Je polovina března a po střechu narvaný červený blesk si to šine směr Gibraltar. Uvnitř se natřásá osmičlenná banda celá natěšená a zvědavá na africké zítřky. „Autopilot“ vytrvale kroutí volantem, bdící část výpravy listuje všemi možnými průvodci a kilometry ubývají.
Oblast Caiat
Odbočku z hlavní silnice trefíme kupodivu bez problémů, šotolinka nás vede sérií serpentin, až se najednou ocitáme přímo v srdci Caiatu. Za soumraku ochutnáváme první mátový čajík. Díky španělsky hovořící části výpravy domlouváme dokonalý spací flek a zbytek večera listujeme kompletním průvodcem, který je v refugiu k dispozici. Hromadí se plány na další dny, ve vzduchu lítají ne zrovna reálná čísla, zkrátka atmoška, jak má být.
Oblast Caiat se nachází přibližně 100km od španělského přístavu Ceuta nedaleko městečka Chefchaouen. 10km dlouhé údolí zdobené různě vysokými kolmými stěnami, nabízí jak vícedélkové tak i krátké sportovní lezení v obtížnost 5 až 8a a k tomu ohromné pole působnosti pro hledače nových linií. Caiat spatřil světlo světa teprve před pár lety díky několika Čechoslovákům. Během krátké doby zde vzniklo přes deset sektorů a více jak stovka nových cest, které s každou sezónou přibývají. K návštěvě je ideální podzim a jaro, v zimě občas zasněží a v létě byste se tu upekli i ve stínu. Ke Caiatu neodmyslitelně patří jedna nepřehlédnutelná osoba – Abdul Vahid. Místní starosta, podnikavec, znalec a majitel Café Rueda, nabízí vše, co tu člověk potřebuje k vegetění. Mátovým čajem počínaje, tajinem, místní kulinářskou specialitou pokračuje a noclehem konče. Azyl je to natolik příjemný, že se kolikrát do skal vůbec nechce.
Vápno je pevné a drsné, což oblaží nejednu moravskou lezečku. Převisy v sektoru Ratas potěší siláky, a ti, kteří nemají svaly, ale čáry, zaplesají v poctivě kolmých a dlouhých cestách v sektorech Triangel a Puerta. Oblast má obrovský potenciál vícedélkového lezení, pár cest už vzniklo, ovšem pohled na údolí napoví, že je zde co dělat ještě pěknou řádku let. Nabruste vrtáky, nakupte borháky a hurá na ně.
Jak se tam dostat: Z Ceuty na jih přes Tetouan na Chefchaouen, asi 10km před Chefchaouenem zahnout do leva a údolím řeky Oued Laou až k Abdulovi.
Kde spát: V Café Rueda, šéf Abdul poradí se vším možným ohledně lezení, umíte-li španělsky, jste za vodou.
Co jíst a pít: Tajin a mátový čaj, pivko tu neseženete, hodí se zásoby z domoviny. Nabídnete-li Abdulovi, bude velice rád. Alláh do Caiatu zřejmě nedohlédne…
Co lézt: Všechno co pustí. Kompletního průvodce najdete přímo v Café Rueda, část je ke stažení na netu.
Oblast Todra
Skalní soutěska Todra se nachází na jihozápadě Maroka. Je jakousi bránou Atlasu, jejíž až 300 metrů vysoké stěny jsou od sebe v nejužších místech vzdálené pouhých 10 metrů. Atmosféru dotváří stejnojmenná říčka tekoucí na samém dně. Je pochopitelné, že soutěska láká jak horolezce tak turisty. Před nájezdy davů je nejlepší zavěsit se někam hodně vysoko, a to tady rozhodně není problém. Historie lezení v Todře sahá do 60. let 20. století, už tehdy zde vzniklo kolem padesáti sektorů. Obtížnost značená francouzskou klasifikací se pohybuje mezi 5b a 8b a není nijak extra přísná. Materiál je nadmíru příjemný, drsné a tvrdé vápno zbarvené do růžova, nejen, že skvěle drží, ale i potěší oko kdejakého lezce. Zkrátka, malý lezecký ráj v marocké zemi.
Po příjezdu k ústí soutěsky naše nízkorozpočtová výprava lehce znejistěla, rozumné bivakovací místo v blízkosti čtyřkolého kamaráda jsme nenašli, a tak nezbylo, než zkusit štěstí v místních hotýlcích. Kdo by byl řekl, že zrovna v tuhle chvíli pomůže přesila něžného pohlaví. Pět děvčátek obklopilo majitele a jalo se smlouvat, dělat smutné oči, česko-francouzsko-španělsky vykládat ty klasické řeči o chudých studentech… A ono se povedlo. V těsné blízkosti soutěsky jsme sehnali nocleh se snídaní za cenu piva v průměrné české hospodě. Pravda, snídaně dobrá nebyla, ale to nás zrovna netrápilo.
Sektor Elephant v Todře
Lezení v Todře jsme si užili dosytosti, přesněji řečeno do řádně prolezených bříšek. Zkusili jsme krátké sportovní cesty i vícedélky, odvážnější se pustili také do výstupů po vlastním jištěním. Nejvíc si nás však získal sektor Elephant položený vysoko nad mumrajem turistů, snaživých stánkařů a věčných pozvánek na čaj. Ucho tu těžko zaslechlo tu otřepanou větu „dis is d best prajs for jů“ a lezecká duše jásala nad matrošem i linií. Prostě ráj.
Jak se tam dostat: Cestujete-li letadlem, nejlepším výchozím bodem je Marrakéš, odtud se vydejte na jihovýchod přes Ouarzazate do městečka Tinerhir, z kterého je to do soutěsky 15km. Z Tinerhiru jezdí autobusy, ale chcete-li se ušetřit handrkování o cenu, projděte se pěšky. Procházka stojí za to.
Kde spát: Pár hotýlků stojí hned v ústí soutěsky, k lezení to odtud máte jen pár minut chůze. V každém případě SMLOUVEJTE, SMLOUVEJTE, SMLOUVEJTE.
Co jíst a pít: Tajin opět nezklamal, mátový čajík jakbysmet. V hotelu nám navíc dovolili používat kuchyň i její vybavení. A místní kuchaři nás ochotně zasvětili do tajemství přípravy tajinu.
Co lézt: Všechno, co pustí. Ručně malovaného průvodce můžete stáhnout z netu nebo pořídit za nehorázných 25 eur od místního samozvaného správce oblasti Hassana, který si vás určitě sám najde.
