Markéta Marvanová ráda přijímá výzvy: závod v hlubokém sněhu vystřídala za kamenné Skotsko

Povíš nám něco o svých posledních úspěších, které jsou pro tebe podstatné?
Loni jsem jela můj nejdelší závod v životě – Grand Tour Divide dlouhý 4400 km. Cesta z kanadského Banffu na mexické hranice mi zabrala 21 dní 9 hodin a 10 minut. Během cesty jsem nesměla mít žádnou podporu zvenčí, byla jsem odkázána jen sama na sebe. Setkala jsem se tam s medvědem, otravnými komáry a sáhla si na dno sil. Naštěstí mě vždy povzbudila myšlenka na Dáju (postižená dívka, které Peggy svým závodem vydělávala na speciální kolo). Nebudu přeci fňukat, že už nemůžu, když jsou tu jiní, kteří opravdu nemůžou.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Letos v únoru jsi přijala extrémní výzvu v Laponsku – 900km trasu tzv. Lapland Extreme Challenge. Co bylo prvním popudem pro absolvování tohoto závodu?
Myšlenka zúčastnit se závodu v Rovaniemi se zrodila už při 10 denní expedici na sněžných kolech v Laponsku v roce 2014. Krajina a ráz Laponska se mně tolik zalíbily, že jsem se tam chtěla co nejdřív vrátit. V roce 2015 jsem tam absolvovala 150km variantu závodu  – běh se saněmi. Nebyla to příliš šťastná volba. Sníh se bořil a sáně mě tížily. Nebýt tenkrát povzbudivých SMSek od fanoušků, závod bych nedoběhla. Nakonec jsem se umístila na krásném 33. místě a jako druhá žena v kategorii běžců. A nebyla bych to já, kdybych se tam nevrátila, a to rovnou na extrémní závod.

• Rovaniemi 150 – běh na polárním kruhu na 150 km s expedičními sáněmi, 2. místo
• Great DIVIDE mountain bike race – nejdelší MTB závod světa bez zabezpečení, dokončen za 21 dní

• Rock Point zimní horská výzva (222 km) – 1. místo / 1. místo celkově
• 1000 MILES Trans Czechoslovakia – 1. žena / 12. místo celkově
• 24h MTB Beroun (MČR 2014) – 1. místo

• 24h MTB Jihlava – 2. místo (304 km)
• 1000 MILES – nejmladší účastník historie – 1. místo / 30. místo celkově
• 24h MTB Liberec (MČR 2013) – 1. místo (402 km) – Dvojice mix
• 24h MTB Beroun – 1. místo (318 km)

• 24h MTB Beroun – 1. místo (286 km)
• Těžká pohoda 24hodinovka Vesec – 2. místo (441 km) – Dvojice mix

Na fotkách z letošního Laponska mě překvapilo, že jste si své vybavení vyndávali z kufru stařičké Felicie. To jste s ní jeli z Čech až na sever Finska? A kdo řídil?
(smích) Felicie je nejlepší auto na světě. Všude vás doveze a vše opravíte na koleni. Dokonce i v tamních podmínkách nám po návratu nastartovala už napotřetí! Největší problém byl s malým kurem, kam jsme kola narovnali jen stěží. Ještě větší problém nastal, když jsme se do kufru chtěli nasoukat i my, a to za účelem spánku. Všechno jsme ale zvládli.

V řízení jsme se střídali – můj přítel, tři polštáře a já. Vzhledem k mé výšce byly ty polštáře nezbytné. Já už řídím od osmnácti. Pamatuji, jak jsem s čerstvými papíry jela průvodcovat do Bosny. Dostala jsem dodávku, osm lidí, a tak jsem prostě jela. Tenkrát jsem měla před zkouškou ve škole, tak místo polštářů jsem pod zadkem měla vyrovnané učebnice matematiky. Navíc řídím jedině na boso, což spolucestujícím jistě zvedlo náladu.

Jak tedy probíhal samotný závod?
Rozhodla jsem se letos pro fatbike (sněžné kolo s širokými gumami) a o morální i fyzickou oporu – mého přítele Adama, který se výzvy účastnil se mnou. Už na předzávodním meetingu nám organizátor řekl, že nemáme žádnou šanci se dostat k jednotlivým průjezdním bodům, protože je extrémně mnoho sněhu a cesty nejsou proježděné. Přesto nám popřál mnoho štěstí a zdaru.

My se však nevzdali a vyrazili. Sázela jsem na svou taktiku, která ale nepočítala s několika desítkami centimetrů prašanu, kterými bylo nutné kolo tlačit. Zkrátka to nešlo. Na místní povětrnostní podmínky byla i moje taktika krátká a po šesti dnech jsme to vzdali. Smutná z toho ale nejsem – dojeli jsme nejdál, co se kdy kdo vůbec dostal a to je pro nás osobní výhra.

Markétu „Peggy“ Marvanovou na jejích výzvách doprovází vybavení od firmy Rock Point.

Jak jste s nepřízní počasí bojovali?

S počasím jsme se museli vypořádávat operativně. Některé úseky byly projeté sněžnými skútry, jiné bychom ani bez GPSky nenašli. Místy až dvoumetrová sněhová pokrývka, která ležela na jindy sjízdných cestách, znemožňovala jakýkoli způsob přepravy.

Dalším oříškem byly velmi nízké teploty. První noc se nás ujali místní, neuvěřitelně vstřícní Finové, kteří nás nechali přespat u nich v domě. Další noci jsme si vždy vytipovali v mapě nějaký přístřešek (laavo) nebo srub, kde se většinou dalo zatopit a tak šla noc v pohodě přečkat. V jednom srubu však byla zcela nezaizolované podlaha, kterou profukoval chladný vzduch. Tu jsme vytopili o pět stupňů oproti vnější teplotě a to bylo – 18 °C. Jednu noc jsme bivakovali venku. Silně sněžilo, a tak jsme si udělali provizorní přístřešek z našich kol, aby nás sníh do rána nezasypal.

Jaká nebezpečí, kromě zimy, tam na vás číhala?
Za celou dobu jsme nepotkali žádné zvíře a téměř ani živáčka, takže opravdu jediným nebezpečím bylo neodhadnutí aktuálních podmínek a nepříznivé počasí. A čemu jsem vůbec nevěřila, strhla se tam s námi lavina. Krajina se může zdát zcela rovná, ve skutečnosti to jsou samé mírné kopečky. Na jednom takovém se najednou vzduchem ozval pisklavý až řezavý zvuk a celý svah se s námi utrhnul. Naštěstí se jednalo jen o pár centimetrů, ale i tak to byla obrovská rána.

Otázka, která je na místě. Zkusíš to znovu?
Myšlenka si závod zopakovat mi proběhla ihned po tom, co jsem se rozhodla letošní závod vzdát. Když jsem se svého přítele konečně odvážila zeptat, zda to se mnou pojede zkusit příště, téměř půl dne mlčel. Při zkoumání jeho tváře jsem ale usoudila, že o tom přemýšlí. A jak jsem předpokládala, jeho odpověď zněla kladně. Po návratu a opětovném setkání s pořadatelem závodu se naše sebemenší pochyby ihned rozptýlily. Sám od sebe nám totiž nabídl startovné na rok 2017 zdarma. Takže, co se týče plánů, máme oba jasno!

Jediné, co se změní, bude náš dopravní prostředek. Kolo nahradí severské lyže. Speciální dlouhé lyže, které by měly zvládnout i takové množství sněhu, které tam bylo letos.

Teď jsi se čerstvě vrátila z dalšího závodu ve Skotsku, ze kterého jsi měla celkem respekt, jak závod probíhal?
Ano, s přítelem jsme jeli zcyklistický závod ve Skotsku – Highland Trail 550. Nebyla to dlouhá trať, ale od začátku jsem v ní hledala nějaký zádrhel, protože ho loni z šesti žen dokončila jen jedna. Chctěla jsem se pokusit přijít tomu na kloub.

A přišla jsi na to?
Skotsko je země s velmi pestrou krajinou a tím nejčastějším a nejvýraznějším prvkem jsou kameny. Jsou všude. Zdálo se mi o nich a asi dlouho ještě zdát bude. Z celkových zhruba 880 km se dobrých 200 km kolo pouze přenáší. Po pár dnech už jsme na umístění neměli ani pomyšlení a chtěli závod alespoň dokončit. To se nám za 5 a půl dne nakonec podařilo, jen jsme za celou dobu naspali necelých 14 hodin. Vyústilo to v absolutní vyčerpání a mírné halucinace – to je ale u takovýchto závodů celkem běžné (smích).

Jak tě znám, máš jistě v plánu něco dalšího. POvíš nám něco konkrétního?
Chtěla bych letos vylézt na Matterhorn. A pak někam na trek do Himálají. Lákají mě hory, mám ráda zimu a taky si tam trochu odpočinu od kola.

Vidíš ještě dál do budoucnosti?
Až dostuduju a zkusím ještě pár výzev, odstěhuju se do hor, pořídím ovečky a budu farmařit. Chtěla bych si tam sama postavit srub a mít spoustu dětí.

Děkujeme za rozhovor!