Na koloběžce do Polska: Velo Dunajec a stezka Orlích hnízd

Veronika si Polsko zamilovala už dávno, první cestu tam podnikla někdy v sedmnácti, ještě bez koloběžky. S partou vzali auto a prostě jeli na sever. Dorazili až k Baltu, do Łeby a Sloviňského národního parku. Pravidelně se pak do Polska vracela – nejčastěji na sever, ale i do měst jižněji, jako jsou Poznaň, Toruň, Vratislav nebo Krakov. Teprve potom začala krásu Polska objevovat i na koloběžce.

Měla jsi za sebou koloběžkové expedice na Islandu, Kubě nebo v Irsku. A pak tě napadlo poněkud méně exotické Polsko. Proč?

Na koloběžce jezdím většinou na dlouhé expedice. Jeden rok jsem ale neměla na takovou delší cestu čas, tak mě napadlo Polsko. Na koloběžce jsem tam ještě nebyla. Zvolila jsem cestu podél celého severního baltského pobřeží od hranic s Německem až po hranice s Kaliningradem, nějakých 620 km. Všechna ta místa jsem už předtím znala, ale chtěla jsem je na koloběžce propojit do jedné kontinuální cesty. 

1. Velo Dunajec, Stezka Orlích hnízd

Loni ses do Polska na koloběžce vrátila znovu, tentokrát na jih.

Řekla jsem si, že když nejvíc ze všeho znám sever, proč teď nezamířit na jihovýchod. Už dlouho jsem měla v plánu Stezku Orlích hnízd, která vede z Krakova do Čenstochové, je to krásná cesta. Spíš přírodní, ale ne úplně terénní cesta. Orlí hnízda, to jsou hrady postavené na kopcích, člověk projíždí lesy, kolem skal, pod těmi hrady. Je ale docela krátká, asi 210 km. 

S čím ji tedy spojit?

Přesně. K Tarnovu vede stezka Velo Dunajec. Ze Zakopaného od Tater podél Dunajce na sever. V Tarnově jsem pak odbočila na západ vlastní trasou do Krakova. Tak jsem tyhle dvě cyklotrasy spojila do jedné cesty dlouhé 636 km. 

Velo Dunajec vede až k soutoku Dunajce s Vislou severně od Tarnova, dojela jsi až tam?

Původně jsem to měla v plánu, chtěla jsem pak jet podél Visly, jenže jsem tam nenašla ubytování, jenom jeden klášter, a ten byl zrovna plný. Ubytování jsem našla v Bochni, kde je velký solný důl. Je v UNESCO, stejně jako slavnější důl Wieliczka, akorát není tak známý. Tak jsem trasu trochu změnila.

To nejezdíš se stanem? 

Všechny cesty jezdím se stanem, střídám to – pár dní spím ve stanu, pak se ubytuju, abych mohla dobít baterky, dát si sprchu a tak. Tuhle jsem ale jela výjimečně beze stanu, na pohodu.

Představ nám první část trasy Zakopané–Čenstochová, stezku Velo Dunajec. Proč bychom se na ni měli vydat, ať už na kole nebo na koloběžce? 

Velo Dunajec je extrémně pohodová trasa, kterou může jet celá rodina. Začíná v Zakopaném na úpatí Tater. Vede většinou po cyklostezce, občas po vedlejší cestě, sem tam kopeček, minimální převýšení. Krásný asfalt, pohoda. Tak je to až do Tarnova. Krajina se s přibývajícími kilometry nádherně proměňuje. Na začátku jsou výhledy na Tatry, které se od tebe pomalu vzdalují, všude kolem louky. Pak se vjede do Pieninského národního parku, tam člověk najednou projíždí hlubokým údolím, nad ním kopce, skály. Jižně od Tarnova pak projíždíte kolem vinic.

Pieniny, tam je krásný kaňon, průlom Dunajce. Jezdili jsme ho kdysi na kajacích.

Jasně, jsou tam voraři v krojích, kloboucích a s dlouhými bidly, kteří s turisty ten kus řeky splouvají. Plavba turistů na vorech tam má dlouhou tradici, už od 19. století. Klidně vás vezmou i s koloběžkou a ten zážitek desetikilometrové plavby skalnatým kaňonem Dunajce určitě stojí za to. 

Následovala Stezka Orlích hnízd. V čem byla jiná?

Velo Dunajec je pohodová cyklostezka podél řeky, tam stačí i silniční koloběžka, je tam mnohem víc služeb, ubytování, restaurací. Stezka Orlích hnízd je víc přírodní krajinou. Nepotkáš tolik měst, ubytování sice najdeš, ale není tam tolik možností. Nepotřebuješ úplně terénní koloběžku, ale jsou tam obtížnější úseky. Hlavně kolem Błędowské pouště, kde je písek. Více se jezdí po lesních a polních cestách, už to není pohodlná cyklostezka. Je to divočejší. Nakonec dojedeš do Čenstochové, to je nejvýznamnější polské křesťanské místo. Když člověk zakončí cestu na takovém místě, má to i tenhle trochu duchovní přesah, že došel do cíle na poutní místo. Ani nemusí být věřící, ta atmosféra ho zasáhne.  

Takové polské Santiago de Compostela?

Do Čenstochové se chodí i poutě z Česka, třeba z Olomouce ze Svatého Kopečka. Ale není to jako Santiago, nejsou tam tyhle typy poutníků. Poutníka jsem po cestě nepotkala žádného. Jen cyklisty.

2. Cestování s koloběžkou

Dají se porovnat výhody a nevýhody chůze, kola a koloběžky během dlouhého putování? 

Chůze je skvělá tam, kde je náročný terén. Kolo má výhodu, že můžeš mít brašny i na zadním kole, koloběžka má úložného prostoru trochu méně. Na druhou stranu ze zkušenosti vím, že to není potřeba. Jen musím řešit, abych měla věci nejen co nejlehčí, ale i co nejmenší. Vejdu se do 10 kg včetně stanu, plus voda a jídlo.

Jaký úložný prostor máš na koloběžce k dispozici?

Brašny vepředu, jeden tunel pod řídítky a pak brašnu na řídítkách, kde mám věci, které chci mít po ruce. Na brašně vepředu mám ještě připevněné ukulele. 

Kolik kilometrů na cestě denně zvládneš?

Denní průměr je nějakých 60–70 kilometrů. Jsou ale dny, kdy ujedu 130 km, někdy zase jen třicet, protože se prostě někde zastavím.

Vadí ti, když tě předjíždějí cyklisti (smích)?

Bikeři mají pohodovou rychlost tak 20–25 km/h, já jedu průměrně 15–20 km/h. Záleží samozřejmě na spoustě okolností. Na dálkových trasách potkávám cyklisty, kteří jedou stejně rychle jako já. Otázka je – potřebuju jet rychleji? Není někdy na cestách lepší jet o 5 km/h pomaleji, aby si to člověk všechno více vychutnal? Nakonec na koloběžce ujedu za den stejnou vzdálenost jako bikeři, jen to třeba trvá o chvilku déle. 

3. Nebezpečí, nehody, samota

Jezdíš vždycky sama?

Víceméně sama. Výjimkou byla Kuba, kde jsem měla parťáka. Teď v Polsku se na jeden úsek přidala kamarádka, na druhý kamarád. Zbytek jsem jela sama. Do hor chodím spíš s partou, ale na koloběžkové cesty ne.  

Bojíš se někdy?

V Polsku nebezpečí nehrozí, od lidí obecně na cestách taky asi ne. Nebezpečné je to na kubánských silnicích. Tam mi kamion v devadesátikilometrové rychlosti projel pět centimetrů od řídítek. Na Islandu taky nejsou řidiči příliš ohleduplní, když už tedy nějaké auto v pustině projede kolem. V Itálii mi jednou v noci chodilo divoké prase kolem stanu a nechtělo se nechat zahnat. Když jsem jela na koloběžce kolem Česka a přespávala v jednom přístřešku, omylem jsem asi trefila do bejváku nějakého bezdomovce. Ve tři ráno přišel, já ležela na jedné lavici u stolu a on si lehl na tu druhou. Pozdravil a šel spát. V šest ráno vstal, pozdravil a odešel (smích).

Co nehody, střety s autem, pády?

V Brně mě nabralo auto, paní mi nedala přednost na křižovatce. A jednou jsem se vybourala, přeletěla jsem přes řídítka. Naštěstí se mi nic nestalo, jen odřeniny a vyražený dech. Koloběžka je docela bezpečná, devadesát procent kolizí dokážu vychytat tím, že z koloběžky prostě seskočím. Pokud mám tedy obě ruce na řídítkách, to je předpoklad. Když tam mám jen jednu, neudělám nic. Stačí díra a letím přes řídítka. 

4. Země, kde jsme vítaní

Jací jsou vlastně Poláci?

Poláci mají nás Čechy moc rádi. Jsou hodně otevření, pomůžou, když máte problém. Polsko bych doporučila každému, kdo chce zkusit dobrodružnější druh cestování, ale zároveň má strach. Už je to zahraničí, ale zároveň je to blízko. Člověk se domluví, i když neumí anglicky, vlastně i když nemluví polsky. Není to jazyk, kde nerozumíte ani slovo. A je skvělé cestovat v zemi, kde vás mají rádi. 

Mluvíš polsky?

Jezdím tam tak často, že už polštině docela rozumím a dokážu mluvit tak, že už to trošičku polsky zní. Poláci jsou z toho nadšení (smích).

Jak jsem se dostala ke koloběžce

„Na vysoké jsem měla koleje od školy vzdálené tak, že to bylo pěšky daleko a na autobus blízko. Tak jsem si pořídila koloběžku. Bavilo mě, jak to zlepšovalo náladu, jak reagovali lidé kolem. Představ si pondělní ráno – všichni jdou zachmuření do práce a najednou kolem nich projedu na koloběžce. Začnou se usmívat, pozdraví mě, třeba se i vyptávají. Zlepšuje to náladu mně i lidem kolem mě.“

Chvála koloběhu

• Je to velmi komplexní pohyb, vlastně trochu jako běhání, ale ne tak náročný. Zabírá při něm úplně celé tělo. Na rozdíl od kola, kdy makají jen nohy. 
• Koloběžka je ideální pro lidi, které třeba běhat tak úplně nebaví nebo jim to nedovolí klouby. 
• Při koloběhu krásně zabírá střed těla, takže hodně pomáhá i při bolestech zad.

Servis snadno a rychle

„Na rozdíl od cyklistů nemusím řešit řetěz a přehazovačky. Důležité jsou brzdy, středy, kola. Mám základní cyklistické nářadí, lepení, pumpičku, náhradní duše. Když jedu někam, kde nejsou cykloobchody, vozím náhradní gumy a pár náhradních paprsků do výpletu kola. Na Kubě jsme měli i centrovací klíč, tam servisy nebyly vůbec.“

Info k trasám

• Velo Dunajec (Zakopané – Tarnov): délka 239 km, stoupání 2 075 m, klesání 3 013 m, povrch: cyklostezky, občas málo frekventovaná silnice
• Stezka Orlích hnízd (Krakov – Čenstochová): délka 217 km, stoupání 2 506 m, klesání 2 471 m: povrch: spíše lesní stezky s různými povrchy, málo frekventovaná silnice, více nepříliš náročných kopců
• Celková trasa (Zakopané – Tarnov – Krakov – Čenstochová): délka 636 km, stoupání 6 094 m, klesání 7 009 m

Veronika Jiříčková

Na koloběžce už projela spoustu zemí, třeba Island, Irsko nebo Kubu. Nedá na koloběh dopustit, je to podle ní zábavný, zdravý a docela rychlý způsob cestování.

Bavil Tě článek? Můžeš podpořit naši tvorbu!

Tvoříme původní obsah a píšeme o všem, co se na české outdoorové scéně děje. Žádné kopírování cizích zdrojů, všechno je ověřené na vlastní kůži. Tvorba takového obsahu něco stojí a budeme vděční za podporu naší práce! Využít můžeš QR kód nebo dar zaslat na účet 2801829432/2010 s variabilním symbolem 222999.
Děkujeme!