Mára Holeček se se Zdeňkem Hrubým chystají na pokus o výstup novou cestou na Gasherbrum I, spolu s nimi odletěla plzeňská expedice s cílem stejného vrcholu normální cestou.
Jsme v Pákistánu.
Tak to ne, už nemůžu. Mám pocit těsně před vyplivnutím duše z těla. Za posledních pár týdnů se změnil můj život v jeden obrovský kalup bez spánku, který mojí neschopností správně si urovnat věci přerostl do obrovského strašáka.Tohle nemůže dobře skončit….pomóóóc. Přede mnou leží tisíce rozházených věcí, které musím narvat do báglů a sudů. Zítra odpoledne vše již pokračuje v podobě karga z Prahy přes Amsterdam do Islámábádu. Nehledě, že tři dny před odletem nemám pro sebe ani pro kluky víza, k tomu předanou práci, vyfakturováno, dokončené naslibované vzdušné zámky sponzorům a ještě pro definitivní ránu z milosti, musím dodat filmové podkresy na tajtrdlíkování před televizními kamerami. K čertu se vším….
Následující dny se dají přirovnat probliknutí meteoritu vstupujícího do pláště naší atmosféry. Vracím se naposledy do patra, dávám spící Kláře pusu a opatrně slézám dolů, abych jí nevzbudil. U dveří na mě čeká usměvavý čokl s vrtící oháňkou, kterému dávám poslední instrukce, jak se má slušně chovat po dobu, co nebudu doma a zabouchávám za sebou. Na chvilku se zastavím a zhluboka vydechnu. Děj se co děj, znovu na cestách…
Nasedám do auta. „Čus chlapci, jak koukám jsme všichni, nezbývá než vyrazit vstříc útrobám létající potvory“. Je pravda, že jen o necelé jedno století kalendářem na zpět, by nám cesta přes kontinenty trvala několik týdnů, přesto vymoženost v podobě letícího éra mi nikterak úžasná nepřipadá. Nenávidím tu rouru, kam všechny zavřou a uzátkují jako sardinky ve vlastním nálevu. Jediné pozitivní připsání čárky tomuto vehiklu je pivo v ceně letenky. „Tak na zdraví kluci, ať nám to všem vyjde“, máchám vzduchem otevřeným Heinekenem a pomyslným přiťuknutím zdravím Zdeňka, Dawa, Lišina, Trávu, Kamílka, Jarouška a Kubu. Je nás osm dobrovolných odsouzenců, kteří na dva měsíce jedou do hor splnit si něco, co je za nekřesťanské prachy, ukrutnou dřinu s jedinou pofiderní odplatou vnitřního uspokojení. Začíná mi být po těle i duchu lépe, nejedu v tom sám. InšhaAlláh.
Jsme na místě. Okamžitě vše poznávám, pohlavek od vedra a vzápětí oblíbená, důkladná prohlídka s nevynecháním žádného záhybu na našem těle. Jedna skutečnost ovšem kazí tento ochmatávající manévr, dělá jej děsivý chlap. V každém případě z jeho očí lze vyčíst, že svoji práci miluje a co se týče nasazení je plně odevzdán svému povolání. Prorážím dav košiláků nabízející ubytování, nebo odvoz. Kde jsi Ghulamme, ty můj lišáku, rozhlížím se před Islámábádskou halou. Áá támhle tě mám, ve stejných v přibarvených fousech, zrzavě usměvavý a nemněný. Nic nenasvědčuje tomu, že uplynul rok, ale spíš tak prodloužený víkend, kdy jsme z Honzou odsud odlétali. „Salam Allejkum“, podávám mu ruku a v hlavě si pro sebe říkám „co máš ty muhamedáne za taškařici pro mě zase připraveného“.
Veškerý blázince v podobě vyřizování s ministerstvem turismu, které blahosklonně vydá potvrzení za pětapůl tisíce dolarů mě čeká ještě dnes. Tím nic samozřejmě nekončí, spíše se dá říci, že teprve začíná. První rozehřívací kolo je za námi a nastupuje do hry těžší kalibr. Ghulamův tak zvaný „full servis“, bez kterého se bohužel v pákistánské zemi neobejdeme, což obnáší pouhých pětadvacet tisíc amerikánů. Pak přichází poslední hráč na poli, tak zvaný L.O., neboli styčný důstojník, který nás obere o posledních dva tisíce tři sta dolců. Takto oškubaní můžeme konečně letět. Ano, slyšíte dobře, žádný pozemní přesun po Karakoram Highway. Pěkně vzduchem, jelikož už jsem starší, unavenější a jet jedním kolem stále nad propastí z bublajícím Indusem, obzvláště pokud v mém případě by se jednalo o desáté projetí této zoufalé cesty, ztrácí jakoukoliv sebemenší romantickou pointu.
Skardu 13.7.
Kluci na zahradě přebalují veškerý náš matroš a připravují je pro nosiče do pětadvacetikilových zavazadel. Já se pro změnu odebírám hádat se Sheralim o jejich množství. Po hodinové bitvě bez jakéhokoliv znatelného výsledku jdu za Zdeňkem, ať mi s tím malým šejdířem pomůže, jinak se neznám a nejspíš ho zaškrtím. Vzal jsem si tuto výpravu se vším všudy na svá záda, ale bez jeho schopnosti vyjednat v rychlosti příměří, bychom nejspíš všichni stále ještě dřepěli v této díře. Místo toho nás ráno odvezou džípy do Ascole, odkud budeme sedm dní hamti-hamtat přes ledovec Baltoro.
V případě že přežijeme pochod hrůzy, který je pro mne z neznámých důvodů označen jako jeden z nejkrásnějších na světě, pak v tom případě můžeme dát pokus se Zdeňkem o prvovýstup jihozápadní stěnou a kluci klasickou cestou na ďábelsky pěknou osmitisícovku.
Čau všem v Čechách,
Marek
