Martin „Džanglí“ Jungling – boulderista, který dělá cesty na písku

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Jsi považovaný za všestranného lezce, minimálně co se týče dělení aktivit mezi lano a boulder…

Osobně se považuju za boulderistu, který sem tam vyrazí na lano. Dlouhou dobu jsem vyloženě boulderoval, ale poslední dva roky se snažím o střídání, protože dělat jen bouldering, to je „na palici“. Spousta kámošů na téhle specializaci vyhořela. Když je vyloženě zima, tak jenom boulderuju, když se oteplí, tak jedu s přítelkyní na lano, třeba do Labáku.

Donedávna ses věnoval stavění cest, jezdil jsi stavět i do zahraničí. Jak ses k tomu dostal?

Když se stavěla stěna Smíchoff, asi sedm let zpátky, tak jsem se tam dostal na brigádu a vypomáhal jsem tesařům s konstrukcí. Pak jsem pomáhal při provozu na recepci a časem mě začalo lákat si stavění zkusit. Seriózní stavění rozjeli Tom Mrázek, Olda Klapal, Vojta Vrzba a vzali mě do party. Hodně se objíždělo Rakousko a Německo, což fičí doteď, ale já z toho kolotoče před rokem vyskočil, protože už byl trochu moc hektický.

Kolik cest se dá za den postavit?

My jsme se drželi kolem sedmi, osmi cest. Hodně záleží, jestli stavíš z lana, anebo z plošiny. Někdy se dá cesta z lana postavit i rychleji, ale je to mnohem větší dřina, protože se musíš po laně dostat na horu i s chyty a dalším nářadím. Cestou dolů pak dáváš chyty. Kroky ale děláš shora dolů, a to není přirozené. Vymyslíš si třeba nějakou nohu, ale díváš se na ten krok z jiné perspektivy a dáš chyt jinam, než by bylo potřeba. Na laně můžeš samozřejmě stavět i odspodu nahoru, což je ale fyzicky náročnější.

Narazil jsem na zajímavou informaci, že je trend obtížnost umělých stěn cest nadhodnocovat, aby měli návštěvníci dobrý pocit, že bouchají velká čísla. Co je na tom pravdy?

Je to tak a zdaleka se nejedná jen o Česko. Tohle nadhodnocování funguje i v Německu, Rakousku a všude jinde. Dokonce mám zkušenost, že některé stěny se chtějí trefit do prostoru mezi své konkurenty. Tedy, aby to nebylo moc lehké, ani moc těžké.

Ne, že by mi to vadilo, ale spoustu začínajících lezců, kteří se ženou za čísly, to pak může odradit od lezení na skalách, kde se setkají s tvrdou realitou…

To je pravda. Obecně jsem s tímhle nadhodnocováním nikdy moc nesouhlasil, právě kvůli šoku, který pak lezci zažijou venku. Jde o obelhávání sebe sama. Na druhou stranu je provoz stěny podnikání jako každé jiné a musí se uživit, k čemuž je potřeba určitá návštěvnost.

Tvým sponzorem je firma Rafiki. Jak ke spolupráci došlo a co od nich používáš?

Navázání spolupráce bylo docela jednoduché. Oslovil jsem je a domluvil si schůzku. Zjistili jsme, že máme podobné smýšlení, tak jsme si plácli. Rafiki dělá hlavně oblečení a doplňky pro lezce, jako je magnézium. Jejich oblečení je při lezení pohodlné, protože mají dobré střihy, a navíc drží. Taky se mi líbí, že je to česká značka. Pamatuju si je už z dřívějších dob, potom měli takový útlum, několik let nebyli vidět, ale poslední dva roky se dostávají zase do popředí.

Jaký byl tvůj oblíbený charakter stavěných cest?

Atletické, po větších chytech, které jsou trochu dál od sebe. Na to spousta lidí prskala (smích), protože jsem docela vysoký (188 cm, pozn. autora), ale tak to bohužel je; nemůžeš vyhovět všem.

Stalo se ti, že jsi při stavění udělal nějakou chybu, na kterou se přišlo až při závodech?

Jo, stalo, a nejsem jediný (smích). V tom presu se to stane hned. Jednou se nám na Českém poháru v boulderingu povedlo nezavrutovat parádní velkou hadici a samozřejmě se s prvním závodníkem vytočila. Tohle není zase takový problém, označí to za technickou chybu a jde se na nový pokus. Horší bylo, když jsem jednou úplně zapomněl dodat chyt a zůstalo slepé místo, kde všichni popadali, a to holt dává výsledek. Pak je z toho krásný závod, ze kterého mají všichni radost a pěkné vzpomínky (smích).

Kdesi jsem četl, že by tě lákal nějaký dlouhý výjezd, třeba na půl roku…

Dřív jsem přemýšlel nad USA, ale to se nějak nepovedlo. Na půl roku nebo na rok se to možná už ani nepovede. Teď v červenci ale jedeme na měsíc do Jihoafrické republiky, do boulderové oblasti Rocklands, což byl můj velký sen.

Děláš i cesty na skalách?

Minulý rok jsem se přichomýtnul k vrtání cesty na Drábkách, kterou dělal Míra Sameš a Tomáš Zákora. Ale opravdu jen přichomýtnul, protože jsem nedal jediný borhák. Pár cest mám pak udělaných v Labáku. V létě jsem měl možnost být součástí party super lezců, která udělala novou cestu Teamwork v Teplických skalách. Tohle byl perfektní počin s úžasnými zážitky.

A ty mi říkáš, že nejsi všestranný (smích). Vždyť tohle je zase úplně jiný sport…

Ještě loni mě ani nenapadlo, že se k něčemu takovému dostanu. Lidi se mě ptali, jestli bych nešel dělat cestu ven, ale mě to nelákalo, protože se obecně docela bojím. Ale pak jsem se najednou octnul pod skálou s háčky a kladivem a byl vyhnaný větou: „Jdi!“ Nakonec přišlo zjištění, že stavění je neskutečná zábava. Sice se bojíš, ale vždycky jde o perfektní zážitek. Tím to začalo a několik výjezdů jsem jel do Labáku jen s vrtačkou a úmyslem dělat cesty, při kterých se „vybojím“ na háčcích.

Díky za povídání a ať ti to v Africe padá!

Martin Džanglí Jungling je ambasadorem značky Rafiki.