Ahoj. Všimli jsme si, že máš zapnutý AdBlock. Prosím, pozastav si pro SvetOutdooru.cz blokování reklamy. Díky tomu můžeme zajistit více zajímavých článků o horách, vybavení nebo metodice nebo aktualizovat katalog stovek treků a ferat. Navíc se snažíme zobrazovat jen reklamy s outdoorovou tématikou, podporujeme touto cestou i mnohé charitativní projekty a neziskovky. Snad tě nebudou moc rušit. Děkujeme! Redakce SvetOutdooru.cz
Juraj Práger (29) je Slovák, který miluje hory, cyklistiku a sport všeobecně. Asi by se v tomto popise zhlédlo mnoho z vás. Jenže Juraj všechny tyto aktivity dělá bez pomoci zraku, jinak řečeno je nevidomý. Přesto si život užívá, jak se můžete přesvědčit z následujícího krátkého rozhovoru.
Svědčí o tom jeho výpravy na Mont Blanc nebo Elbrus. Žádný z těchto výstupů navíc nebyl proveden normálkou. Právě z výpravy na Elbrus vznikl film „Neviditelná hora“, který můžete vidět v rámci festivalu „Snow Film Fest“. Následující otázky a odpovědi jsou jen ochutnávkou toho, co nabídne zmíněný film, který vám na pohora.cz za nedlouho blíže představíme.
Jak jste si našel cestu k horolezectví? Přeci jen to není typický sport pro nevidomé.
Dostal jsem se k horám přes mého kamaráda, se kterým jezdím párovou cyklistiku. Prošli jsme spolu hodně vrcholů v Tatrách, které jsou turisticky dostupné. Moje první zkušenosti s lezením byly na umělé lezecké stěně v jednom bratislavském nákupním centru. To mi přišlo takové neúplné, a proto jsem kontaktoval pár mých kamarádů v Nitře. O těch jsem věděl, že lezou po skalách a poprosil jsem je, aby mě vzali s sebou. To byl myslím rok 2007 a šlo jen o malé skalky do 15 metrů.
Po těchto zkušenostech jsem začal snít o nějakém vyšším vrcholu za hranicemi Slovenska. A ten můj cyklistický partner znal jednoho kamaráda (Zoli Pál – pozn. autora), který provádí na Mont Blanc. Jenže v té době jsem vůbec nevěděl, jak se zachází s cepínem nebo mačkami.
Asi jste tam nabral také první zkušenosti s nadmořskou výškou.
Ano, přesně tak. Na Slovensku člověk nemá šanci přijít do kontaktu s problémy tohoto typu. Na Mont Blancu už to bylo mnohem zajímavější, hlavně na vrcholovém hřebenu ve výšce nad 4500 metrů. Když mi Zolo řekl, že vždy uděláme 50 kroků a potom na chvíli zastavíme, tak jsem si pomyslel: Vždyť to pro mě nic není, dělám silniční cyklistiku a ročně najezdím minimálně 10 000 kilometrů. Realita byla taková, že jsem nejdříve udělal 80 a potom už jsem pauzoval i po 30 krocích (smích).
S horolezectvím je spojeno také cestování, o kterém tvrdím, že postihuje všechny smysly. Máte i vy nějaký takový cestovatelský zážitek z cesty na východ?
Z té cesty mám obrovské zážitky. Už přesun z letiště do Azau, což je vesnice na jižní straně Elbrusu a sloužila nám k aklimatizaci, byla zajímavá. Cestu nám v rychlosti 90 km/h zabarikádovaly krávy. To znamenalo prudké brždění a manévry jako na horské dráze. Když jsme zastavili, začali všichni vytahovat kamery a točit si, jak mají krávy hlavní slovo a všichni jim musejí uhýbat.
Další zážitek spojený s transportem, který mi dělal radost jen první půl hodinu, byl přesun z jižní strany Elbrusu na tu severní, z té jsme vedli výstup. Cestovali jsme gazíkem, ještě z dětství si pamatuji, že to je terénní vojenské vozidlo. Nejdříve jsme tímhle jeepem jeli po asfaltce, ale potom přišla na řadu jízda terénem, strmými svahy a přejezdy řek. Nejdříve to byla zábava, ale po chvíli už to začínalo být na můj žaludek moc. Celkem ta jízda trvala pět hodin a už nikdy víc (smích).