Lezení je tu místy svérázné, ale výhledy jsou vždy velkolepé. Pokud plánujete vyrazit do italských vertikál, mějte se ale na pozoru. To, co vypadá krásně, ještě zdaleka nemusí pevně držet. To, že danou cestou prolezly tisíce lezců, rozhodně neznamená, že se onen chyt neodporoučí dolů zrovna pod vaší rukou. Kromě nevalné kvality skály patří mezi zdejší oblíbené nástrahy orientace ve stěně. Některé linie se proplétají stěnami zleva doprava a zase zprava doleva, do toho se kříží s ostatními cestami a není tak žádné umění ztratit správný směr nebo naplout do jiné, obvykle obtížnější linky. 

I v této historické lokalitě najdete cesty odjištěné vysloveně sportovně, ale klasické dolomitské vícedélky vyžadují zakládání vlastního jištění. Není výjimkou, že jsou osazeny jen štandy a veškeré postupové jištění je na vašem materiálu. A pár historických skobách. Což připomíná další upozornění. Tradice lezení v Dolomitech je opravdu dlouhá a ne všemu, co najdete zatlučené ve skále, se dá důvěřovat.

Tre Cime

Pokud se nenecháte odradit předchozím výčtem a k lezení se odhodláte, Dolomity vás odmění. V takových kulisách se totiž neleze každý den. Na nejproslavenějším trojvrcholu Tre Cime (2 999 m n. m.) můžete zkusit některou z jižních normálek. Dosahují maximálně čtyřkové obtížnosti, ale pozor na zmiňovanou orientaci a délku výstupu kolem 700 metrů. Navíc stejnou trasu musíte zvládnout i během sestupu. Pokud byste rádi vylezli v masivu něco kratšího, podívejte se do severní stěny na Preussriss (5/250 m). I v parném létě si s sebou ale přibalte péřovku. 

Cinque Torri

Z dalších oblastí můžeme zmínit neméně elegantní seskupení Cinque Torri (2 361 m n. m.), které patří k dalším lezeckým oázám Dolomit. Najdete tu kratší, maximálně 200metrové vícedélky, které jsou většinou pečlivě vyborhákované. Na menších věžích najdete i dvoudélkové trojky, které se přímo nabízí pro vstup do světa vícedélek. A aby toho komfortu nebylo málo, je potřeba dodat, že přístup pod cesty zabere asi 15 minut a pod skalami najdete chatu, kde si můžete ráno vychutnat espresso a odpoledne pivo. 

Sella

To jsme zmínili asi promile toho, co Dolomity stran lezení nabízí. Zkusme tedy ještě rychle přidat tip na lezení na věže Sella ze stejnojmenného sedla. Jižní stěny jsou prosluněné, mají krátký přístup a cesty tu začínají už u čtyřek.

Lienzské Dolomity

A pokud je pro vás Itálie daleko, zajeďte si na rakouskou Karlsbaderhütte v Lienzských Dolomitech. Skála tu sice není tak žlutá, ale lezení je perfektní. Tipy na túry najdete na webu chaty.

Dva skryté tipy ve Štýrsku a nad Dunajem

Tyto dvě cesty se mi nepodařilo vtěsnat do žádné jiné kategorie, ale přesto bych je nerad vynechal. Jsou totiž podle mě pro začínající vícedélkaře jak dělané.

Wachau

Oblast Wachau, v údolí Dunaje mezi Linzem a Vídní, není oblíbená jen mezi vinaři. Nízká poloha a slunné rulové stěny a věže umožňují lezení i v období, kdy se na vysokých kopcích ještě lyžuje. Lezecké sektory najdete po obou stranách řeky, ale většina se nachází na jejím levém břehu. Nejstarším je Dürnstein u stejnojmenného městečka, kde najdete více než dvě stovky cest. Jen kousek severně odtud se nachází jedna z mála zdejších vícedélek, Wachauergrat (6/360 m). Nenechte se odradit deklarovanými 17 délkami a šestkovou obtížností. Délky jsou krátké (hodí se jednoduchá čtyřicítka) a šestkové je jedno krátké místo. Cesta sleduje linii hřebene a sbírá po cestě skalky, mezi kterými jsou chodecké pasáže. Není tak problém některá místa obejít nebo z cesty sejít.

Pro sportovněji naladěné lezce se tu naopak v jednotlivých stěnkách najde pár náročnějších variant. Pokud se vám lezení zalíbí, můžete zkusit ještě blízké hřebeny Don Bosco (5/300 m) a Donna Rossa (6/300 m), nebo kratší Bergrettungsweg (6/140 m) ve stěně Nassenwand. Všechny linie mají komfortní 15minutový přístup a 30minutový sestup.

Gamskögelgrat v Rottenmannských Taurách

Závěrečný tip bude patřit krásné žulové hřebenovce. Gamskögelgrat (3+/1000 m) najdete v Rottenmannských Taurách a splňuje vše, co si od plezírové horské túry můžete přát. Dá se v poklidu zvládnout za jeden den, nabízí příjemné, ale nijak obtížné lezení, a k tomu exponovaný terén s nádhernými výhledy. Dvouhodinový přístup z údolí Triebental stačí tak akorát na zahřátí před úvodním strmějším úsekem, poté už se hřeben položí. Oněch 1000 metrů délky je tak z velké části horizontální. Na těžších místech tu najdete pár borháků, zbytek je potřeba dojistit smyčkami a friendy. Od kříže Gamskogel vás čeká sestup po standardní turistické cestě a tak je tato hřebenovka ideální pro všechny, kteří si chtějí vyzkoušet svou první horskou vícedélku.

Sportovní vícedélky i klasiky u italské Gardy

Okolí jezera Lago di Garda asi netřeba představovat. Tato Mekka dobré kávy, lahodné zmrzliny, křupavé pizzy, sportovních výprodejů a mimochodem i vysoké koncentrace vápencových skal je magnetem pro lezce z celé střední Evropy, kteří si na prosluněném jihu chtějí užít jarní a podzimní měsíce. Většina z nich míří na klasické sportovky, ale najdete tu i nemálo delších linií. A to jak sportovně odjištěných, tak tradičních, které vyžadují poctivé zakládání. Pokud jste sem doposud jezdili jen na jednodélkové cesty, není nic snazšího, než si při příštím výjezdu vyhlídnout jednu z delších cest a jeden den nezávazně věnovat této disciplíně.

Většinu oblíbených vícedélek najdete v hlavním údolí řeky Sarca, severovýchodně od Arca. Lezení začíná prakticky ve městě, ve východních stěnách Monte Colodri a pokračuje pásmem skal směrem na sever až k Sarche. Pestře se tu vedle sebe kombinují sportovní a tradiční cesty. Pozorně se tedy vždy podívejte, jak je právě vaše cesta odjištěná. Není neobvyklé, že je jedna vystřílená po třech metrech a v sousední je toho poskrovnu.

Zhruba sedmidélkové a často výborně odjištěné cesty najdete v JV stěně Monte Colt, obtížnosti se tu pohybují od šestek do osmiček. Dál na sever můžete vyzkoušet svou techniku v plotnách Parete Zebrate a pokud si chcete užít velkolepé kouty po vlastním, podívejte se do stěn Monte Casale. Možností je tu opravdu nepřeberné množství, i když je třeba říct, že vysloveně snadné linie tu nenajdete. Mnohdy to ale kompenzuje kvalitní odjištění. 

Článek vyšel v časopise Svět outdooru, nejčtenějším magazínu pro milovníky hor a outdooru. S výhodným předplatným Ti žádný zajímavý článek neuteče!