Na horském kole po starých vojenských cestách v Dolomit

Válečné běsnění

Linie fronty mezi Rakušany a Italy za první světové války od r. 1915 do r. 1918 probíhala napříč Dolomitami: vedla od sedla Kreuzbergpass přes skupinu sextenských Dolomit (Sextener Rotwand, Elferkofel, Drei Zinnen, Monte Piana) na Monte Cristallo, vrcholy Tofany a Castelletto u Cortiny d’Ampezzo, dále přes Lagazuoi nad sedlem Falzarego a vrchol Sasso di Stria na vrchol Col di Lana a až k nejvyššímu vrcholu Dolomit – Na Marmoladu. V obrovském ledovci Marmolady bylo vybudováno celkem 8 km chodeb, probíhajících křížem krážem. Pod ledovcem bylo ukryto doslova celé město, skladiště potravin a munice, ubykace, elektrocentrála a radiostanice. Pouze hlídky u vchodů do štol a dráty nákladních lanovek prozrazovaly existenci člověka. I horní stanice lanovky byla ukryta v ledu.

Co se tehdy v horách odehrávalo, prozrazuje pohled na některé z dolomitských skalních masívů, na kterých se válka podepsala. Bojovalo se na Col di Lana, tak jako na Tre Cime nebo ve věčném ledu Marmolady a v Tofanách. Ve „smrtelném kotli“, v údolí Travenanses byli rakouští vojáci vydáni na pospas nepříteli, který číhal ze všech stran. S pravidelnými přestávkami se ozývala střelba, časté dopady gránátů zněly jako krupobití, v noci oslňovaly tmavou oblohu světlomety a světelné rakety, výbuchy rozechvívaly vzduch i zem. K tomu přistupovalo nebezpečí lavin a padajícího kamení. Zejména během zimních měsíců se tato zdrcující poziční válka stala v prvé řadě bojem s přírodou. Celé týdny žili vojáci v absolutním odloučení od ostatního světa. Bez strategických přesunů, bez útoků a dokonce bez jediného výstřelu. A přeci jich tisice přišli o život: hlady, zimou nebo zůstali pod lavinami.

Válka skončila, jejím mlčenlivým svědectvím uprostřed přenádherných hor zůstávají dodnes temné otvory skalních úkrytů a střílen, zpola zasypané zákopy, zborcené přístřešky a útulky, pobořené střílny, zbytky vojenských lazaretů, ztrouchnivělé trámy a prkna, pozůstatky zátarasů a zrezivělé ostnaté dráty. Ještě desítky, možná stovky let musí uplynout, než čas zahojí jizvy nesmyslné války.

Po vojenských cestách

Bývalé vojenské cesty využívají s oblibou turisté, kteří se tak bezpečným a dobře schůdným terénem dostávají do úžasného světa velehor.

Před nedávnem se staré vojenské cesty staly objevem bikerů. Nejde o nijaký nepatrný jev, ale přímo o mountain-bikový boom. Vojenské cesty představují díky svému sjízdnému terénu i sklonu a díky bezkonkurenční atraktivnosti projížděných oblastí naprosto ideální trasy pro horská kola. Milovníkům pozorování přírody v sedlech kol pověst bohužel kazí někteří draví bikeři s konzumním a bezohledným vztahem k přírodě a pěším výletníkům. A tak není divu, že čím dál tím více omezení předepisuje horským kolům povolené trasy, mimo které je jízda zakázána. Totéž může v dohledné době potkat i níže popisovanou trasu.

Z Passo Tre Croci ke Tre Cime

Na dnešní etapu vyrážím z průsmyku Passo Tre Croci. Pode mnou vidím Cortinu d’Ampezzo, zahalenou do ranní mlhy a přímo přede mnou vystupuje jako obří krystal ze svého okolí Monte Cristallo. Vycházející slunce ozařuje Monte Cristallo a rozvíjí svou rozmarnou hru světel a stínů. Firn, který je ozdobou skalních pásů a skulin této třítisícovky téměř po celý rok, se za ranního osvětlení třpytivě červená. Nenasytně hltám tuto jedinečnou atmosféru. Zvědavost a touha po dalším zážitku mě však žene dál. Mým cílem je jeden z nejkrásnějších a nejznámějších horských masívů na světě: Tre Cime, tři skalní zuby, které se svou majestátní krásou vyčnívají ze svého okolí.

Z průsmyku Tre Croci až k jezeru Misurina je však nutno překlenout rušný úsek, připomínající turistickou dálnici. Na poměrně strmé asfaltové mýtní silnici k chatě Auronzo motorizovaných turistů neubývá. A to není srpen – vrchol italské turistické sezóny! Poté, co jsem pochopila, že mi „romantičtí“ nafťáci bohatě pokryli potřebu smogu na dlouhá léta dopředu, bojuji s touhou slézt kola a vytlačit jej příkrou turistickou cestou. Ale i tudy proudí skupiny turistů. Nadšeně povzbuzují cyklisty, jak je v Itálii, zemi cyklistických fanoušků zvykem, a tak šlapu po někdejší vojenské zásobovací cestě dál, až k chatě Auronzo. Odměňuji se výhledem na skutečně jedinečné panorama: Do hlubokého údolí pode mnou, do kterého se zařezává řeka Anisiei, je vidět město Auronzo, ležící až o 2000 výškových metrů níže, než vrcholy obklopující údolí Anisiei: Zcela na jihu dvanáct kilometrů široká, téměř nepřístupná skupina Marmarole (2500 – 2932 m), kousek vedle rozčepýřeně působící skalní prsty Cadini (2839 m) a vpravo vyrůstá mohutné kamenné Monte Cristallo (3216 m), podél jehož úpatí se pokořeně vine moje příjezdová silnice.

V sedle Lavaredo

Déle se nezdržuji, můj cíl je na dosah ruky. Většina turistů se spokojuje s pohledem na Tre Cime od chaty Auronzo – tedy z té méně atraktivní strany, někteří se sice vydávají dál po mojí trase – šotolinové cestě kolem chaty Lavarredo k chatě Rif. Trre Cime, ale naštěstí to nejsou nervózní odpůrci biků.

Computer, který jsem vynulovala u jezera Misurina, právě ukazuje 10 km a já stojím v sedle Lavaredo, dnešním nejvyšším bodě (2454 m) přímo před úpatím převislých stěn Tre Cime. Toto hrdé cimbuří se nade mnou vypíná tak mohutně, až mi je z mé nicotnosti úzko. Ohlédnu se a pohledem se loučím s mořem kamenných krajek – jižní částí Dolomit, a žasnu nad novými obzory, které se otevírají až k Vysokým Taurám.

Přímo naproti mě poznávám můj včerejší cíl: zdánlivě nenápadný oblý vrchol – Monte Piana, jeden z nejstrategičtějších a nejtragiřtějších vrcholů 1. světové války a místo táhlých, těžkých bojů. Na biku lze poměrně pohodlně vystoupat po staré vojenské cestě k chatě Bosi, vedle které výhružně míří na celé Dolomity dělo, vyrobené v Plzni v roce 1915, což prozrazuje štítek na dělu.. Technicky obtížnější zdolání vlastního vrcholu, vlastně náhorní plošiny se dvěma vršky, je jakousi exkurzí do první světové války. Na biku se projíždí vedle zákopů a kavern, najít prázdný náboj, ocelovou střepinu či zbytek ostnatého drátu není vzácností.

Dynamitová hora

Jiný vrchol, snad nejtragičtěji proslulá dolomitská hora Col di Lana, si vysloužila přívlastek „krvavá hora“, Col di Sangue. 17. dubna 1916 kolem půlnoci vyhodili Italové celý vrchol včetně rakouských obránců více než pěti tunami dynamitu do povětří. Rakušany nezlomil ani tento úder. Boje skončily až zhroucením italské horské fronty v listopadu 1917. Smutná bilance: na Col di Lana přišlo o život na obou stranách okolo 8000 mužů. Jízda na horském kole po vojenské „dynamitové“ cestě pod znetvořený vrchol byl pro mě, zapřísáhlého pacifistu, dosud nepoznaný, zvláštní a velmi intenzivní pocit. Ani jedinečné pohledy na blízký ledovec „královny Dolomit“ Marmolady, ani překotné vyprávění kamarádů o jejím náročném zdolání západním hřebenem ve mě nepotačilo nepopsatelnou úzkost. Není snad lepší zdolávat vrcholy ze sportovního nadšení a sjíždět šotolinové vojenské cesty na horském kole?

To bylo předevčírem. Teď stojím v sedle Lavaredo a jsem opět nadšená krásou Dolomit.

Pohledem se vracím k ohromujícím vyceněným zubům Tre Cime a vybavuje se mi vyprávění místního horského vůdce Strobla z Toblachu, který věří, že v žádných jiných horách horolezci tak dychtivě nesoutěžili o prvovýstupy jako v Dolomitech. Tato „soutěž“ začala v roce 1869 prvovýstupem vídeňského horolezce Paula Grohmanna na nejvyšší ze tří věží Cima Grande. Korunu této „soutěži“ nasadil sám Strobl, když v roce 1992 se svým druhem během pouhých 12 hodin (!!!) zdolali všechny tři věže Tre Cime, pochopitelně ze severní, převislé strany, a navíc těmi nejobtížnějšími cestami (diretissima).

K chatě Tre Cime

Ještě před cestou do Dolomit jsem si v duchu představovala, jak si to budu mířit ze sedla Lavaredo s Cimami za zády a Paternkofelem po pravici k chatě Tre Cime. Díky mé solidně fungující fantazii byla skvělým zážitkem už samotná představa tohoto úseku. Skutečná akce mě nezklamala. Dostatečně široký šotolinový chodník vede nitrem zcela neobvyklého skalního světa. Mírný sklon cesty jsem prohlásila za ideální, jelikož udával vhodnou rychlost pro dostatečné rozhledy i technické zvládnutí jízdy. Vyhýbám se skupince asi pěti pěších turistů, ale místa je dost pro všechny – naštěstí je po sezóně. Mohutný Paternkofel nade mnou mi připomíná místního hrdinu, horského hrdinu z Innichenu, Seppa Innerkofla, pro kterého se stal Paternkofel za 1. světové války osudným.

Krásný bikový zážitek završuji pohledem z terasy chaty Tre Cime. Je sice teprve časné odpoledne, ale rozhoduji se zde strávit noc. Je to jediná možnost, jak zažít něco zcela jedinečného: východ a západ slunce u magické skalní trojice Tre Cime, tedy fantastickou přehlídku měnících se „dolomitských“ barev, kdy se z tajemné šedi rodí neuvěřitelná oranžová, která nabývá na sytosti, ale vzápětí se vzdá své pomíjívě existence ve prospěch červené s fialovým nádechem. Skutečně se mi při tomto pohledu tají dech. Ticho, které ovládlo nyní liduprázdnou krajinu, tu a tam přeruší pouze padající kámen.

Uznávám, že oblíbenost a vysoká návštěvnost chaty Tre Cime, vzniklé na místě maličkého biwaku v roce 1883, je díky její poloze s výhledy na protilehlý „nejkrásnější horský útvar na světě“ zcela pochopitelná.

Odměna na konec – sjezd k Lago di Ledro

Sjezd od chaty Tre Cime je odměnou za všechna stoupání dohromady. Zpočátku sice pochybuji o sjízdnosti této turistické cesty.  Jízdu po strmé, úzké pěšině se spoustou serpentin vzdávám poté, co mi můj bike proklouznul na suti a brzdy zabraly až těsně nad hlubokým srázem. Nasedám asi o sto výškovým metrů níže a to, co následuje je právě tou zmíněnou odměnou: Sedm kilometrů příjemné jízdy s kopce podél horské bystřiny po široké cestě s relativně hladkým povrchem, chvílemi – jen tak pro zpestření – „okořeněného“ technickými oříšky v podobě dosti hrubé suti…

U jezera Lago di Ledro (Dürrensee) přemítám nad svým dalším bikovým osudem. Do kopce po další z vojenských cest z první světové války k někdejším italským pozicím? Nebo zvolím pohodlnou trasu po tělese zrušené železnice, která vede po rovině až do slavné Cortiny d’Ampezzo? Nejprve se podívám do mapy. Tu rozkládám na stole v kavárničce u silnice a také hned nacházám horlivé konzultanty s roztomilým tyrolským dialektem.

Autorka je majitelka sportovní CK TRIP