ROZHOVOR: Marek Holeček o filmu Mára jde do nebe: cesta do duše horolezce

Už jsi film viděl? Jak jsi s výsledkem spokojený? 

Ano, viděl. Bylo pro mě divné sledovat sám sebe. Máš nějaký pohled na svět a myslíš si, že nějak působíš. Film zachycuje pohled zvenčí, ale zároveň se v něm promítá pohled režisérky Markéty. A někdy jsem se u toho trochu zděsil. Samozřejmě bych mohl mít připomínky, ale nesnažil jsem se do toho filmařům nijak zasahovat. Kdybych do toho mluvil, tak bych to celé výrazně ovlivnil, v takovém případě bych si to mohl udělat sám. Tohle je i výsledek jejich pohledu na svět, jejich schopností a dovedností. Jako každý dokument je to příběh poslepovaný z fragmentů skutečnosti. To neznamená, že diváka nějak šidíme, ale ty momenty jsou vybrané a poskládané tak, aby daly dohromady nějaký smysluplný celek. Můj subjektivní pocit, že něco sedí, nebo nesedí, ve finále nehraje roli. Ten dokument má nějakou výpovědní hodnotu, celkový dojem ale není ani o mně ani o Markétě, ten je až na divácích. Záleží, co oni si z toho odnesou. 

Máš pocit, že se filmařům podařilo vystihnout tvou podstatu? 

Já se na to takhle s odstupem zatím nedokážu podívat. Ten dokument není pojatý jako oslavný epos. Není to záznam toho, co se podařilo. Je to dokument, který sleduje nějaký životní příběh. Diváci nemůžou čekat film s uměle našroubovaným happyendem, jako měl třeba dokument o Alexi Honnoldovi a jeho solu na El Capitana. Taková oslava riskantního podniku mi přišla až ujetá. Lezení jako takové to nikam neposouvá, protože ta cesta už volně vylezená byla, jenom tam zvyšuješ riziko. Lézt solo chápu jako potřebu poprat se se svou psychikou, ale neměla by to být věc vystavovaná obdivu. To mi přijde jako lunapark.

Dokument sleduje tvé pokusy o prvovýstup jihozápadní stěnou Gašerbrum I. Proč právě tato hora? 

Já vlastně nevím, proč si ji Markéta vybrala. Celou linku toho dokumentu postavila na genezi té cesty. Je pravda, že se všech pět pokusů takhle poskládaných vcelku nikde neobjevilo. Pro mě je Gašerbrum už dávno zapomenutý kopec, vybledlá minulost, kterou překryly novější příběhy a kopce. První pokus proběhl v roce 2009, přijde mi to už dávno. Je to uzavřený příběh. 

Na Gašerbrum I ses vydal celkem pětkrát. Z druhé expedice se nevrátil tvůj dlouholetý spolulezec Zdeněk Hrubý, později tě dvakrát počasí uvěznilo v zóně smrti ve výšce přes 7 000 m, odkud následoval boj o holý život při nouzových sestupech, kvůli omrzlinám jsi přišel o články prstů na nohách. Jak ty výstupy zpětně hodnotíš?

Byl to pokaždé průser. Pokaždé se tam objevilo něco, co jsme nebyli schopní svými schopnostmi v danou chvíli ovlivnit. Takže jediná další proměnná byl čas – čekali jsme, jestli to klapne, nebo ne. Když má pro tebe něco význam, tak se to neobejde bez procesu zrání. Na řadu věcí v historii si lidé museli počkat. A zábavnost lezení přímo souvisí s tím, co všechno pro dosažení cíle musíš udělat, tedy i s bolestí, trápením nebo čekáním, které tě to stojí. 

Rozhovor vyšel v časopise Svět outdooru, nejčtenějším magazínu pro milovníky hor a outdooru. S výhodným předplatným Ti žádný zajímavý rozhovor neuteče!

O tragické smrti svého parťáka Zdeňka jsi už mluvil v rozhovorech i dokumentu The Elements. Nová cesta na Gašerbrum I Satisfaction! je věnovaná in memoriam právě jemu. Máš tuhle událost v sobě srovnanou, nebo je to stále bolestivé místo?

Tohle jsem měl srovnané už v momentě, když jsem k němu slezl. Smrt mě neděsí. To, že je Zdeněk už na druhém břehu, jsem věděl hned. Pak samozřejmě nastává okamžik, který my vnímáme jako bolestnou ztrátu. Ale to je sebelítost, to není bolest toho druhého. Zoufáme si, že člověk, který nám tvořil pevný bod v našem životě, už není, a vrávoráme. Od toho jsou pohřby – můžeme zažít, že v té bolesti nejsme sami, a srovnáme krok. Pokud si bolest táhneme s sebou dlouhou dobu, tak vlastně pořád kulháme. Každý potřebuje jinak dlouhou dobu, někdo už se té bolesti nezbaví, ale je to na Chocholouška. To, že na někoho vzpomínáme a chybí nám, znamená, že pro nás byl důležitý a nenahraditelný. To, co se stalo se Zdendou, už není bolestivé, protože já nevzpomínám na ten jeden nevratný moment, ale na ty ostatní dobré chvíle. 

Kdo vlastně s nápadem na dokument přišel?

Původní nápad natočit dokument nebyl můj. Nejsem žádný faraon, abych si stavěl pyramidu. Prvotní impulz přišel z České televize a já jim na to kývnul. Kdybych dnes měl říct, jestli bych do toho šel znovu, tak nešel. Vzalo mi to hlavně čas. Byl jsem ochotný ho obětovat, ale nevěděl jsem, že ho bude tolik. Ale to je jak s horami: slezeš dolů a říkáš si, radši ať to zválcujou, ať už tam nikdo neleze. Až bude všechen blázinec kolem toho filmu pryč, tak na to zas budu mít jiný pohled.

Jak sis sedl s režisérkou Markétou Ekrt Válkovou? 

Původní myšlenka byla, že natáčet by to měl člověk, který nemá s lezením nic společného. Samozřejmě to úplně nevyšlo, protože během těch dvou let natáčení se naše rodiny postupně spřátelily a vyrazili jsme lézt i společně. Markéta k lezení přičuchla a měla možnost vstřebat atmosféru kolem něj. Na druhou stranu Markéta je čistokrevný dokumentarista z FAMU a dokument nese její rukopis. 

Film sleduje expedice také očima tvé partnerky, kamarádů či spolulezců. Jak moc je pro tebe těžké nechat veřejnost nahlédnout do svého soukromí? 

Já to nepojal jako sebe-obnažení. Jsou věci, které jsou čistě osobní a nikomu je nepředvádím. Zároveň ale nic nehraju. Kamery samozřejmě nebyly u nás doma poprvé, ale je to jako by u nás byl někdo na návštěvě. Kája (Markova partnerka Klára Janíková, pozn. red.) z toho nadšená nebyla, protože není v podstatě vůbec zvyklá mluvit do kamery. Ale filmaři byli milí a sympatičtí, takže se to neslo v přátelské atmosféře.

Jsi horolezec, ne herec, nicméně před kamerou jsi zdaleka nestál poprvé. Bylo tohle natáčení v něčem jiné?

Naprosto jiné. Většina dosavadních dokumentů byla víceméně sportovní, vždy zaměřená na konkrétní výstup, ačkoli všude se objevilo něco z té běžné každodenní šedi, která je součástí našeho bytí. Záběry se v podstatě chytaly za běhu expedice. Je to dost dynamické a už se to neopakuje. Tenhle dokument měl předem připravenou strukturu, takže se archivní materiály ze všech pěti expedic prolínají s živými vstupy, aby vznikla určitá dějová linie. Za ty dva roky se natočilo ohromné množství materiálu a vidět z toho je jenom zlomek.

Jsi známý tím, že mediální humbuk považuješ za nutné zlo. Jak důležité je pro horolezce umět své výkony odprezentovat veřejnosti? 

Všechno tohle natřásání peří otevírá dveře. Pokud si svůj prostor neobhájíš, skončíš v propadlišti dějin. Dostat se do povědomí světové lezecké veřejnosti byl celkem proces. Aby si vůbec někdo všiml, že existuješ. Už výstupy před Gašerbrumem I začaly rezonovat. První výstup, který přinesl uznání, byl Mt. Meru (6 310 m n. m., prvovýstup Filkův nebeský smích z r. 2006 ocenil časopis Climbing Magazine čestným uznáním Golden Piton Award, pozn. red.). Ale to neznamená, že předchozí výstupy nebyly dobré. Třeba parádní prvovýstup na Amin Brakk (5 850 m n. m., cesta Czech Express z r. 1999, pozn. red.) v Karákóramu proběhl celkem bez povšimnutí. Vylézt v 90. letech nějakou takovou stěnu bylo unikum. Jenže my jsme byli z Česka… Po nás to za 14 dní vylezli Španělé, ale ti to uměli prodat. Když své schopnosti a úspěchy neumíš prodat a obhájit je, tak je to, jako když maluješ jako Picasso, ale své obrazy necháš ve sklepě. 

Prvovýstup na osmitisícovku je i mezi světovou horolezeckou extratřídou považovaný za unikátní výkon. Se spolulezcem Zdeňkem „Háčkem“ Hákem jste prvními Čechy, kteří získali prestižní horolezecké ocenění Zlatý cepín. Jak mezinárodní uznání vnímáš?

Nemám úplně jasno v tom, jak úspěch hodnotí zahraniční svět. Lezení samo o sobě se dá dost těžko poměřovat a nadmořská výška podle mého činí podmínky obtížnější, ale na druhou stranu snižuje lezecké výkony. Existují proto daleko zajímavější lezecké výkony na nižších kopcích. A jak tohle porovnáš? Každý úspěch nejdřív musím obhájit před komunitou lezců. Lidí, kteří o tom opravdu něco ví, je málo. To, že třeba náš poslední výstup na Baruntse proběhl různými médii všude po světě, je potvrzením toho, že je to objektivně dobrý výstup. Ale hodnocení v konkurenci dalších výstupů už je na ostatních. 

O filmu Mára jde do nebe  

Neobvykle otevřený a upřímný portrét předního českého horolezce Marka Holečka sleduje jeho pět expedic na Gašerbrum I (8 068 m n. m.) v pákistánském Karákóramu: nejen tu poslední, úspěšnou, ale i ty nepovedené, a dokonce ty tragické. Režisérka Markéta Ekrt Válková ukazuje sílu i krásu hor, jejich nebezpečí a vůli, která je pro jejich zdolání potřeba. Na osobní život, komplikovanou povahu a dopad nebezpečných expedic se dívá očima Máry Holečka a zároveň očima lidí okolo něj. Očima lidí, kteří čekají, zda se vrátí. Na horách je Mára Holeček doma, cesta do sebe samotného vyžaduje jiný druh odvahy a s filmem ji podstupuje poprvé. „Dá se vlastně definovat horolezec jinak než slovy šílenec, hazardér, sebestředný sobec?“ ptá se režisérka.