Sledujte stopy Honzy „Zajíce“ Láska, našeho extrémního kajakáře, který se tentokrát vydal na divoký západ, kde se zúčastnil Gorge games a sjížděl idylické řeky s mnoha nástrahami v podobě peřejí a několikametrových skoků.
„co nabízí Kalifornie z divoké vody, to by se jinde těžko hledalo“
Jeden z nejvýraznějších států v USA je dozajista Kalifornie. Stát ležící na západním pobřeží Ameriky, z jedné strany ukončený Pacifikem a z druhé strany pohořím Sierra Nevada, je pro turisty opravdovým rájem. Totéž však platí pro vodáka vyznávajícího divokou vodu. Nevím, jestli se dá mluvit o vodáckém ráji, ale co nabízí Kalifornie z divoké vody, to by se jinde těžko hledalo.
Nejedná se však o ledajaké soutěsky, řeky v nich vytvářejí unikátní peřeje, a to v délkách, které nikde na světě nemají obdoby. Není výjimkou, že na jednom úseku řeky strávíte pět dní v krásných skocích, slidech, vodopádech a jiných vymoženostech matky přírody. Řeky jsou izolovány od jakékoliv civilizace a většinou platí, že všude se chodí pěšky. To někdy znamená pár hodin a někdy dva dny, přes sedla, kde ještě koncem července leží sníh a kde vede na začátek řeky spíše azimut než cesta.
Počasí, to je další specifikum tohoto státu. V létě tu prostě neprší, což vodák, jedoucí řeku několik dní, určitě uvítá. Ptal jsem se, proč a jak dlouho tu neprší. Odpověď: „Prostě tu přes léto neprší od května do konce srpna.“ Vlastně jsou možná za těch 120 dní dvě dešťové přeháňky. V horách stále fouká vítr, což je při teplotách ke 40 °C příjemné. Znamená to také, že pokud vodák vyleze z vody po celodenním pádlování, je během několika minut suchý.
Několik negativ by se najít samozřejmě dalo. Vysoké teploty nezvládnou všichni. Dobře se tu daří různým zvířátkům. Hned třetí den jsem skoro šlápnul na hada, který byl tak divně proužkovaně černo-žlutý. V městečku Coloma, které jsme měli jako base camp, vloni pobíhala puma a takových příhod tu není málo. Co se týká rostlin kolem opuštěných řek, rostou na březích keříky vypadající jako černý bez, jež jsou velmi jedovaté, a to i na dotyk.
A právě v této oblasti začínal můj trip po Divokém západě severní Ameriky. Do města Coloma a Lotus jsem přijel na začátku července. Za povšimnutí tu stojí American river, která je obrovsky komerčně využívaná. Nikdy jsem zatím nic podobného neviděl, až dva tisíce klientů denně si tu zaplatí výlet po řece obtížnosti WW IV – V v období šesti měsíců v roce. Pro normálního kajakáře je to ideální místo, kde může získat informace o řekách v okolí. Jsou tu vodácké obchody a samozřejmě vodácká hospoda. V neposlední řadě to tam vypadá jak ve westernových filmech z Divokého západu, místní lidé už sice nenosí pistole u pasu, ale s klidným svědomím jde říci, že jejich dědeček je určitě nosil.
Hlavní důvod, proč jsem přijel, nebylo hledání zlata, ale divoká voda. Po pár dnech vyrážíme do oblasti Yosemit, kde jsou, kromě žulových stěn, také řeky světové extratřídy jako Upper Cherry Creek, Cherry Creek, Roayl Gorge, Kings a mnoho dalších. Většina z nich je na více než tři dny. My nemáme úplně tolik času, jelikož za deset dní začínají Gorge games o 900 km severněji, a především nemáme úplně štěstí na dostatek vody. Jako první jedeme Cherry Creek, nádhernou vodu s ohromnými kameny a čistými skoky, údajně se to jezdí i na raftu. Další den dáváme jinou skvělou řeku a přesto, že jsem tyto řeky viděl na spoustě fotek a videí, pohled na několikasetmetrovou skalnatou plotnu, kde řeka překonává ohromný gradient, je impozantní. Vše je čisté, hladká skála, žádné sifony.
Gorge games = 13 disciplín v outdoor a extremním sportu
Po deseti dnech v Sierra Nevada jedeme směr sever, ráz Divokého západu se sice mění, ale to netušíme, že Divoký západ přijde v reálném čase. Nacházíme se na hranici států Oregon a Washington. Tady se konají proslulé Gorge games, kde je 13 disciplín v outdoor a extremním sportu. Nechybí tu ani závod na kajaku. Centrum všeho dění je město Mount Hood, které leží na břehu obrovské řeky Columbia. Ve městě je cítit sportovní duch, sportuje tu snad každý. Závody na kajaku jsou umístěny na nedaleké řece White Salmon, která podle místních také patří do klasiky západního pobřeží. Peřeje tu mají tradičně svá jména a hlavní závod je na úseku zvaném Trust s vodopády jako Big Brother. Při prvním sjezdu jsem vše s respektem prohlížel a hledal cestu nejmenšího odporu s myšlenkou, jak se tento úsek pojede na čas a bez zastavování. Soutěska tu sice není hluboká, ale desetimetrové kolmé stěny jsou dostatečně vysoké, aby uvěznily kajakáře před možností opuštění řeky. Závodní trať je dlouhá necelý kilometr, ale první možné vysednutí je po 15 km.
Do závodu se každý kajakář musí kvalifikovat na lehčím úseku, aby ukázal, že je opravdu schopen sjet úsek Trust – podle mého názoru asi nejobtížnější závodní trať, co jsem kdy jel. Po prvních několika stech metrech, kde jsou technické skoky do dvou metrů, přichází Big Brother, což je asi deset metrů vysoký vodopád, kde není moc velký prostor na ideální stopu. Když jedete moc doprava, skončíte v jeskyni, moc vlevo znamená zase pád do kamenů. Po dalších dvaceti metrech následuje Little Brother, ten už není tak těžký, ale pořád má pět metrů, pak opět technický úsek a lahůdka na závěr v podobě dvojskoku, což je asi třímetrový skok do vývařiště o délce dvou metrů, následovaný dalším třímetrovým skokem. Ideální stopa je skoro nemožná. Dostal jsem se do finálového závodu ze sedmého místa, hned po startu však dělám velkou chybu na prvních dvou skocích a ztrácím cenné sekundy, pak už to jede hladce a Big Brother letím nádherně, dokonce k mému překvapení projíždím hladce závěrečný dvojskok, nakonec to však vinou začátku stačí na třetí místo. Vítězí Tao Bermann, který tu bydlí a má to tu jako domácí řeku.
Little White Salmon je aquaparkem pro extrémní kajakáře
V okolí zůstáváme ještě několik dní, mají tu být další perly. Duch Divokého západu začíná vylézat na povrch. Jdeme na vychytávku Little White Salmon, řeku, která je ideální aquapark pro extrémní kajakáře. Pět kilometrů neustálé zábavy ve formě kontinuálních peřejí, vodopádů, občas stromů, a hlavně, jako vrchol na závěr programu, vodopád zvaný Spirit Falls. Dvanáct metrů vysoký vodopád padá do obrovského hrnce, kde na konci vytéká do dalšího skoku. Okolí připomíná něco mezi pustou divočinou a jihoamerickými deštnými pralesy. Přestože jedeme tuto řeku několikrát, pokaždé je to velký zážitek.
Další týden je zaměřen na objevování nových řek. Zajíždíme mezi vysoké sopky do hustých lesů Washingtonské divočiny. V porovnání s horkou Californií je tu chladněji a přírodní ráz se úplně otočil. Husté zelené lesy, kde jen zřídka narazíme na nějaké obydlí. Jako první na řadu přichází Lewis River, nevýrazná řeka obtížnosti do WW IV s velmi výraznými vodopády. Speciálně ten na vysedacím místě je opravdu unikátní. Šířka vodopádu je tak sto metrů a výška od 18 do 13 metrů. Kluci rychle prohlížejí, tvrdí, že všechno je v pohodě. Já názor nesdílím, přeci jen ten dvoumetrový skok těsně nad hranou nevypadá úplně čistě a ani 13 metrů pád do rokliny nebude úplně zadarmo. Skok naskakuju v pohodě, a dokonce se dobře odrážím od hrany vodopádu. Po cestě dolů však zjišťuju, že se moje loď nějak přetáčí. Po nárazu do vody přichází okamžitě náraz do skály. Chvíli bojuju, vyzvedám a rychle pryč. Při vystupování koukám, že mám prasklý list pádla. Přijdu zpět na parkoviště, a ono to není jen pádlo, co je pochroumané, špička lodi také doznala malých úprav, ale tak scénický vodopád se nevidí každý den.
Po několika dnech překračujeme hranici mezi USA a Kanadou. První odpoledne v Britské Columbii nasedáme na řeku Ashlu. Nemám ponětí, o co jde, prý se jedno místo přenáší, a jinak je to pěkná WW IV. Hned první těžší místo prohlížíme a Sam si pokládá loď na skálu. Po půl minutě loď jede zpět do vody, v ní je i pádlo. Sam vyráží mezi medvědy pro auto. My pokračujeme ve třech dále. Další skok nejedu úplně ideálně a nestačím dát pádlo na stranu. Zapříčím ho mezi šutry a než se vzpamatuju, už jsem dole v laguně, ale pádlo je na dvě půlky. Nechce se mi ani věřit, že nás smůla neopouští. Světlejší okamžik přichází, když do stejné laguny, kde kolují dvě části mého pádla, přijíždí pádlo Samovo. Narvu trosky do lodi, vezmu Samovo pádlo a jede se. Jak se říká, konec dobrý, všechno dobré, kilometr před koncem najdeme Samovu loď, menší chyba je, že míra deformace je velká, a tak si z ní bereme vaky a necháváme ji medvědům na hraní.
Další dny divoká jízda pokračuje. Po ránu je to řeka Callaghan, kde kámoš končí ve velkém válci a po pár sekundách plave, naštěstí pro něj po proudu dolů. Loď si vybrala směr rovnou pod skálu, kde už také zůstala. Po marných snahách o vylovení ji necháváme místním rybám a kamarád vyráží mezi medvědy pro auto. Nechci ale psát jen o tom, co jsme rozbili či ztratili. V městečku Whistler, které okupujeme necelý týden, je vidět, že se cestovnímu ruchu daří. Po vodácké stránce je to ideální základna a vždy tu najdeme někoho, kdo právě jede na vodu.
Místní řeky jsou podle mě značně odlišné oproti těm, které tečou jen o několik stovek kilometrů jižněji ve Státech. Hlavním znakem je divokost, možná ne co do obtížnosti, ale opuštěnosti.
Na dlouhou cestu zpět do Kalifornie vyrážíme značně odlehčeni a je to trochu smutný pohled na auto, které ještě před týdnem přetékalo loděmi. Během měsíce jsem toho stihl více, než jsem očekával, ale každá oblast, kde jsme se zastavili, by vyžadovala mnohem více času.
