Na kolech kolem Triglavského národního parku

Plán cesty byl zhruba dán, kola odservisována, brašny zabalené, základní zásoby jídla nakoupené a vše nabalené v autě. Zarezervovali jsme si ubytování na první noc v kempu v městečku Kranjska Gora, které jsme si zvolili za výchozí bod, a mohli jsme vyrazit.

            Teď předbíhám, ale když zpětně vzpomínám na celé tohle týdenní dobrodružství, vidím, že jsme měli v mnohém štěstí a všechno nakonec dobře dopadlo. Během našeho výletu jsme ale měli pocit, že se nám smůla lepí na paty a naše pověstné cestovatelské štěstí nás opustilo.

            Vše začíná už po pár hodinách jízdy autem někde na rakouské dálnici, když Jakub beze slov zajíždí autem ke krajnici. Soukám na sebe v rychlosti reflexní vestu a s bušícím srdcem skáču za svodidla, zatímco se Jakub snaží zjistit, proč z ničeho nic naše auto přestalo jet. Na nic převratného nepřijde, tak pro jistotu dolije olej, zkusí znovu nastartovat, motor chytne a my můžeme pokračovat. Podobná situace se opakuje asi ještě dvakrát, takže do kempu v Kranjské Goře dorážíme kolem půlnoci. Naštěstí je brána do kempu i takhle pozdě v noci otevřena, my zabíráme asi poslední volné místo (nebo možná je to spíš už příjezdová cesta) kompletně přeplněného kempu, v rychlosti stavíme stan a usínáme.

Těžký start

            Ráno se zase hezky sbalíme a popojíždíme autem kousek za městečko na velké parkoviště, kde konečně sundáváme kola z nosiče a přiděláváme brašny na kola. Snažili jsme se sbalit opravdu minimalisticky, ale stejně mám zase pocit, že mám kolo těžké jako kráva.

            Než to všechno nabalíme, tak už je skoro poledne a šlapat do slavného sedla Vršič (1611 m n. m.) na lačno se nám nechce, a tak ještě, než konečně šlápneme do pedálů, sníme každý jedno pálivé burrito, co si vezeme ještě z domu. Chyba, možná bylo lepší šlapat s prázdným žaludkem než s těmi křečemi, které svírají moje vnitřnosti při každém šlápnutí. Horko, pálivé chilli a fyzická námaha asi není ideální kombinace. Cesta zpátky ale není, a tak se pomalu ale jistě mátořím serpentinami až nahoru do sedla. Naštěstí je se čím kochat. Mám pocit, že tyhle vysoké vápencově bílé hory sahají až do nebe a my jsme jim každou zatáčkou blíž a blíž. Konečně jsme nahoře, křeče pomalu ustávají, děláme fotku, oblékáme bundy a fičíme dolů.

            Už jsme skoro dole, když slyším, jak mi pod kolem něco křupne. Brzdím, koukáme, co to mohlo být, ale nic nevidíme, a tak jedeme dál. Co se stalo, zjišťujeme až večer v kempu – prasklá špice na zadním kole. Jedna z mála nehod, kterou ani zkušený „servisák“ Kuba není schopen sám opravit. Náhradní špici máme, ale nářadí na sundání kazety a velkou pumpu na opětovné nafouknutí bezdušového kola už ne.

Změna plánu

            Záchranu vidíme v cykloservisu v městečku Bovec, takové malé centrum pro všechny outdoorové nadšence. Druhý den dojíždíme do městečka, nacházíme servis, ale tam nás moc nepotěší. Všichni mechanici jsou venku s klienty a nejdřív se nám může někdo věnovat až následující den. Čekat se nám nechce, ale s prasklou špicí můžeme zapomenout na techničtější pasáže. Ze svého plánu tedy škrtáme výšlap a následný sjezd z vrcholu Stol (1673 m n. m.) a stejně tak kopec Krn (2244 m n. m.) a jedeme rovnou na jih do dalšího městečka Kobarid. Je takové vedro, že jsme nakonec rádi, že se nemusíme škrábat do žádných kopců a jedeme podél blankytně modré řeky Soči v příjemném stínu borovicového lesa. Ve městě Kobarid se scénář se servisem opakuje a my už se smiřujeme s tím, že to dojedu i s tou prasklou špicí. Snad jenom ze zvyku googlíme cykloservis i v dalším větším městečku Tolmin a překvapivě zde konečně nacházíme někoho, kdo je ochotný a schopný nám pomoci. Během čekání na opravu u kávičky přemýšlíme nad další cestou a je nám jasné, že tuto dovolenou už žádné cyklo výkony trhat nebudeme a jde hlavně o to, si to užít.

Přeplněno

            A kde si tu užít lépe než v srdci Triglavského Národního parku, u jezera Bohinj. Temně modré jezero nás překvapuje svou rozlohou a hory, které jej ohraničují ze všech stran, nám připomínají náš milovaný Nový Zéland. Už chápeme, proč se Slovinsku říká evropský Zéland. A chápou to asi i ty davy turistů, na které v kempu u břehu jezera narážíme. Všechny kempy, které jsme doposud navštívili, byly plné, takže tady to nemůže být jinak. Máme však obrovskou výhodu, že cestujeme jenom na kolech, bez auta. Recepční se nad dvěma upocenými cyklisty slituje a pouští nás dovnitř. Mít auto, tak si ani neškrtneme. Najdeme si hezké místo na břehu, vaříme si kafe a večeři a říkáme si, jak je nám fajn.

Smůla nebo štěstí?

            Celý tenhle výlet dopadl vlastně úplně jinak, než jsme plánovali. Bylo by snadné říct, že se nic nedařilo. Ale to, co se z počátku jevilo jako smůla nebo neštěstí, se nakonec s odstupem času ukázalo jako dobré řešení. Místo šlapání do kopců v šíleném vedru jsme si užili poklidnou jízdu podél řek a nakonec došlo i na pár techničtějších sjezdů. Díky tomu jsme se neplánovaně potkali s přáteli, které jsme dlouho neviděli. Kvůli špatně značené uzavírce silnice jsme si sice jeden den dost zajeli, ale taky jsme objevili nádherná místa bez davů turistů. Mohli jsme být naštvaní z množství turistů v kempech, ale vlastně jsme byli rádi, že se nám pokaždé podařilo ubytovat, protože někteří se do kempů nedostali. A definitivně jsme si uvědomili, že naše cestovatelské štěstí nás zdaleka neopustilo, když Jakub v jednom z kempů ztratil a následně našel peněženku i s doklady.

            Okruh kolem Triglavského Národního parku nám zabral pět dnů, včetně jednoho odpočinkového u Bohinjského jezera. Existuje ale několik variant, jak si okruh maličko prodloužit, například zajížďkou na zmiňovaný vrchol Stoh nebo Krn nebo k turisty hojně navštěvovanému jezeru Bled. Naopak při nestíhání lze využít slovinské železnice, které za poplatek kola přepravují. A pokud nechcete spoléhat na cestovatelské štěstí, je dobré si zarezervovat ubytování předem anebo vyrazit mimo hlavní sezónu.