Taky se vám občas zdá, že jen zabředáváte do každodenního stereotypu a nezažíváte nic nového? Nic vzrušujícího? I když jsou dny nyní krátké a temné, udělejte si na chvilku čas před prací nebo po práci a zkuste vymyslet něco speciálního, na co budete dlouho vzpomínat.
I my v redakci Světa outdooru si od práce čas od času rádi odpočineme a podnikáme různá krátká a bláznivá dobrodružství. Pojďte načerpat inspiraci, pro nevšední zážitky totiž nemusíte jezdit přes půl světa a utrácet spoustu peněz.
Která zajištěná cesta v Česku je opravdu ta nejtěžší? Taková via ferrata by měla atakovat alespoň F nebo G a vést pěkně do kopce. Co může být víc do kopce než linie, která vede pěkně vodorovně? Co si člověk neudělá sám, to nemá. A tak vznikla zajištěná cesta, která se jmenuje „KOMU VODNÍ HRANA“ – F/G v Semilech.
Toto „microadventure“ nám zabralo s kamarádem Jirkou alias Bydžou asi dvě hodinky instalace a pár minut na přelez. Mně osobně trvá cesta do vybrané lokality cca 20 minut. Takže se to celé mohlo smrsknout na pěkné dopoledne a na oběd jsme mohli být zase zpátky. Potřebovali jsme k tomu pouze via ferratové vybavení, jako je helma, rukavice, sedací úvazek a tlumič pádu. Protože se jednalo o opravdu odvážný směr, přibalili jsme i lezečky. Pak už jenom nějaké kotvení – vázací popruhy a jeden 20m hupcuk s ocelovým lanem. Držáky na jistící ocelové lano se nabízely samy, a to díky vhodné konstrukci mostu. Instalace probíhala docela lehce a ani nebylo nutné se věšet. Vše šlo pohodlně z tělesa mostu. Kotvící body pro vypnutí byly solidní, a tak jsme po chvíli napnuli ocelové lano a délka celé lajny nám vyšla na výživných 20 m.
O první pokus o přelez se pokusil Bydža. Já pro větší bezpečnost ještě původně přemýšlel, že tlumič pádu doplním i plovací vestou, protože celá linka vede nad náhonem s vodou, kterou si bere fabrika Hybler z Jizery a zde ji zase do Jizery vrací. Přes tento most se jede na Vodní bránu. Bydža se zavěsil do problému a jeho dík patří především tomu, že celý systém prověřil a odsednul si do něj. Podařilo se mu dolézt k prvnímu pilíři. Zbytek byl nad jeho síly. Záchrana byla velmi jednoduchá, stačilo vylézt na zábradlí a seskočit na silnici.
Celé se to leze na „lenochoda“, protože se vlastně jedná o přelez veliké traverzy profilu písmene „I“. Takzvané „íčko“. Na něj je možno i patovat. Přecvakávání jištění jde snadno a je dobře v dosahu. Kdyby nelezl Bydža jako první, měl bych přelez ve stylu OS. Na obou pilířích jsem sklepával do živa a používal i založené koleno jako Adam Ondra v projektu SILENCE. Lezení je poněkud anaerobní a síla v rukách je výhodou.
Kdo má však natrénováno nebo je lezec, neměl by mít problémy. Dal jsem to na první pokus a potvrdil obtížnost! Ferrata vedoucí po ocelové traverze a jištěná ocelovým lanem je přece absolutní VIA FERRATA – železná cesta!
Vojtěch „Watt“ Dvořák – šéf testovacího týmu Světa outdooru, seakayaker a Horský vůdce UIAGM
Byla doba, kdy boboval každý. Malí, velcí, Boba Fett, Bobby Ewing, paní Bobošíková. Postupně jsme možná trochu zapomněli na to, že v zimě se celý svět promění v jednu velkou bobovou dráhu. Kdykoli vyrazíte na výpravu, může vás čekat nečekaná lajna. Pokud chcete jít na jistotu, mám pro vás zaručený tip na luxusní skluz.
Pro tento zážitek nemusíte cestovat kdovíjak daleko. Putování začíná ve Velké Úpě. Nejprve je třeba překonat několik desítek výškových metrů k chatě Portášky. Výstup si můžete zjednodušit téměř historickou trojsedačkovou lanovkou. Jak totiž říkáme my bobisti: „Nepřepal to, dokud nesedíš v bobu.“ Chata Portášky je pro naše další počínání podstatným stanovištěm. Jde o místo, kde si vyberete svůj stroj z místního erárního bobového parku. K dispozici jsou modely moderní, stejně jako léty prověřené. Můžete volit bare seat modely, se kterými bude vaše zadnice kopírovat terén, nebo modely slušně odpružené.
Jakmile si vyberete, vydejte se po turistické Kubátově cestě na chatu Růžohorky (zelená a žlutá turistická značka). Je potřeba překonat asi 200 výškových metrů a dva kilometry. Uvelebte se, spojte se s družicí při aktualizaci meteorologických dat (teplota sněhu, odpor vzduchu v 1 m nad povrchem), písněte esemeskou dotaz náčelníku horské služby ohledně struktury poslední sněhové nadílky a jděte na to. Až minete výběhy pro tury, očekávejte zasloužený zážitek. Cesta dolů není zákeřná, zatáčky jsou ideálně klopené. Pozor dejte jenom na ostatní návštěvníky národního parku stoupající vzhůru.
Až smykem zabrzdíte u chaty Portášky, až vysypete sníh z nohavic, až vrátíte stroje v lyžárně, až trochu rozmrznete u čaje, možná se přistihnete u toho, že vám zamrzl úsměv na rtech. A to je přesně ten důvod, proč podobné expedice stojí za to absolvovat.
Martin Slezáček – ředitel dvou škol, lezec z Chrudimi a tester Světa outdooru
Asi každý rodič má někdy pocit, že s dětmi jsou jeho dobrodružné dny sečteny. Každý výlet, byť jen do parku, vyžaduje logistiku podobnou expedici do Himálaje. Náhradní svršky, svačinky, dudlíky, ubrousky, dečky… A běda, jak chybí oblíbený plyšák! Takové spontánní microadventure nejen, že zocelí děti, ale také změní myšlení rodiče.
Uprostřed deštivého srpna hlásí dvoudenní okno hezkého počasí. Konečně! Manžel je v práci, ale to mě neodradí, s naší dvouleťačkou už máme samy dvě nacestováno dost. Ze zásobárny plánů „až někdy“ vytahuju ten, co máme z domova v Olomouci takřka za humny. Přechod v Jeseníkách. Narychlo domlouvám ubytování a další den jedeme!
Vlak nás vysazuje v horské vesničce Ramzová na úpatí Šeráku. Dnešním cílem je vrchol a na něm chata sv. Jiří, od jejíž pohostinnosti nás dělí sice pouhých 6 kilometrů, víc vrásek mi však dělá těch 600 výškových metrů s dvaceti kily na zádech. A to jsem nás do dětské krosničky sbalila extrémně minimalisticky, náhradní oblečení má dcerka, já jen kalhotky a kartáček. Ale hlavně, že se vešly barbíny Elsa a Anna! Kdo nezná Ledové království, nepochopí. S vypětím sil v prudkém stoupání bavím dceru a voláme kouzelnou řeku Atohalan. Nad Obřími skalami konečně usne. Ta chvíle ticha a klidu! Na zbytek dne nás zabaví pojídání borůvek na vrcholku a herna v chatě. Ty výhledy jsou za odměnu!
Druhý den máme naspěch, čeká nás 10 km na Červenohorské sedlo, odkud jede jeden autobus denně a nepočká. Okno hezkého počasí předčasně skončilo a prší. Oblékáme doslova vše, co máme, pláštěnku, čepici, rukavice. Dcerka zjišťuje, co se děje na horách, když prší. Zmokneme. Z Keprníku vidíme mlhu, podrost nám máčí kotníky, prcek fňuká a „zdržuje“ rýpáním v hlíně, zkoumáním kapky deště na stéble trávy… Konečně usíná v nosítku a kolem Vřesové studánky letím až do cíle svižným tempem, které miluju. Autobus nás veze do údolí, dcerka si spokojeně brouká. A já jsem vděčná, že jsme to mohly prožít spolu.
Natálie Kohoutková – trekařka z Olomouce a šéfredaktorka webu SvetOutdooru.cz
S devítiletým synem Doriánem jsme často vedli silácké řeči o tom, jak bychom zvládli žít v lese stejně jako pralidi. Jak bychom si ulovili a nasbírali potravu a bez problémů spali pod širákem. Moc často jsme se tak chvástali. Až nám nakonec nezbylo, než slova proměnit v činy.
Zcela nazí a bosí jsme se 1. dubna nechali vysadit na neznámém místě v hlubokých lesích poblíž Lipna. Tu a tam ještě byly zbytky sněhu. Za úkol jsme měli dojít k jezírku, které bylo vzdálené vzdušnou čarou asi 3 kilometry. To jsme ale zjistili až později. Manželka nás totiž nejdříve se zavázanýma očima vozila křížem krážem autem, abychom neměli tušení, kde jsme, a pak nás na konci lesní cesty vyšoupla z auta, vyfotila si nás (naštěstí nesdílí kdejakou ptákovinu na instáči) a zmizela.
Měli jsme štěstí, protože po pěti minutách jsme narazili na vysokou suchou trávu a z té a z pružného klacku jsme si vyrobili bederní roušky. Strašně to píchalo a pořád se to rozpadalo. Dodíkovi rouška pořádně nedržela, a tak většinu doby pobíhal nahý. Já jsem rychle ztrácel jedno stéblo za druhým a za chvíli moje bederní rouška plnila svou roli buď jen zepředu, anebo zezadu.
Šli jsme lesem, hledali povědomý bod. Vylezli jsme na posed a rozhlíželi se. První dvě hodiny jsme neměli ani tušení, kde jsme. Být nahý v neznámém lese není zas tak špatný pocit, je to vlastně docela příjemné – až do momentu, kdy natrefíte na lidi. Potřebovali jsme projít kolem jakési chaty, jejíž obyvatelé se pilně činili na zahradě. Pomalu jsme se plížili a Dodíkovi bylo skoro do breku, že mu uvidí zadek. To jsem už myslel, že vím, kde jsme, a tak jsme celkem suverénně pokračovali dál… až jsme se po nějaké době vrátili na téměř to samé místo, odkud jsme vyšli.
Naštěstí jsem nepobíhal lesem sám. Nahý chlap v lese u silnice vyvolá pozornost policistů, ale nahý chlap s nahým synem je zajímavý nanejvýš pro sociálku. Dodíkův ostych brzy opadl, a když jsme sprintovali po velké, krásné louce, abychom se dostali z dohledu projíždějící motorky, nadšeně výskal, že je to SUPER. Byla to docela vyčerpávající čtyřhodinová výprava, ale Dodíkovi (a mně taky!) se konečně splnilo přání být aspoň chviličku jako pralidi.
David Gladiš – cestovatel, běžec a exhibicionista ze Světa outdooru
Výběr testerů Světa outdooru
Z merino vlny (63 %), ideální jako 2. hřejivá vrstva
Ultralehká karimatka s vnitřní Warmthalovou izolací
Váha 1,3 kg, polosamonosná konstrukce s 1 apsidou
