Jinak řečeno Marek Holeček popsal velmi barvitě, tak jak to umí snad jen on, své pákistánské dobrodružství, na kterém se jim podařilo vylézt na osmitisícový vrchol Nanga Parbat (8125 m). Parťákem mu byl, jak je již zvykem, Zdeněk Hrubý!
Avízo na tuhle expedici jsme „vypustili“ už začátkem července, to však byla expedice ještě „v horolezeckých plenkách“ a kluci si teprve balili kufry! Trochu se přeneseme v čase a přečteme si, jak to všechno proběhlo.
Kolikrát tu osmičku vylezli?
O tři měsíce později už známe výsledek bezmála dvouměsíčního snažení! Z plánovaných dvou výstupů na Nanga Parbat (Diamirskou a Rupalskou stěnou) se Markovi a Zdeňkovi povedl jeden. Možná je to i dobře, něco si přece musí schovat na příště!
Nechme mluvit Máru!
Protože mu to jde! Ze shrnutí, které vyšlo na jeho stránkách jsem vybral několik úseků, které stačí k tomu, aby do vás proniklo dění expedice. Důvodem je také to, že v posledních letech platí při psaní článků nepřímá úměra: „čím je více písmen, tím je méně čtenářů“ 
.
Okouzlení
Mé nohy si razí cestu kobercem pomněnek, žluťáků, fialovníků, bělásků. Tolik kytek jsem pod kopcem ještě neviděl. Botanická zahrada ve čtyřech tisících… Neuvěřitelné, žádné připodobnění neznám. Přitom z této šťavnatě barevné nádhery vyrůstá bez jakéhokoliv přechodu amfiteátr bělostného Nanga Parbatu.
„Paráda!“ rajská zahrada bude na několik týdnů mým domovem.
Studená sprcha
Nejodpornější na horském lezení je ranní vstávání. Vnitřek stanu je jedno ledové království a na co se podíváte, tak studí. Budík přitom neúprosně zvoní a ve spacáku je už pouhá vzpomínka na teplo. Dnes vylezeme kilometrovým žlabem na hřebínek do 5 800 metrů. Svah není nikterak složitý, začátek padesát stupňů a s přibývající výškou roste na sedmdesát, pak je skalní práh s hřebenem, kde budeme kempovat.
První momenty aklimatizace jsou vždy bolestný. Než přijme tělo fakt, že mu nic jiného nezbývá, má tendenci protestovat. Po hodině se dech stabilizuje, přitom jsem neplánovaně stačil všechny předběhnout. Úsvit mi dává příležitost prohlédnout si bojové pole. Svah vzhůru vypadá dobře, ale má armáda je roztahaná s velkými rozestupy. Jediný v závěsu spolehlivý držák je můj Zdenouš. Pak že patří do starého železa, prdlový. Postupujeme spolu souběžně a jen pro „status quo“ máme mezi sebou natažené osmdesátimetrové lano.
Po několika hodinách kuloár končí a nabírá avizovanou strmost. Trochu tápu, jelikož nevím kudy dál. Chybí dopravní značení v podobě fixů, nebo čehokoliv s čím by se dalo počítat, jako směrovkou. Už třetí rok je Kinshofer bez opakování, což je téměř neuvěřitelný, vzhledem k oblíbenosti, s jakou je využíván. Po stometrovém traverzu narážím na skalní kout. Visící, potrhaná lana s provazovými žebříky, jsou němými svědky dávných bojů.
Přelézám skalní osmdesátimetrový výšvih k sněhovému hřebínku. Sníh je jedno velké frappé, bořím se po pás, přitom kupředný pohyb se dá počítat na centimetry. Ohlížím se za svojí stopou, která připomíná brázdu protaženou buldozerem s radlicí.
Za hodinu stavíme se Zdeňkem na exponovaném hřebínku malý stan. Výška 5 800 metrů, noc na krku a v malém domečku nás čeká zasloužený odpočinek po únavném dnu.
Následující den se svalíme dolů.
Once Upon a Time in West (Tenkrát na západě)
Šlapeme vzhůru. Cítím se parádně, tělo vzdalo svůj protest a přivyklo námaze. Informace ze saťáku vypadají slušně, počasí OK. Co více si přát.
Druhý den dolézáme na hřebínek, kde jsme předtím zanechali stan. Před námi se rozprostírá 2300 metrů neznámého terénu, bez jediné lidské šlápoty, která by mohla usnadnit postup.
Ranní nadšení se utopí v monotónní dřině. Sklon šedesát a sněhu jak nas… Na sklonku odpoledne se konečně prokopu nad šklebivý sérak.
„Dnes končím, mám tak akorát dost.“
Udupáváme plošinu a zalézáme do stanu. Nebe plné hustých mraků nevěstí nic dobrého. Než uvaříme, dává nám zvedající se vítr příslib náruživé noční jízdy. A taky že jo. Než by řekl švec, roztrhne se pytel s drobnými kuličkami a nastává mela. Neviditelný titán bere do svých pěstí bílé sviňky a mete je se zuřivou silou na stěny stanu. Mám ještě v živé paměti minulý rok v Rupalu, kde ve stejné výšce jsem málem pohřbil nejen… ambice o sólopřelezu. Snažím se nevnímat ohlušující rachot. Hra na spánek končí definitivně ve chvíli, kdy pidi stan, přijde s přibývajícím sněhem o další třetinu svého prostoru.
Ráno přineslo lehké zklidnění, ale po relaci s „Bísí“, máme potvrzeno, že živel lomcující s naším stanem odfrčí až za tři dny.
„Dnes dáme restík, co?“
„Jasná páka.“
Burlaci
Po úmorném brodění okolo skalního hřebínku, nastává psychologický kolaps. Před nohama mám mírně stoupající plató táhnoucí se až pod vrcholovou hlavu. Výška sedm tisíc a chuť brodit se sněhem naprosto nezáživnou plání je rovna nule.
Den x-tý
Konečně ležíme pod vrcholovou hlavou Nanga Parbatu v 7400 m. Na předchozí útrapy jsem zapomněl. Dýchá se mi parádně a mám příjemný pocit z poslušného těla. Zdenda je v obdivuhodné formě. Než jsme sem došli, tak byl několikrát podroben mému drobnohledu, jak se pohybuje. Jedině závist byla správná odpověď. Bez čtyř let šedesátka a on grázl sebou háže daleko lépe, než většina mlaďochů, které znám. Dar vyrovnání se s řídkým vzduchem, prožitý čas v horách jsou jeho další plusové body. Jsem rád, že je to právě Zdenda, s nímž se mohu dělit o těžké chvíle a taktéž opačně o silné zážitky.
Vedle jak ta jedle
Úsvit na spadnutí a klid probouzejícího se dne ruší pouze dva pomalu pohybující světelné kužely, osvětlující každý svůj hubený svět o čtyřech metrech čtverečních. Nohy se boří do vrzající bílé hmoty a dotváří napětí přicházejícího rána.
Jeden, dva, tři, … sedm. Pak následuje zaboření cepínů položení ruky a opření hlavy na ně. Dýchat…
Znovu, jeden, dva, tři, následuje další krok, bez sebemenší změny… Naprosto ztracený čas. Strmý svah kolem padesáti stupňů, v něm dva chroptící motory s obzorem za zády, kde probíhá ladění každodenní barevné serenády. Bude krásně, jen mě je blbě při představě, těch vlekoucích se hodin šnečího postupu, směrem vzhůru. Pardon, na vršku jsme teprve v půlce. Znovu nával nechutenství, při jednoduchém součtu.
Lezení je blbost a pro naprosté gumy.
Jsem guma.
Namistrovaný trouba
V hlavě mám zmatek. Kde nastala ta chyba? V mém neomylném vidění, že přesně vím, kudy mám lézt, o tom není pochyb. Neodvratitelný čas sebekatarze právě uzrál, musím se přiznat:
„Ztratil jsem správný směr Zdenouši, jsme někde v řiti. Sice pod vrškem, ale přitom v naprosté řiti. Asi nějak dolezeme nahoru, ale také nás nejspíš čeká bivak na Hermanna. Ksakru…“
„Uvidíme, prolezeme ty skály,“ přifoukne vítr téměř ztrácející se slova.
Tak tedy vrchol!
Nebylo mi prozatím nikdy dopřáno, užít si nával předpokládané radosti, který má přijít v momentě dosažení tolik pronásledovaného cíle. Tady, stejně jako kdykoliv předtím, nic, jednoduše „prd“!
Pár šutrů, sněhový plácek, na kterém se nedá hrát ani volejbal. Nejspíš je vše dáno únavou s jazykem na vestě a výhled děsivé cesty nazpět. Ano, zásoby energie hlásí kritický stav, téměř vybito.
„Podělal jsem to, ale jsme tady,“ objímám záda Zdendy, na místě jednoho splněného dětského snu.
„Trošku,“ odpoví klidný stále parádní Zdenda.
Pátá hodina odpolední dává naději pro noční merendu, o kterou ani jeden z nás nestojí, ale volby výběru jsou značně omezené.
Výstup hlubokou nadílkou na špičku Nangy, sebral více nežli sílu, sebral také čas.
Stopka
Sestup z vrcholu trval necelé tři dny. Nastává sčítání ztrát. Namrzlé prsty na nohou, unavené tělo a psýcha značně vyčerpána. Rupalská stěna bude chtít od nás daleko víc, což je jasné. Hlavně se nebude ptát, co jsem dělal předtím, ale kolik sil máme v pohotovosti. Zdenda, ta rozumnější půlka, přichází jako první.
„Máro, já házím pas.“
Dobře vím, že není prostor na přemlouvání, nebo rozsáhlou diskuzi. Zralé odpovědi předcházel s jistotou výběr z možných. Tah králem, pro další okamžiky, je pouze a jen na mě.
Noc místo vysvobození je grilování na roštu. Před očima rostou hradby, všechny trable jižního Rupalu. Aby toho nebylo málo, v nelogických momentech se přimísí obrázky malé Viktorky, sem tam vykoukne zpoza rohu Klára s útržky slov: „Dej bacha abychom nezůstaly bez Tatínka.“ Najednou drobná voňavá ručka hladí mou tvář a tenký hlásek ze tmy švitoří: „Tatínku mám tě ráda.“ Otáčím se napravo, nalevo, nikde nenacházím klidu.
Dost už, dost!
Ráno se sunu zmlácený, jako ze středověké mučírny. Brouzdám v sandálech ledovou rosou, zanechávajíc za sebou stopy v koberci kytek. Všichni ještě spí, jen slunce ospale nad obzorem začíná roztahovat své ruce.
„Jedu domů.“ Nemám pro tento okamžik to vnitřní přesvědčení, tu hroší kůži, od které se odráží nejistota. Jednoduše, nemůžu si pomoc, stýská se mi.
Na konec, na začátek a na ocásek…
Výpravu na Nangu bych označil za zázrak. Nic objevného nepřinesla, žádný sportovní přelom se nekonal. I tak, trvám na svém. Zkuste si představit ten neskutečný sen.
Objevíte se pod výjimečnou dominantou, navíc osmitisícovým kopcem, kolem dokola ani živáčka, čeho se dotknete, téměř bezchybně vychází. Zázrak!
Druhá zamýšlená část pokračovat dál k Rupalu, bohužel z toho jediná nevyšla. Sněhové podmínky a dlouhé setrvání ve stěně, při tak krátké aklimatizaci, si vybralo svoji daň. Překvapivá byla i náročnost výstupu, kterou přiznávám, jsem lehce podcenil. Sečteno podtrženo, to nám nakonec oběma podtrhlo kolena. I tak jsme si užily jedenáct dní lezení na jeden zátah a bylo nám na závěr dovoleno, zatancovat si na hlavě Nahé hory čardáš.
Tři týdny na rozkvetlé louce utekly, a když poslední pohled z Babusarského sedla směřoval přímo k Rupalu, dal jsem si s Nangou slib, že na sebe počkáme, minimálně aspoň do příštího léta. Znáte předsevzetí, tak uvidíme.
Pokud si chcete přečíst celé vyprávění od Máry, tak se mrkněte na jeho stránky.
Co si takhle na oběd dát baterky?
Na závěr moc pěkné video s výstižným startem. Ti, kteří zažili expediční stravu, se musí smát, protože se jim okamžitě vybaví vzpomínky na gastronomický stereotyp či „výškové nechutenství“. A s tím nejde dělat nic jiného než se zasmát!
S využitím marekholecek.cz
