Mýtus o první pomoci — Alkohol je v zimě dobrý na zahřátí

Alkohol, bez ohledu na tělesnou teplotu a teplotu okolí, vyvolává v těle dva pochody: dlouhodobé rozšíření cév a krátkodobější zvýšení krevního tlaku. Na první pohled se to zdá být dobré: „Rozproudit si krev!“ Ano, krev se skutečně rozproudí, ale jaká ta krev bude? Právě odpověď na tuto otázku ročně zabíjí desítky lidí na horách, kterým někdo „pomohl“ a oni nerozvážně přijali… Podobným případem jsou i bezdomovci, kteří umírají na podchlazení i v teplotách blízkých 0 °C v důsledku své opilosti.

Podchlazené tělo chrání (a udržuje při životě) jen životně důležité orgány a oblasti těla – břicho, hrudník, hlavu. Při opravdu těžkých podchlazeních nastává proto až stav zvaný “centralizace krevního oběhu”. Pro ilustraci si můžeme v krevním řečišti představit čtyři veliké vodovodní kohoutky – dva v ramenou a dva v kyčlích. Teplá krev koluje v životně důležitých oblastech, zbytek těla (končetiny a jiné periferie) je zásobován minimálně a tato krev je chladnější. Proto mají všichni omrzlé prsty, ale nikdo omrzlý pupík. Při podání alkoholu naráz všechny kohouty otevřeme (dlouhodobé rozšíření cév) a vyvoláním větších nároků na srdce i krátkodobě zvýšíme tepovou frekvenci a tlak. Studená krev z periférií již nemá žádné překážky a začne se mísit s krví centrální – teplou. Výsledek je jasný – poruší se stav “centralizace krevního oběhu”, chladná a teplá krev se smísí a vnitřní teplota těla se rapidně sníží.

O podchlazení mluvíme, pokud teplota tělesného jádra klesne pod 35 °C, avšak teploty pod 30 °C jsou již neslučitelné se životem. Právě onen jediný doušek alkoholu může tuto křehkou teplotní rovnováhu porušit a člověka během pár minut zabít.

A alkohol nám nemusí uškodit jen v těchto vypjatých situacích. I při běžné lyžovačce si můžete díky pár panáčkům “na zahřátí” znepříjemnit den tím, že vám bude zbytečná zima – díky tomu, že alkohol rozšíří vaše cévy, bude teplo z vašeho těla unikat rychleji. Nehledě na to, žepodnapilí můžete natropit na takové sjezdovce mnoho škody – úrazů takto způsobených přibývá každý rok.

Jak vznikl mýtus o bernardýnech se soudkem rumu na krku?

Jako vždy v historii sehrála velkou roli náhoda a jako vždy se do toho zapletl uklízeč.

V 11. století založili švýcarští mniši ve Svatobernardském průsmyku klášter s hospicem. Za 700 let začali chovat a cvičit psy, kteří dokázali pomáhat lidem, kteří uvízli v horách. Největším psím záchranářem byl bernardýn Barry (1800–1812), který za svůj život zachránil více než 40 lidí (1). Když tento chlupáč zemřel, dočkal se pohřbu se všemi poctami, tak jako skutečný záchranář, a stal se symbolem pomoci lidem v horách. Barry byl vycpán a dlouhá léta se mu dostávalo právoplatného obdivu v muzeu.

Po čase se na Barryho zapomnělo a byl přemístěn do depozitáře. Po mnoha letech se depozitář uklízel a právě onen uklízeč, historie neznalý, potřeboval v depozitáři vytírat podlahu. V tom mu však překážel polorozbitý soudek s drátěným okem. Vzal jej, a pověsil na krk nějakému vycpanému psovi v rohu.

Po dalších letech, když tamní horská služba slavila výročí, si nějaký pamětník na Barryho vzpomněl. Skutečně jej v depozitáři našli, znovu vystavili a Barry si opět užíval záchranářské slávy. Soudek mu však už na krku zůstal. Jak se pak do soudku dostal rum, už historie neříká…

Články o první pomoci připravuje PrPom.cz.