Matúš Lašan: domov není místo, ale stav mysli

Přešli jste Nový Zéland po trailu Te Araroa, Greater Patagonia Trail, Island kolem dokola a teď Evropu od východu k západu. Co vás motivovalo vrátit se na starý kontinent?

Já si myslím, že není těžké najít motivaci pro chůzi po Evropě. Má krásné hory, které nejsou oficiálně spojené v žádný dlouhý trail. Správnou linii jsme sice nějakou dobu hledali, ale když přišla inspirace z TEARu (Trans-European Alpine Route, pozn. red.), což je projekt Kanaďana Dylana Ivense vedoucí přes hory celého evropského kontinentu, tak nám to najednou dávalo smysl. O výzvu bylo postaráno a my toužili to prostě dát.

Na vaší cestě jste přešli celkem 16 zemí. Která se vám nejvíce vryla do paměti a proč?

To je asi nejtěžší otázka a mám za to, že se to nedá úplně jednoznačně říct. Nejlepší na celé cestě byl ten kontrast. Představ si, že začneš na Balkáně, v trochu šílené části Evropy, projdeš moderním Švýcarskem a skončíš ve Španělsku. Každá ta země je jiná a celkový kontrast té trasy je něco, co na jiném thru-hiku prostě nezažiješ. Ani v Americe, ani na Novém Zélandu, ani kolem Islandu takové kontrasty neuvidíš. Co se týče celkového pocitu ze zemí, tak Balkán byl pro nás velmi speciální. 

Viděli jste velkou část Evropy. Co máme v Česku, potažmo na Slovensku, úplně unikátní?

Mám pocit, že jsme taková kombinace Balkánu a Západu. Například Švýcarsko pro nás bylo lidsky vzdálené a Balkán naopak velice pohostinný a zároveň živelný. Zdá se mi, že Slovensko a Česko je v tomto ohledu někde napůl. Jsme trochu sofistikovanější a nemáme všude nepořádek, nepálíme odpadky někde u lesa, ale na druhou stranu tu potkáš super lidi, se kterými si sedneš, a už je třeba nikdy neuvidíš. 

Hikeři vyráží na dálkové pěší trasy z různých důvodů, mnohdy se to liší člověk od člověka. Jaký motiv to byl u tebe před první cestou a jaký je to teď?

Než jsem přešel Nový Zéland, byl tím motivem útěk. Během školy i po ní jsem hodně fotil, chodil jsem do přírody, prošel jsem si trasu SNP (Cesta hrdinů Slovenského národního povstání, pozn. red.) a pořád jsem si říkal, že to je už asi dobrodružný strop. Myslel jsem si, teď už je čas na nějaký ‚‚normální život‘‘. Ale po dvou letech života, kdy mě okolí podvědomě tlačilo do běžného koloběhu, jsem přišel na to, že to není pro mě, že takto nejsem šťastný. 

Rozhodl jsem se pro svobodu, že nechci čekat na to, až budu starý. Chtěl jsem dělat věci teď! A tento pocit se do dnešní doby nezměnil. Na Zélandu jsem potkal partu lidí z celého světa, kterým bylo úplně jedno, co by se v životě mělo nebo nemělo. To mi otevřelo oči. Uvědomil jsem si, že se nemusíš stydět žít tak, jak ty chceš. Života thru-hikera (člověk, který pravidelně prochází různé dálkové stezky, pozn. red.) má jediný problém, a to že je to jako droga. Každým dalším rokem chci víc a víc, být na trailu déle a déle. Zvládnul bych klidně celý rok. Zpátky do ‚‚normálního života‘‘ mě to táhne čím dále méně, prostě musím.

Jaké to je hikovat skoro osm měsíců se svojí ženou? Nebyla nějaká krize?

To je velice častá otázka. S mojí ženou máme tu výhodu, že oba víme, že tohle chceme dělat, že prostě TAM nás to baví a TAM je život. Díky tomu na trase žádné zásadní problémy nebo ponorky nevznikají. Určitě se tu a tam pohádáme, to se stane, ale většinou jsou to bezvýznamné maličkosti a druhý den se nad tím společně zasmějeme. Nikdy jsme neměli takovou krizi, která by nás měla rozdělit. Ani jeden z nás se nechtěl vrátit nebo dělat něco jiného. 

Na druhou stranu má hikování s vlastní ženou tu výhodu, že život na trailu ti ukáže o tom druhém všechno. Dostane z tebe to nejlepší, ale zároveň v těžkých chvílích vytáhne i to nejhorší. Takže jsi prostě nahatej, neskryješ nic. Když je tvůj parťák někdo, s kým máš být, tak vás to spojí víc něž cokoli jiného v běžném životě.

Sleduju tě už pár let a vždycky mě baví číst tvoje statistiky z cesty. Jakou bys tentokrát vypíchnul jako nejzajímavější?

Po pravdě statistiky děláme spíš pro lidi, protože se na to hodně ptají, a je docela vtipné si uvědomit, že jsme celkem snědli 49 kg sýra a 32,5 kg kuskusu. Nicméně asi největší překvapení pro nás byly ponožky. Spotřebovali jsme méně párů ponožek než bot (pět párů bot a čtyři páry ponožek). Jinak bych řekl, že z hlediska statistik byl přechod Evropy v porovnání s našimi ostatními projekty trochu fádní. Nesli jsme si jídlo maximálně jen na šest dní a častěji se sprchovali. Třeba na Islandu jsme možnost sprchy a praní neměli i 16 dní, Patagonie byla v tomto ohledu snad ještě horší (směje se).

Zkusil bys popsat, jak obtížné je po tak dlouhém putování ‚‚mimo systém” návrat do každodenního života?

Je to velmi těžké. Asi nejtěžší pro mě byla rychlost života v systému. Zvyknout si na to, že v normálním životě většinou počítám týdny, ne dny. Na trase je každý den něčím jiný, máš nové podněty a je to neustále výzva. TAM je vážně každý den něčím speciální. V normálním životě přichází nové věci v horizontu týdnů. Když si například vzpomenu, co zajímavého jsem dělal poslední týdny po návratu, tak bych nic zajímavého nenašel. A druhá věc jsou různé problémy. Na trailu řešíš pouze základní potřeby, jako jsou jídlo, voda, spaní, které mají význam. Pak se vrátíš mezi lidi a tady se řeší z 99 % naprosté malichernosti. Tohle mi na začátku opravdu vadilo a bylo těžké si zvyknout na to, co je teď opět problém a co není.

Jaká byla základní váha (base weight) vašich batohů?

Začínali jsme na základní váze osm kilo, ale byli jsme moc optimističtí ohledně elektroniky. To kilo a půl navíc nás brzdilo, a abychom cestu dokončili, museli jsme to osekat. A tak jsme domů poslali dron, nějaké baterie a několik teplejších věcí. Každý jsme tak srazili asi kilo a zůstalo nám přibližně sedm kilo základní váhy. 

Kolik párů bot jste prochodili? Na kolik kilometrů ti průměrně vyšly jedny boty?

Každý jsme prochodili pět párů bot Altra Lone Peak 6 a popravdě nás tento model překvapil svou odolností. Původně jsme počítali s jedním párem na 800 km, ale nakonec jsme v jednom případě dali i 1600 km. V průměru nám jeden pár vydržel něco přes 1000 km.

Co pro tebe znamená ‚‚trailová radost‘‘?

Je těžké vypíchnout jednu věc. Základ, který nás na trailu baví, je ráno vstát, sbalit se a jít až do včera. Trail je jediné místo, kde mi nevadí vstávat ráno za tmy. Večer zase lehnout do stanu a cítit únavu, zadostiučinění z toho, co jsi za ten den udělal. Baví mě být celý den v přírodě a mít pocit, že dělám to, co mě naplňuje. Není to pro mě jeden konkrétní pocit radosti, ale spíš celkové vnímání života na trailu. 

Na trailu jste potkali různé lidi. Vypíchl bys nějakou vyloženě negativní zkušenost?

Pár negativnějších zkušeností se nám přihodilo, ale nic takového, co by nás úplně vystrašilo. Například na Balkáně jsme z legrace hodnotili zemi podle přístupu pohraniční policie. V Severní Makedonii jsme na hranicích dostali docela slušnou sodu. Pohraničník se nás ptal, proč jdeme pěšky. Když jsme mu řekli, že jdeme do Španělska, dělal si z nás nejprve srandu, ale pak začal být nepříjemný. Dobíral si nás, že jsme padlí na hlavu, až jsme měli dojem, že skončíme někde na psychiatrii. Úplně opačnou zkušenost jsme měli s pohraničníkem v Kosovu, který byl hiker a začal se okamžitě zvídavě vyptávat. 

Kolik času zabere plánování takové cesty a jak těžké je se odstřihnout od každodenního života, práce, rodiny…?

My všeobecně moc neplánujeme. Hodně pomohlo, že všechny trasy, které jsme pospojovali, jsou už využívané a někdy jsme to řešili až za pochodu. Na začátku to byla trasa Kom Emine, pak Via Dinarica, v Alpách se našlo vždy několik možností, ve Francii jsme využívali trasy GR, v Pyrenejích i v severním Španělsku byl výběr také široký. Jediný problém představovala spojka mezi Kom Emine a Via Dinaricou, kde jsme kombinovali různé mapové podklady, abychom to propojili. 

Odstřihnout se od rodiny bylo jednoduché. Před trailem se vždy nemůžeme dočkat, až vyrazíme. Rodina je na to zvyklá, vidíme se jednou dvakrát za rok a oni jsou s tím v pohodě. Kdybys řekl, že zítra můžeme jít někam na trail, tak jdeme. Lidi si z nás pak dělali srandu, jestli se na konci po 6330 kilometrech otočíme a půjdeme pěšky domů. Kdyby to šlo, a to není vtip, tak bychom klidně šli.

Plánujete se ženou společně nebo máte nějak rozdělené úkoly, o co se kdo na treku stará?

Anna plánuje, studuje všechny mapy a dělá většinu věcí, to uznávám (směje se). Ona má moc ráda mapy, prohledávání tras a já jí to rád přenechávám. Pak na trase hledáme společně. Já jsem většinou ten, kdo ohledně trasy komunikuje s lidmi a ona komunikuje se zvířaty. Vyrůstala na farmě, takže k nim má blízko. Činnosti máme rozdělené večer, Anna většinou vaří, chystá spaní a já píšu deník a připravuji fotky.

Jak vnímáš pojem domov a dá se být doma na trailu?

Dá. Popravdě po přechodu Evropy jsem ztratil pojem domova jako nějakého místa. Pro nás je domov tam, kde si postavíme stan. Na Slovensku býváme u mých rodičů, v Polsku u Anniných rodičů, v Písku chodíme do práce, ale domov, ten máme někde venku. Aktuálně nevnímám pojem domov jako místo, ale spíše stav.

Krajina v Evropě je oproti trailům jako GPT nebo Te Araroa daleko hustěji zalidněná a platí tu různá omezení v rámci národních parků apod. Je přechod Evropy víc sešněrovaný pravidly?

Na začátku jsme si mysleli, že Evropa zas tak divoká nebude, ale ukázalo se, že v horách pocit větší civilizovanosti vůbec nevnímáš. Je jedno, jestli je od tebe vesnice 30 nebo 100 km vzdálená. Navíc pravidla existují jak v Chile, tak na Islandu nebo na Zélandu, a my se je snažíme dodržovat. Omezení v Evropě nebylo tolik, abychom si to neužili nebo abychom z toho měli pocit, že to tu není divoké. Právě naopak. Například Alpy mě hodně překvapily. Stále je tam tolik míst, kudy se dá jít a nepotkat lidi. Z tohoto pohledu se civilizovanost a zalidněnost Evropy trochu přeceňuje.

Jak ti dálkové traily změnily život? Proč bys doporučil vyrazit na dálkové putování ostatním horalům?

Každý trail mě nějak posunul a změnil. Zlomový byl pro mne přechod Nového Zélandu, kde jsem si uvědomil, že je třeba dělat to, co máš rád. Přechod Patagonie mi ukázal, jak málo člověk k životu skutečně potřebuje, aby byl šťastný. Od té doby jsme se ženou najeli na životní minimalismus, nemáme téměř nic a vůbec nás to netíží. Viděli jsme totiž, že se dá žít i více izolovaně a s méně věcmi, než aktuálně máme. Pěší cesta okolo Islandu nám ukázala, kolik toho vydržíme za špatných podmínek, za špatného počasí a že si to dokážeme užít, i když to na první pohled nevypadá úplně nejlíp. Jak mi změnil život přechod Evropy, to zatím nedokážu posoudit, to přijde až časem. 

Kdybych to měl shrnout, tak díky trailům vím, co chci. Vím, že k životu mnoho nepotřebuji. Našel jsem svůj způsob života a pochopil jsem, že není vůbec špatné dělat věci jinak, než je dělá společnost. Dálkové traily mi ukázaly a posunuly mé limity. Doporučil bych tu zkušenost každému, koho baví pobyt a pohyb v přírodě. Váš život dostane úplně jiný rozměr a získáte nadhled. 

Tvé projekty působí jeden odvážnější a náročnější než druhý. Proč tě lákají velké výzvy?

Nesnažíme se za každou cenu přidávat na náročnosti, chceme spíš být na cestě co nejdéle. Když jdeme večer spát, tak chceme cítit, že jsme si ten den zasloužili. Na to potřebuješ výzvu, určitou vzdálenost, nějaké převýšení… Když to tak děláš půl roku v kuse, vyjde ti z toho strašná nálož. Nás to prostě takhle baví. Když mi projekt přechodu Evropy Anna poprvé ukázala, považoval jsem to za projekt na dva roky. A ona na to: ‚‚Ne, ne, to zvládneme za osm měsíců.‘‘ Byla to pro mou hlavu opravdu výzva na hraně našich možností. To mě na tom lákalo.

Byl tedy váš přechod Evropy to nejnáročnější, co jste zatím absolvovali?

Z hlediska převýšení (274 tisíc metrů stoupání) byla Evropa nejbrutálnější, ale Greater Patagonia Trail považuju celkově za náročnější. Chůzi tam ztěžoval náročný terén a hustá vegetace. V tomto ohledu je těžké srovnávat jen čísla. 

Jaký projekt přijde příště?

Zatím nevíme, ale táhne nás to všude. Rádi bychom se podívali do Ameriky na dlouhé americké trasy, do Himálaje, do Turecka nebo na Kavkaz. Plán je najít životní balanc, abychom mohli trávit každý rok na trailech co nejvíce času. 

Statistika

Matúš Lašan

Společně s manželkou Annou tvoří pár, který žije své nejlepší chvíle na nohou a co nejdál od civilizace. Na dálkových trasách přešli už více než 16 tisíc kilometrů. Kromě toho milují i focení a psaní, neboť každý zážitek je silnější, pokud se o něj mohou podělit. Jejich příběhy naleznete na

• FB: Matúš Lašan
• IG @matus.lasan 
• www.matuslasan.com