Mára Holeček z Antarktidy – prvovýstup na Monte Samila a vzpomínka na Zdeňka Hrubého

Dny jsou již sečteny. Nad hlavou se zvedá až k vršku hlavního stěžně pomocí spletitého systému kladek  tmavě citrónová plachta, přitom dole na palubě je slyšet funění a halekání: „ták hop, ták hop„. Námaha se zračí v očích tří, kteří v prokřehlých rukách táhnou tlusté lano a zápasí s tíží plachty, do které se začíná opírat chladem nasátý vítr. Plachetnice eXplorer nabírá rychlost a spokojeně se začíná kolébat. Sedám na palubu a vychutnávám poslední okamžiky pohádkově neskutečné krajiny. Mé oči z proudícího chladivého vzduchu začínají slzet a možná, že to není jen díky jemu. Jakoby poslední sbohem proplouvá kolem kýlu, který si prořezává svoji cestu ocelově tmavou hladinou, páreček velryb. Postupně vyfouknou gejzíry vody z malého otvoru na svém hřbetu a vzápětí se zvedá k nebi první, pak druhá, obrovská ocasní ploutev, aby se pod nimi hladina v momentu uzavřela. Plují někam neznámo do hlubin za potravou, nebo jen tak, kdo ví.

Další fotky naleznete ve fotogalerii.

V srdci zápasí smutek s radostí. I já odplouvám a zanecháván za svými zády zážitky posledních tří neděl, které si začínám pozvolna uspořádávat do vzpomínek. Putující koráby bez kapitána v podobě bludných ledových ker, vybarvených do všech odstínů modré, hory roztodivných tvarů s cukrovou vatou na svých vršcích a odlamující se ledovce padající s ohlušujícím rachotem do moře. K tomu kakofonie štěbetajících tučňáků s lenošivými tuleni, kteří až v momentě, kdy jim téměř dupnete na hlavu, se uráčí znuděně otevřít oko. Jejich letmý pohled v zásadě hovoří srozumitelným jazykem: „táhni, odkud jsi přišel„.

Tiše jim odpovídám: „No neboj brachu, vždyť už jdu a daleko, hodně daleko, ale zase se vrátím„.

Mé sny se naplnily až po okraj a porovnání s realitou rozhodně předčilo i ten nejsladší z nich. Chtěl jsem vidět na vlastní kukadla drsnou antarktickou přírodu, kde slunce na půl roku nezapadá, plout malou plachetnicí přes bouřlivého Drakea, lézt v panenských stěnách vyrůstajících přímo z vody a dělat první kroky v bělostném sněhu.

Podtrženo sečteno, naše sedmičlenná parta „neohrožených“ rozdělená do podskupin s názvy Hot Pinguin´s ve složení Standa, Ado, Jíra, Rosťa, včetně Lazy Seal´s v osazení Vláďa I. a Vláďa II. plus má maličkost, vykonala nejeden hrdinský výpad do kruté, ledem uvězněné pustiny.

Takže k hlavním cílům: povedl se krásný a zároveň pekelně svižný prvovýstup na doposud nenavštívený vrchol, což je již neoddiskutovatelnou historickou skutečností. Pravdou zůstává, že z původní zastávkou na Smithu to nemělo co dočinění, jelikož jsme ostrov pouze obkroužili a bez prodlevy pokračovali jižněji k Peninsule. Jeho sněhové podmínky a nabídka výstupových linií, nahrávaly spíše sebevražedným sklonům, na což ani jeden z nás zatím neměl chuť.

Čekání na přízeň počasí a najití krásného logického směru ve spleti štítů se nakonec vyplatilo. Před námi se objevil hřeben Osterrieth Range, kde čekala Ta, která nám okamžitě učarovala. Lezecké chřípí se zvedlo a nabralo do plic touhu. Čili Partička Lazy Seal´´s, za 24 hodin stálého lezení prostoupila a sestoupila jihovýchodní stěnou Monte Samila, která se od mořské hladiny zvedá do 1500 metrové výšky.

Nechyběly v ní pády lavin, průchod rozbitým ledovcem, jehož tmavé útroby táhly náš ustrašený pohled, prokopávání sněhovou převějí, kolmé ledové frkance, vzdušné úseky ve sněhových varhanách, bez možnosti sebemenšího zajištění a závěrečné třicetimetrové slanění z okrajového séraku přímo na lodní palubu. O tom ale později, v obsáhlejším reportu, s názvem Horoucí Antarktida. Druhá skupina také nelenila a ve stejném čase nám sekundovala výstupem na protější ostrůvek Lion Island, kde Ado aviatik udělal významný záškub na svém padáku. Tím byla naplněna podstata „malého lidského skoku, ale velkého letu v paraglidistickém světě“.

V této chvíli co píši tyto řádky, proplouvám již Drakem. Nechávají mne již docela lhostejný poskakující delfíni dovádějící po boku lodi ve vzdouvajících vlnách i mistrně plachtící kormorán, který svými perutěmi se téměř dotýká hladiny, jako by mu nevadil všudy přítomný marast. Kolem dokola jen rozbouřené nekonečné moře a zase jen moře vln. Jinými slovy mám již docela plné zuby nepravidelného houpání mého žaludku nahoru a dolů. Tříštící voda, která mě hodnou dobu na palubě sprchovala, se brutální silou přelévá přes okraje, přitom příď lodi mizí každou chvílí pod hladinu, aby se pak vítězoslavně znovu objevila.

Zalézám do útrob našeho ocelového šejkru naprosto přeplněn obdivem k přírodním živlům, řádně prosolen do slanečka, mokrý a na kost promrzlý. Následující den, nás čeká bouře, tak zvané hvízdající šedesátky. Jsem tedy upřímně zvědavý, co si na nás tentokrát přichystáš, Neptune. Jedno je jasné, má slavná kariéra mořeplavce, která započala na argentinském pobřeží Ohňové země, nejspíš ve stejném místě, pokud tam dopluji, i skončí. Už aby to bylo, „jebat jachtařinu“.

Těbůh do Čech z Drakeova průlivu

Mára