Mrazivý Fagaraš: sněžnicový přechod nejvyššího rumunského pohoří

Lehátkový vůz je mnohonásobně pohodlnější než pozice „na zubaře“ v pětimístném autě, a tak se ráno probouzíme bez sarkasmu svěží a odpočatí chvíli před Sibiu. Tam přestupujeme na lokální trať, která nás ještě o několik kilometrů přiblíží k vytouženému cíli. V Avrigu na severozápadním úpatí pohoří rozšiřujeme sbírku použitých dopravních prostředků o náklaďák, který nás doveze opravdu těsně pod hory.

V poledne už tak stoupáme po svých k chatě Bârcaciu (1510 m) a já přemýšlím, jestli těch několik kilo peří na zádech není zbytečná kondiční zátěž. Docházíme se západem slunce a první noc trávíme pod střechou fascinováni tím, že v takových mrazech je někdo ochoten vytopit a provozovat horskou chatu. Kluci hlásí, že moč ve venkovní kadibudce dopadá v noci na zem už v zmrznutém stavu. A druhý den začíná jít do tuhého všem. Ano – tuhne cokoli, co mělo původně tekutý stav. Předpověď nelhala, celý den je -15, zataženo, ale nesněží a jedinou orientační pomůckou nám je GPS. Na turistické značení zapomeňte.

Samota na hřebeni

Tři namalované grafické symboly potkáváme jen na prvním stromu u chaty a další až za několik dní. Prošlapaná stopa tady taky kupodivu není. Co tady ještě není? Krom dalších lidí taky třebas horská služba, signál anebo lavinová předpověď. Máme v podstatě tři možnosti – dvojka, trojka nebo čtverka. Vystoupali jsme na hřeben. Chůze na sněžnicích je náročná, stoupání je tak na hraně příjemnosti. Chůze bez sněžnic je nemožná, boříte se po kolena ve sněhu. Na skialpy ten terén taky není. Jakmile začne zacházet slunce, počet vrstev na mém těle se dostává na dvouciferné číslo. Peří se stává nejlepším přítelem člověka.

Mráz až praští

Na druhou noc v horách stavíme stan, kam zalézáme hned po západu slunce. Co může zmrznout, zůstává venku, vše ostatní musí do spacáku. V podstatě se akce nese v duchu hesla „i cesta může být cíl“, v plánu je nyní pouze postupovat po hřebeni dále na východ a v sobotu, kdy nám jede vlak domů, sestoupit do údolí. Teploměr třetí ráno ukazuje hodnotu, kdy si říkám, že musí sklíčko hodinek asi už explodovat. Před pádem do propasti trudomyslnosti nás zachraňuje výhled ze stanu – modré nebe, královské výhledy a před námi nepopsatelná hřebenová etapa. Přesně kvůli dnům jako je tento si říkáte, že vám to za to stojí. Komu nezamrzl foťák, snaží se v palčákách občas něco cvaknout. Jediné použitelné fotky z celého přechodu jsou právě z tohoto dne. Kolem třetí hodiny odpoledne padla – začínáme kopat záhrab a daří se nám v něm v noci dostat na teploty kolem nuly. Luxus.

Pestrost noclehů doplňujeme poslední noc o salaš při sestupu z hřebene, sen dojít až na nejvyšší vrchol Rumunska Moldoveanu (2544 m) si necháváme až na další zimu – denní etapy jsou v zimě o poznání kratší než letní. A ne celý hřeben je v zimě schůdný. Ano, došlo několikrát i na cepín a mačky. A myšlenky na horkou čokoládu v teple příjemné kavárny. Ale stálo to za to. Sestupujeme údolím zpět do civilizace. Zimní přechod Făgăraše je lehce extrémní zimní podnik, nicméně s náklady, o kterých si např. v rakouských Alpách můžete nechat jen zdát.

Praktické informace

Făgăraš: Nejvyšší rumunské pohoří, přezdívané též Deštivé hory. V podstatě po celou dobu se budete na hřebeni pohybovat ve výšce nad 2000 m. Průměrná roční teplota je -2 °C, pohoří je hodně bohaté na srážky a zima zde trvá téměř sedm měsíců.

Vybavení: Počítejte s tím, že si ponesete všechno sami. Jídlo na týden, vaření, spacák a stan, kvalitní spací podložku, péřový spacák. Vezměte si sněžnice, cepín a mačky – terén není vhodný ani pro skialpy, ani pro hrdinství jen v pohorkách. Základem tepelného komfortu je peří – od spacáku přes bundu po rukavice.

Doprava: Příjemné vlakové spojení ušetříte nervy s nočním přejezdem a starosti, co s autem a jak se k němu vrátit. Cesta vede přes Budapešť, odkud si můžete zakoupit místo v lehátkovém voze. Ráno přestoupíte v Sibiu a vystoupíte v Avrigu.

Peníze: Rumunsko je v EU, pro cestování stačí občanský průkaz. Na místě (rozuměj třebas v Sibiu v hospodě nebo na chatě) lze platit i eury, lepší je ale vyměnit si rumunské lei. Pro cestování velmi praktické bankovky – nejsou papírové, ale z plastu. Moc peněz obecně neutratíte – není za co.

Mapa: Papírová mapa je sice základ, ale zrovna pro tuto oblast se kvalitní mapa nedá sehnat. Musíte se spokojit s kompromisními měřítky např. 1:65 000 apod. Rozhodně nevyrážejte bez GPS, přibalte si i náhradní baterie. Turistické značení je kapitola sama pro sebe. Zejména v zimě může být hledání značek napínavé, sem tam narazíte i na tyčové značení, bohužel s frekvencí mnohonásobně nižší, než jsme zvyklí z českých hor.

Článek vyšel v časopise Svět outdooru – nejčtenějším magazínu pro milovníky hor a outdooru.

S výhodným předplatným od 96 Kč ročně ti žádný zajímavý článek neuteče!