V okolí Balatonu – „Maďarského moře“ je tolik krás přírody a pamětihodností, že by bylo škoda u něj jen ležet na pláži a nepoznat je. Rozvoj cyklostezek, k němuž dochází v posledních letech, usnadňuje poznávání tohoto kraje na kole. Vydejte se s námi do příjemných letovisek, vinicemi a sady, úhlednými vesnicemi, k hradům a zámkům, do termálních lázní, útulných hospůdek- csárd a vinných sklípků.
Balaton a kolo k sobě neoddělitelně patří, zdejší krajina, protkaná silnicemi, silničkami a více než 200 km cyklostezek, se zdá být pro cykloturistiku přímo vymodelovaná. Četné termální prameny zde daly před desítkami i stovkami let vzniknout lázeňským střediskům, rozesetým po břehu jezera jako perly náhrdelníku. Místo jako stvořené pro rekreaci, kde si připadáte jako u opravdového moře. Posuďte sami: toto největší jezero ve střední Evropě má plochu 600 km, délka jeho pobřeží je 195 km a v nejširším místě jsou břehy vzdáleny 14 kilometrů! Jeho maximální hloubka je jen 14,5 m a tak se teplota vody v létě pohybuje mezi 20°C až 26°C a mnohdy překračuje teplotu vzduchu.
Sestavit itinerář, obsahující co nejvíce zajímavostí cestou, je lehké i těžké zároveň: krásných míst, historických památek, atrakcí i půvabných koutů je tolik, že je nejlepší „ochutnat“ od všeho trochu.
Ležíme na břehu s nohama ponořenýma do teplé vody a relaxujeme. Po dnu stráveném v sedle kola si to naše nohy zaslouží. Před námi se rozprostírá zdánlivě nekonečná hladina Balatonu, „maďarského moře„, rudě zabarvená zapadajícím sluncem. Vítr pomalu utichl a zrcadlová hladina odráží siluetu pobřeží. Vychutnáváme tuto pohodu a v duchu si promítáme uplynulý den.
První kilometry začínáme ukrajovat na západním břehu u Kis-Balatonu, přírodní rezervace se spoustou močálů, které tvoří přírodní filtr vody z řeky Zala. Z věže na ostrově Kányavári máme jako na dlani ráj ornitologů a rybářů, území porostlé hustým rákosem, který tvoří domov tisícům ptáků. Pokračujeme podél jezera na sever do Keszthely, kdysi největšího a nejstaršího osídlení, které bylo za dob Římské říše nejdůležitějším obchodním centrem. Dnes tuto dobu připomínají zbytky původního Castrum, které jsou přístupné v nedaleké Fenékpusztě. Míjíme gotický farní kostel ze 14.stol., kdysi plnící obrannou funkci před nájezdy Turků a zámek Festetics, třetí největší v zemi, uchovávající ve svých 101 komnatách i knihovnu s cenou sbírkou 8000 rukopisů a knih. Nádherný anglický park s vodotryskem a francouzská zahrada dosvědčují, že je o ně pečlivě a odborně pečováno. Na chvíli opouštíme břeh jezera a odbočujeme vlevo do známého Hévízu. Tyto nejproslulejší maďarské lázně, chlubící se tradicí lázeňství již od r. 1795, stojí uprostřed přírodního otevřeného koupaliště, napájené denně 60 miliony litry léčivé sirné vody o teplotě 36°C. Jedná se ve skutečnosti o kráter zalitý gejzírem, který nemá v Evropě konkurenci. Podobné lázně bychom našli až na dalekém Islandu…
Víno a místní gastronomie
Vracíme se zpět a po severním břehu vyrážíme na východ. Míjíme Szigliget, prázdninové místo se spoustou zeleně a malebnými domy přitisknutými k úpatí kopce, jehož stará část skrývá jakýsi skanzen s památkově chráněnými domy s rákosovými střechami, postavenými v tradičním lidovém stylu. Naši pozornost upoutává skalní útvar a tak necháváme bez povšimnutí odbočku ke zřícenině hradu ze 13.stol. a míříme dál. Ocitáme se v Národním parku Badacsony, kraji odporujícím našim představám o rovinatém Maďarsku. Nad námi se vypíná vyhaslý vulkán ve tvaru rakve s úctyhodnou výškou 436 m, známý svými „čedičovými varhany“ a také se stráněmi pokrytými vinicemi s hrozny vyhlášených odrůd. Tento kopec tu nestojí osamocen, společnost mu tvoří další holé sopečné vrcholy, které by stálo za to zdolat, už kvůli výhledům do okolí. Naše volba padla na rozhlednu Kisfaludy. Stoupáme jižním svahem, kde k posezení lákají restaurace a vinárny, ale i klasicistní a barokní vinné sklípky. Pod námi se rýsuje nezapomenutelná silueta jezera. Při zpáteční cestě neodoláme a zastavujeme v jednom ze sklípků. Byl by hřích neochutnat místní vyhlášené víno, jež se za staletí stalo legendou: Szürkebarát a Kéknyelű, lahodný Olaszrizling, Rizlingszilváni nebo Ottonel Muskotály a Tramini. Pomalu převalujeme na jazyku lehké aromatické víno, zrozené na tomto jižním svahu s vynikající půdou, obsahující rozpadlou sopečnou horninu, a vystaveného po mnoho dní slunečním paprskům přímým i odraženým od hladiny jezera. Víno je vynikající, ale zrádné. Vydrželi bychom dlouho sedět u sklenky a s vítězným pocitem, že nám jezero leží u nohou, ale cesta je daleká a nezbývá než pokračovat. Hladinu jezera brázdí desítky plachetnic a surfařů, v malých zátočinách čekají na svůj úlovek rybáři a na plážích je také živo. Jen silou vůle (podlomené sklenkou Ryzlinku) odoláváme dalším vinárničkám. Navíc vůně místních specialit se z těchto podniků line do okolí jako reklama na vyhlášenou maďarskou kuchyni. Přesyceni „traťovkami“ si tak říkáme, že by nebylo na škodu nahlédnout pod pokličku balatonské kuchyně a u jedné z malých restaurací na břehu zastavujeme. Jídelní lístek se nám navzdory maďarštině zamlouvá. Menu naznačuje, že příroda je zde štědrá: v jezeře se již po staletí daří rybám, v okolí je dostatek zvěře, stinná údolí svědčí chovu dobytka a mírné svahy pěstování ovoce a zeleniny. Není proto problém popustit uzdu své fantazii a tvořit. Na prvním místě jsou zde samozřejmě ryby, upravené na mnoho způsobů, servírované uprostřed zeleninové zahrady, které tady k jídlu neodmyslitelně patří. Královskou rybou je balatonský candát z čeledi okounů, dosahující váhy až 10 kg a délky 120cm. Ve vodě bych ho potkat nechtěl, jeho sněhově bílé a křehké maso bez kostí však ochutnat ano. Abychom byli schopni pokračovat v našem vytrvalostním výkonu, dáváme si rybí polévku Halászlé, balatonskou specialitu z více druhů ryb, především z kapra a sumce. Číšník nám významně sděluje, že v r. 1800 museli rybáři smluvně přislíbit, že budou tuto polévku vařit pro panství Festetics při slavnostních příležitostech.
Posilněni šlapeme do pedálů a snažíme se dohnat zpoždění. Konečně Tihany! Již z dálky vidím věžičky kostela na poloostrově, jakoby zakousnutém do plochy jezera. Původně rybářskou vesnici, obydlenou již před více než tisícem let připomíná muzeum pod širým nebem, antická doba je zastoupena římským lapidáriem, středověk zbytky opatství s kryptou, v níž spí věčný spánek král Andreás I., v klášteře najdete pamětní pokoj posledního maďarského krále Karla IV. (1887 – 1922). Dopřáváme si krátký odpočinek a sedíc na přírodní vyhlídce nazvané „Střecha lesa“ pozorujeme nedaleké vnitřní moře uprostřed poloostrova s vytrvalými rybáři, loď vyplouvající do nedalekého Balatonföldvár na protějším břehu, ptačí hejna kroužící nad hladinou a shánějící poslední potravu před nacházejícím večerem.
Nebylo těžké najít malou zátočinu skrytou v rákosí. Teď tu ležíme na břehu s nohama ponořenýma do teplé vody, která odplavuje únavu a cítíme ten nekonečný klid, přerývaný jen zvuky přírody. Tělem i duchem vzdáleni ruchu měst a každodennímu shonu tak trochu závidíme místním, kteří v tomto zapomenutém ráji žijí svým všedním životem. Dnešní výlet byl jen jakýmsi kamínkem z mozaiky toho, co jezero a jeho okolí nabízí. Čekají nás ještě další zříceniny hradů, ruiny středověkých kostelů i zachovalé zámky, určitě nevynecháme vodní jeskyni Tapolca, dílo sopečných sil, kde horké prameny vyryly do vápníku labyrint chodeb a sálů, zaplavených průzračnou vodou; dále vyhaslé vulkány v pánvi Káli a lázeňská městečka na protějším břehu v čele se známým přístavem Siófokem. Na dlouhou nemáme v tomto kraji, stvořeném v dílně Matky přírody pro potěchu lidí, ani pomyšlení.
Irena Špringlová, majitelka sportovní CK TRIP
