Na in-linech kolem Lužických jezer

Na in-linech?

Mohutný párek Bockwurst sice je tím, čím býval, zato jezero a jeho okolí se zcela změnilo: vzhledem ke zrušené tepelné elektrárně je naštěstí jedno, odkud fouká vítr, jezero je stále nádherně čisté, navíc je lemují stánky s občerstvením, různé atrakce, udržované pláže, tak jako dřív převážně nudistické, obkružuje jej cyklostezka, mně doporučovaná jako bruslostezka. To ale je kámen úrazu. Ideální bruslostezku si totiž představuji jinak, než místy poměrně zrnitý či popraskaný asfalt, o dlažbě v obcích nemluvě. Nevzdávám se však svého cíle najít vhodné stezky pro in-liny a dožaduji se informací od kolem jedoucích cyklistů. Nevědí nic, znají jen nejbližší okolí. Dvě vratké in-linistky se rozhoduji snad ani nezatěžovat svým dotazem, kde že tu jsou ty dokonalé stezky kolem nových jezer. Neznalost tras a neexistující mapa mě frustrují. Postupně docházím k fascinujícímu objevu, že to, co hledám, je doslova bílé místo na mapě. Totiž tam, kde bílá barva na mapě označuje povrchové doly, vznikají po rekultivaci jezera a kolem nich dokonalé cyklo a bruslostezky. Zjišťuji, že bývalé hnědouhelné doly se zde v rámci unikátního projektu přeměňují v největší umělou jezerní oblast Evropy s 21 jezery. Napouštění těchto „kráterů“ má být dokončeno zhruba za deset let. Do povědomí cykloturistů a in-linistů se Lužická jezerní pánev teprve začne dostávat, troufám si tuto oblast vyhodnotit za bruslařský ráj budoucnosti. Již dnes je vybudováno více než 1000 km cyklostezek, převážně dokonale asfaltovaných, z čehož mohou profitovat i bruslaři. Nabízejí se nejen okruhy kolem jezer, ale i dálkové cyklotrasy, zasahující např. do sousední oblasti Sprévského lesa, do bruslařské Mekky Fläming, ale i do blízkých severních Čech či do přilehlého Polska; nejznámější jsou Sprévská cyklostezka, Dolnolužická hornická cyklotrasa, Stezka knížete Pücklera, Cyklotrasa Odra-Nisa, Žabí cyklotrasa a mnoho dalších.

Kolem jezer

Nazítří se vydávám na trasu kolem nově vzniklých jezer po zcela nové stezce. Hned první metry mě uvádějí do jiného světa: nový, dokonalý asfalt, nejjemnější, jaký si in-linista může představit. Toť základ bruslařovy euforie. Zprvu přesně nevím, zda mě tato krajina přitahuje, v mžiku chápu, co je myšleno přívlastkem „krajina v přerodu“. Třpytící se vodní plochy s plážemi, březovými a borovými háji a vřesovišti kontrastují s hlubokými hnědými krátery, připomínající povrchy jiných planet, neobydlených, nehostinných. Cítím vzrušení z pocitu, že jsem ve správný čas na správném místě. Za několik málo let zde shledáme dokonale rekultivovanou krajinu bez jizev a mnohým bude připadat netčená a panenská…

Vyrážím tedy na objevitelskou trasu na in-line bruslích křížem krážem právě vznikající Lužickou jezerní pánví. Stezku lemuje mohutné vrásčité horstvo, které bych v Evropě nečekala a nepřekvapil by mě zde dinosaurus. Najednou se krajina zjemní, hnědé hory se zanořují a přede mnou se blýskají vlnky ohromné vodní plochy. Jezero Partwitzer See. Odbočuji k architektonicky unikátní stavbě, plovoucímu domu, kterých má na lužických jezerech vzniknout více. Horko a s ním i žízeň stoupá, mířím za vysněnou koupelí ve vedlejším jezeře, které se zatím jako jedno z mála může pochlubit pláží a příjemným koupáním. Zdejší bufet je na naší trase první známkou civilizace. Pokračuji kolem dalšího jezera se zastávkou u kanálu, propojujícího jezerní pánev. Kvalita asfaltu je i nadále euforická, příroda v jistém ohledu připomíná Pobaltí, působí svěže a paradoxně netknutě. U informační tabule s mapou potkávám dva cyklisty – jediné lidi za půl dne jízdy. V duchu se bavím porovnáváním délky tras a kvality asfaltu u nás a tady, či hustotou bruslařů na bránické stezce u Vltavy a zdejším liduprázdnem.

Moje křižování mezi jezery zakončuji koupelí v Senftenberském jezeře. Prodrncám centrum města Senftenbergu přes kočičí hlavy, abych letní bruslařský den završila poněkud paradoxně – v lyžařské hale. Diváci za prosklenou stěnou posedávají u kávy a osvěživých drinků v letních oděvech, zatímco lyžaři v zimní výbavě „hoblují“ 130 metrů dlouhý svah se sklonem až 25 stupňů. Snowboardisté se dokonce pokoušejí o vzletné kreace na sněhovém můstku.

Nejen jezero Senfteberger See

Nazítří se vydávám po stezce po „břehu“ budoucího jezera Ilse-See a dále na sever. Rozbrázděný reliéf povrchového dolu mi najednou začal připadat naprosto fascinující. Rytmickými odrazy ukrajuji kousek po kousku z dnešní asi 30kilometrové trasy. Nikde nikdo. První a dnes odpoledne jediné lidi potkávám až v hospůdce v Pritzen, vesnici na břehu vznikajícího jezera Altdöberner See. Název vesnice je odvozen od srbského „prjecny“ (příčný), což vystihuje výjimku v jinak obvyklém východo-západním uspořádání zdejších vesnic. Pritzen vyčnívá jako zelená oáza nad kráterem, který je postupně zavodňován. Obec měla být další z obětí povrchových dolů, byla již z velké části vysídlena a vyklizena, když v roce 1992 byl provoz dolu zastaven. Díky bienále v roce 1993 a 1995 se vesnice stala galerií pod širým nebem, na které se podílejí umělci i místní obyvatelé. Hořkou příchuť má historie zdejší dřevěná zvonice – ta sem byla přenesena ze sousedního Wolkenbergu, vesnice, která musela ustoupit dolu. O průmyslové historii se od paní šenkýřky dozvídám snad vše: Zdejší textilní průmysl vyžadoval v 19. století velké množství paliva. Jako zásoby energie sloužily lesy, ale také hnědé uhlí, které bylo dobýváno na povrchu – převážně v malých rodinných podnicích.

Trocha historie

Horníky se povětšinou stali místní srbští sedláci. Po roce 1871 se těžba uhlí transformovala do velkopodniků, ruku v ruce se stavbou železnice a s technikou čerpání povrchové vody, která umožňovala prohlubování povrchových dolů. Následoval vývoj výkonnějších strojů, kontrola těžby velkými společnostmi, které zároveň vlastnily rozsáhlé pozemky. Všechny tyto skutečnosti zahájily obrovskou strukturální a sociální proměnu Lužice. Hornictví znamenalo konec zemědělství. Zemědělská půda ustupovala povrchovým dolům, vesnické obyvatelstvo vyhledávalo práci v lukrativním hornictví, pro ně i pro přistěhovalce vznikala v blízkosti dolů sídliště s účelovou architekturou. Po roce 1945 byla hlavním politickým cílem NDR energetická samostatnost. V Lužici vznikly tepelné elektrárny a dobývání hnědého uhlí pokračovalo v zesílené míře. Hnědouhelný kombinát Senftenberg se stal historicky největším podnikem svého druhu: 800 000 zaměstnanců vytěžilo za rok až 200 miliónů tun hnědého uhlí. To představovalo cca 85% spotřeby energie NDR. Povrchovým dolům musela v letech 1945 až 1989 ustoupit též lidská obydlí, celkem bylo přesídleno 22 000 lidí ze 71 obcí. Po revoluci se počet gigantických povrchových dolů snížil ze 17 na 5. Přesídlování obyvatel probíhá sice méně drasticky, ale dobrovolné pochopitelně není (poslední přesun proběhl v roce 2004 z vesnice Horno do „Neu Horno“). Od roku 1991 těžba výrazně poklesla. Ročně se dnes v Lužici vytěží v průměru 60 miliónů tun hnědého uhlí. Hnědouhelné doly v Lužici způsobily zdejší krajině hluboké jizvy. Po revoluci stály obce Saska a Braniborska před rozhodnutím, jak naložit s dědictvím těžby – s obrovskými jámami. A tak se od poloviny 90. let začal realizovat projekt po vzoru rekultivovaného Senftenberského jezera. Výsledkem bude největší umělá jezerní oblast Evropy, ráj pro příznivce aktivní dovolené, ale především bezpříkladně rekultivovaná krajina.

Při návratu si nenechávám ujít zastávku v modernímu areálu IBA teras, kde jsem shlédla výstavu fotografií z nitra hnědouhelných dolů. Vskutku rozporuplný pocit získá člověk na terase areálu, kde si v plážovém lehátku může objednat kávu a vychutnávat pohled do dáli – na rozsáhlý povrchový důl. Zájemci si zde mohou zakoupit „cestu na Mars“, výlet terénními vozy, pěší výlet s průvodcem do „kaňonu“… Po návštěvě výstavy se nám vše jeví srozumitelnější. Těžební věže a stroje patří k minulosti a ušlechtilé cíle a závratné investice do rekultivace krajiny jsou krokem do budoucnosti. Opět pociťuji ono vzrušení nad tím, že jsem ve zvláštní a správný čas na zvláštním a správném místě. A to na in-linech!

Autorka je majitelka sportovní CK Trip