Mára Holeček: Ježek v kleci

Je to jasné, nastává předbouřkové počasí. Zatím sice ve Všetečkově pensionu na terásce panuje klid při popíjení „Plzničky“, ale vzduch už je těžký a tetelí se. Jen otázka času, kdy připluje oblohou tmavá hradba a zchladí krajinu záplavou blahodárné vody.

„Musíme vyrazit, ať stihneme něco vylézt, než nás to spláchne,“ nabádám k rychlému dopití piva a přitom juknu na svého parťáka Máru, který se honosí stejným jménem jako já. Naposledy si loknu hořkého moku, přimhouřím oči do žhnoucího slunce a vyrážíme.

Následně už naše kroky rychle sestupují Císařskou chodbou, míjíme elegantní stěnu Ameriky a zároveň obtáčíme Drážďanskou věž, která pokračuje na druhé straně semknutým údolíčkem až pod Smítkárnu. Vysoké borovice plní parádně svou úlohu a propouští skrze své větve přesně tolik světelných paprsků, kolik si přejeme. Prachovské skály v předprázdninovém období, obzvláště v pracovním týdnu, jsou klidné a naprosto bez lidí. Vychutnávám si toto hladivé ticho a vůni skal. Jednoduše nejkrásnější čas pro malebné skalní městečko.

Vyndáváme z báglu cajky na lezení a už se stoupá. Jedna cesta vylezená, vzápětí druhá, no a co dál?

Petr a Pavel

„Vylezeme si hned tady tu vedle, „Petra a Pavla„, je to takové sjízdné X béčko,“ ukazuji prstem na mírně převislou desku, která vede téměř ideálním středem.

Lezl jsem jí poprvé před více jak 23 lety a od té doby ještě mnohokrát. Jedná se o nádhernou hravou cestu, která se jen tak neomrzí. Nasazuji lezejdy, kontroluji uzel na sedáku a jde se na věc. Vzduch je suchý, ale mazlavá vlhkost, díky změnám tlaku s blížící se změnou počasí, vylézá ve spodních partiích na povrch skal. Vlastně nic neobvyklého v letních měsících.

Cvakám první kruh a šahám ze spoďáku dlouhým nátahem do drobnějších chytů. Levou nohu stavím vysoko na drobné vlnky a pomalu se přizvedávám. Malinko se porovnám, udělám další drobný krok vzhůru a najednou prsty bez varování vystřelí z malé škrabky. Stačím si uvědomit, že letím… Automaticky hrábnu po uzlu u sedáku a lehce se zabalím. Následovala rána jak z děla. Jsem zase pod nástupem u Márových nohou a válím si držku v jehličí.

„Co děláš dopr…,“ slova ani nedokončím, jelikož mi je sama k patru přikove pronikavá bolest v noze. Podívám se na ní s nehranými obavami. Noha napohled vypadá docela normálně, ale uvnitř… a to vím, je na kaši.

„Rychle, balíme a jede se do Práglu,“ strhávám botu z nohy a bez velkých prodlev se sunu, jak Meresjev směrem k turisťárně na parkáč. Vím, že šok mě zatím chrání před vystupňováním bolesti. Jediné co mi v tom momentu v hlavě hučí, nechci se nechat operovat v Jičíně. Sunu se jen tak po kolenech, nebo po zadnici, přitom zanechávám v písku hlemýždí stopu.

Po půl hodině již sedím v zadních sedačkách své Caravelly, podoben nabobovi, který se nechá vozit svým osobním šoférem.

Ustaraný pohled Máry sedící za volantem uklidňuji slovy: „Klííd brácho, jedeme na mejdan do matičky stověžaté.“

„A kam?“ přichází odpověď přes pobrukování motoru.

„Tak to ještě opravdu nevím.“

Hledám v seznamu telefonu horká čísla a vytáčím…

„Fildo, sloužíš dneska?“

„Né, mám dovču.“

„Tak Ti chlapče, právě skončila.“

Filousovi Hebelkovi přezdívám krvavý doktor a nejen tak pro nic zanic, jelikož dnes bude mít zase možnost si pošmáknout.

Ještě ten den večer jdu na sál. Zlaté ruce Fildy za hodinu spletli na mé patě ze sedmi drátů klec, něco jako když se o Velikonocích splétá pomlázka a uvěznili v něm ježka. Respektive myšlenku mi vnukl až pohled přes rameno na rentgenový snímek s daným výtvorem a samolibě spokojeného umělce. Celý akt té řezničiny byl zakončen hlubokým hlasem Alfa samce s rouškou na tváři, v podobě pochvalné ódy na sebe sama a slovy, „Fakt se mi to povedlo.“

„Zajisté File, i já jsem náramně nadšený,“ procedím přiškrceně skrze zaťaté zuby a hadičku v nose, jež mi pumpuje kyslík do útrob.

Zdá se vám, že v dnešní době ztrácí mechanický hlavolam na svém kouzlu? No vida, jsou i tací, kteří v tom stále nachází zalíbení. Mám svou teorii o nenaplnění jistých nutkání, převážně z období dětského dozrávání, kdy některým jedincům byl odpírán Merkur, nebo jiné tvořivé hry. Důsledkem toho v nich rostly agresivní sklony páchané se špetkou masochismu, samo sebou jak jinak, než na druhých. Celá tato vyšinutost šikovně maskována pod pokličkou titulu a veřejného uznání.

Nicméně zpět na zem, kde veškeré trampoty začaly. Pata je zdevastovaná a dva měsíce si nezalezu ani nezaběhám, což převedeno do terminologie lékařské, je dostatečně dlouhá doba, za kterou musím zákonitě přijít o rozum. O expedici do Pákistánu, kam jsem měl odlétat za měsíc ani nemluvě. Jediné pozitivum, které mi někdo z mých citlivých kamarádů připomněl, zní nějak takto: „Buď rád, aspoň se letos v těch horách nezabiješ.“

Tak paráda, mám rok života k dobru a připíjím na něj.