Na in-linech po německo-polské hranici

V místech, kde dříve zdánlivě končil svět, se dnes před in-linistou otevírá pravý ráj: sviští nedotčenou lužní krajinou, po stopách bývalé železné opony, typickými lužickými vesnicemi i historickými městy. Ty nejlepší úseky Poniské cyklostezky z celkových 630 km německo-polské hraniční cyklostezky Odra-Nisa, spojující Jizerské hory s Baltským mořem, jsou pro svou rovinatost a opuštěnost vhodné i pro bruslení s holemi, tzv. nordic blading.

Pramen Nisy

K řece Nise mám niterný vztah. Okna našeho domu směřují ke křižovatce ulic výmluvných názvů: Vodní a U Nisy; podél Nisy chodím každý den do centra Jablonce n. N. a pramen Nisy na úpatí Černé Studnice je naším oblíbeným výletním cílem. Pramen Nisy, podobně jako i prameny jiných řek, je obestřen zvláštní atmosférou, jakousi kombinací panenské tajemnosti a vzrušivé naděje. Vlastní pramen je označen žulovým kamenem a také koryto mladé říčky zpevňují žulové kvádry. V těchto místech mě vždy napadá, že tajuplnost žuly a její zemité vyzařování daly Nise do její „genetické výbavy“ zvláštní, drsnou krásu.

Procházky podél Nisy v Jablonci nad Nisou, prvním městě od pramene řeky, v člověku již nic romantického neevokují – koryto řeky je zanesené různými předměty, její barva již žulový nádech také pozbyla. Člověk se smutkem a studem pozoruje kachny, které zde mezi odpadky žijí… Jelikož vůně řeky není neutrální, setřese ze sebe plíživé výčitky a spěchá dál… Představa, co nestravitelného v Nise přibude na jejím dalším toku Libercem, Chrastavou, Hrádkem nad Nisou, ve mně nezanechala pražádné iluze.

První bruslení podél Nisy

Moje cestovatelská zvědavost mě dovedla před 5 lety do německé Žitavy, odkud jsem s půlročním synkem v kočárku vyrazila otestovat na bruslích cyklostezku podél Nisy. K mému údivu mě uvítala řeka průzračná. Tou dobou nemaje srovnání s braniborským jemným asfaltem a absolutní rovinou, připadala mi stezka úžasná. Občasné praskliny mi nečinily problém, neb jsem spoléhala na kočárek, který zkoriguje mou případnou ztrátu rovnováhy.

Stezka v této části lemuje hlavní silnici vedoucí do Görlitz a je obklopena poli. Výhled zpestřují větrné elektrárny. Po dobrých 7 km jsem si užila dlažbu v Hirschfelde, projela kolem půvabných hrázděných domů a již jsem se těšila na romantický úsek mimo silnici, v těsné blízkosti řeky, která zde meandruje a vede kolem nádherného kláštera Marienthal. Mé přání se však tentokrát nestalo otcem myšlenky – za Hirschfelde nekompromisně skončil asfalt a cyklostezka byla sjízdná jen pro cyklisty. Ve zdejším uzenářství, které nabízelo i posezení, jsem se posilnila a nic jsem nedbala šokovaných pohledů střídavě na mé brusle a na kočárek se spokojeně spícím miminkem.

Návrat stejnou cestou a v srdci pocit velkého bruslařského objevu – dobrá akce!

Moje plány na další putování na bruslích podél Nisy se rozplynuly hned ve zrodu, neb můj synek nehodlal snášet nic tak nudného, jako být připoután v kočárku, civět na asfalt a na míhající se pole-louky-lesy. Na bruslích jsem se k Nise vypravila až po dvou letech s kamarádkou, a to s jasným plánem trasy, který v nás uzrál po rozhovoru s jedním znalcem nových asfaltových stezek v Braniborsku. Vysvětlil nám projekty braniborské vlády ve věcech rekultivace krajiny zničené těžbou hnědého uhlí, v rámci které má vzniknout síť mnoha stovek kilometrů zcela nových cyklostezek.

Hned v první obci našeho prvního objevného putování, v Preschen jsme pochopily, že onen braniborský politik byl teoretik: údajná trasa snů po zcela novém asfaltu z Preschen přes Raden a dále až do údolí Nisy byla sotva sjízdná. Zato nikde nezakreslená trasa z Preschen na jih byla famózní. Nádherná nová silnička, nikde ani živáčka, všude kolem vřes a borovice. Odraz střídá odraz a my prožíváme blaho. Nejlepší svezení v životě! Přijíždíme do maličké vesnice Jerischke, je dlážděná, jak jinak. Ale ouha: z vesnice pokračuje jen velmi hrubá asfaltka. Propadáme střídavě návalům zlosti a sebelítosti, obzvláště poté, co zmizí v této liduprázdné krajině i signál mobilu. Korunu tomuto výletíku nasazuje zcela nečekaná výstražná značka „14 % klesání“. A serpentiny. Boty na přezutí samozřejmě nemáme. Stmívá se. Míjí nás wartburg, v něm pět snědých chlapíků ve vaťácích. Uf! Ty čtyři kilometry z Jerischke nám připadaly nekonečné. Ale jsme zde: v malebném údolí řeky Nisy na dokonalé asfaltované bruslostezce! Po nejdokonalejší bruslostezce, jakou jsme kdy viděly, jedeme do 9 km vzdáleného Bad Muskau, cíle našeho dnešního putování. Pociťujeme zadostiučinění, jaké jen objevitel může prožít, a víme, že tu nejsme naposledy.

Nisa in-line

„Otevřeme si na naší zahradě stánek s občerstvením, podívej, to už jsou letos třetí bruslaři, Marion,“ reaguje na naši přítomnost pán, lelkující před osamělým domkem na cyklostezce u Forstu. Skutečnost, že jeho dům je bývalou budovou nádraží, potvrdila naše tušení, že bruslostezka zde vede po tělese zrušené železnice. Podnikavý pán před bývalým nádražím byl jediný člověk, kterého jsme dnes na stezce potkaly. Nedalo nám to, abychom si nezavtipkovaly na adresu bruslařských tlačenic v pražském Bráníku. Jedeme po absolutně novém asfaltu, jehož jemnost dosahuje flaemingské dokonalosti.

Odpolední slunce dodává lužní krajině okolo Nisy melancholickou atmosféru. Nikde ani živáčka, jen pole, louky a luhy a koruna hráze řeky Nisy, po které jedeme. Rytmus našich odrazů umocňuje černo-červeno-žluté hraniční kameny, pravidelně zasazené podél stezky. Před námi se objevuje jeden z mnoha zbořených mostů, které měly během druhé světové války rozdělit znepřátelené Německo a Polsko. V dnešní době, kdy se Evropa spojuje, působí tato rozvalina mostu jako memento. Dnes Nisu přetíná i několik nových mostů, které mají Polsko a Německo znovu spojovat.

Jeden z nich vede z německé do polské části historického města Guben. Spontánně se rozhodujeme pokračovat kus po polské části stezky. Polský celník nám na dotaz, zda je cyklostezka podél Nisy asfaltovaná, pohotově odvětil, že má za půl hodiny padla a jestli bychom prý na něj nepočkaly. To uhádl, nepočkaly. Prokličkovaly jsme po dlažbě kolem „duty free“ stánků s cigaretami a alkoholem k Nise, kde nás přivítala asfaltovaná stezka, jejíž konec přišel stejně náhle, jako její začátek. Takže zpět kolem celnice (náš gentleman měl již po šichtě) a vděčně pokračujeme po německé straně řeky.

Německo po zavření hnědouhelných dolů čelilo nezaměstnanosti umělou tvorbou pracovních míst, která byla zaměřena na rozvoj infrastruktury – snad s vírou ve změnu kraje v turistickou lokalitu, německá strana je proto protkána nekončícími kilo­metry nových cyklostezek. Stezky se vinou nejen kolem Nisy, ale i v řadě navazujících úseků, které většinou končí v nejbližší vesnici či městečku. Zdejší asfaltované stezky jsou paradoxně liduprázdné. Možná proto, že východním Němcům není vlastní naše národní posedlost cykloturistikou a in-line bruslením a kapitalistický trend aktivního trávení volného času zatím nezvítězil nad pasivním sledováním televizních estrád.

Ubytování alá NDR

Kraj i lidé kolem Nisy se pomalu mění. Zatvrzelí a pasivní vesničané začínají měnit kousky svých zahrad a stavení v impro­vizované stánky a hospůdky. Některým  dokonce na domech opatrně vlají červené vlaječky s ná­pisem Zimmer frei – volné pokoje. Ubytováváme se v jednom z mála penzionů na trase. Na lavici před domem se zouváme, neb – jak známo – nejpohodlnější brusle jsou zuté brusle – a dopřáváme si oddychu. Pan domácí, neskrytě poctěn zahraničními hosty, nám úslužně přináší prospekt o zajímavostech v Gubenu a některých dalších místech. Dočítáme se o „muzeu kultury všedního života NDR“. Vidina avizovaných 60 000 muzejních exponátů nastartovala naše fantazírování, vzpomínání a hlavně záchvaty smíchu. Ve výčtu předmětů, které bychom mezi pýchami NDR očekávali, jsme se dostaly k chabému počtu asi 20 kusů. To jsme ještě netušili, že smutně groteskní vzpomínku na dobu hlubokého socialismu zažijeme i v našem penzionu. Pán i paní domácí se nevěřícně přeptávali, kdeže máme své muže, a nemohly pochopit, že jsou prostě doma, zatímco my si tu klidně celý víkend takto volně bruslíme. Jako z muzea socialistického všedního dne byl veškerý inventář penzionu: sedací souprava, lakovaná obývací stěna s dečkami a sádrovými a plastovými upomínkovými předměty, umakartová kuchyň a různé vychytávky mistra kutila. Také u snídaně jsme pochopily, že majonézový salát a pořádný kus salámu jsou v myslích našich hostitelů výrazem luxusu.

Samozřejmě, že v Ponisí jsou i domy nové a modernizované a také ceny jsou tržně kapitalistické. Jakékoli ubytování je ale třeba hledat poměrně usilovně. Turista musí svého ubytovatele nalézt, a ubytovatel se turistovi jeho práci nesnaží usnadnit.

Občerstvení na trase

Aktivnější než ubytovatelé jsou provozovatelé stánků. Občerstvení, které nabízejí, je typicky východoněmecké – buřty ve všech podobách, od vařených (Bockwurst) před grilované (Bratwurst) či grilované s paprikou (Currywurst). Pro většinu Čechů jsou nejstravitelnější Bratwursty a Currywursty, které se podávají s kečupem. Pivo už i ve východním Německu soupeří s rakouským Radlerem – kombinací piva a citrónové limonády. Pro pivaře děsivá představa, pro bruslaře či cyklisty vítané osvěžení. Amatérští vytrvalostní sportovci upřednostňují k zahnání žízně a nastartování výkonu „diesel“, tedy pivo s kolou. My však ctíme zdejší tradice a dáváme si Potsi, jak místní zkráceně nazývají Potsdamer, spojení piva s malinovou limo­nádou. Hádejte, jakou asi má barvu? Co se týká cen, tak tu člověk může být bez obav – východ Německa se v tomto ohledu příliš neodlišuje od Prahy.

Posilněny párkem a Potsi kroužíme idylickým krajem kolem Nisy, po jedné ruce rozšiřující se řeku, po druhé louky a pole. Občas nás zláká odbočka, která často míří do kraje zmaru – na okraj hnědo­uhelného dolu, ve kterém se zastavila těžba a který čeká na rekultivaci. O tu první se stará příroda – doly postupně zarůstají keři a smrčky.

Cesta kolem Nisy je plná paradoxů. Zvláštní kombinace netčeného příhraničního kraje a kraje zničeného těžbou, zvláštní kombinace dokonalých stezek lemujících hlavní silnice a vedoucích odnikud nikam, zvláštní kombinace renovovaných vesnic na německé straně a mrtvých stavení na straně polské, zvláštní kombinace upravených center měst a rozpadlých továrních budov na městských okrajích, zvláštní úsilí, které nasměrovalo finance státního rozpočtu do stezek, po kterých téměř nikdo nejezdí, zvláštní pohled na kraj, který hledá své místo. A tichá Nisa, která se vine krajinou a propůjčuje Vašemu bruslařskému dni poezii. Kraj zmaru a kraj naděje. Kraj, který čeká na své objevení.

Pokud nechcete bydlet v „muzeu kultury všedního života NDR“ jako autorka článku, doporučujeme za výchozí místo třeba město Görlitz. V tamním Mühlenhotel Lobedann vám Spreewaldské okurky určitě nenabídnou.

Hledáte-li další informace o tom, co zajímavého v Sasku podniknout, jistě vám pomohou stránky o dovolené na venkově v Sasku a Bavorsku, které jsou nově i v češtině. Také vám dobře poradí třeba v této skupině na Facebooku: facebook.com/NemeckoTuristickaZeme.

Autorka je majitelkou sportovní CK Trip.