Malebnou trasou kolem Liberku za Rampušákem a Rampepurdou

Liberk – Rampuše 3,5 km – Nad chatou Kovárnou 4,5 km – Nad Zdobnicí 7,5 km – Kačerov, křižovatka 9 km – Kačerov, kostel 10 km – Liberk 15,5 km

Okružní putování začíná a končí v Liberku; popis této zajímavé obce si však necháme nakonec, protože kolem většiny zdejších památek půjdeme až v samém závěru trasy. Startujeme ve středu vsi u pošty, kde je turistická orientace. Povede nás červená značka a v prvních kilometrech budeme převážně stoupat. Jdeme po polní cestě vzhůru za obec, na prvním rozcestí se dáme vlevo, o kus dál pod dvěma mohutnými lipami s rozvaleným křížem mírně vpravo. Příjemná travnatá cesta nás přivede k aleji, za ní pokračujeme mezi poli. S přibývajícími výškovými metry se nám rozšiřuje výhledové panorama; za příznivého počasí můžeme dohlédnout daleko do kraje.

Vpravo ve vyvýšené poloze na mírném svahu při silnici leží ves Hláska, jejíž jméno napovídá, že tu ve středověku pravděpodobně bývalo strážní místo liberského hradu. I když se jí naše trasa vyhýbá, můžeme si zpestřit putování zajímavou pověstí, která se k ní vztahuje. Za dávných časů se prý hlásecký forman vracel z dlouhé cesty domů. Za Liberkem, na začátku stoupání k Hlásce, potkal velkého šedivého muže a nabídl mu svezení. Neznámý s díky přijal, usadil se na kozlíku, po celou dobu však nepromluvil. Když vůz dorazil k prvnímu domu, ozvala se hudba, provázející svatební veselí. Muž se zahleděl k domu, v němž probíhala veselka, a pravil: „Ještě dnes nevěsta zemře.“ Pak dodal k udivenému formanovi: „Jsem Smrt. Za to, že jsi měl svezl, můžeš žít tak dlouho, jak budeš chtít. Přijdu si pro tebe teprve tehdy, až si to sám budeš přát.“ Pak vstoupil do domu svatebčanů, kde ho však nikdo z přítomných neviděl. Radost a veselí tam brzy vystřídal zoufalý pláč – nevěsta při tanci náhle upadla a byla mrtvá. Forman pak žil ještě dlouhá léta a stále se cítil mladý, nakonec ho však život přece jenom omrzel. A tak vyslovil přání odebrat se na onen svět za svými blízkými, usnul a již se nevzbudil.

Cesta nás přivede k lesu, kde na rozcestí půjdeme dál v původním směru. Stále při okraji lesního porostu dojdeme až na nejvyšší místo stoupání, na půvabnou loučku s posedem, odkud se můžeme potěšit báječným výhledem**. Zprava od Hlásky přichází široká cesta, po které se dáme vlevo do lesa. Sestoupíme do údolí menšího potoka, bez povšimnutí necháme cestu odbočující vlevo a pokračujeme rovně krajem loučky proti proudu potoka. Mineme několik chalup, při cestě mezi nimi rostou mohutné jasany. Pak znovu mírně stoupáme pohodlnou travnatou cestou, uvidíme hezkou sochu P. Marie, jejíž podstavec zdobí reliéf svaté rodiny. Vlevo ve svahu nad cestou si všimneme hezkých roubených chalup.

U jedné z nich (čp. 16) stojí zděná kaple z 19. stol. se šindelovou dřevěnou zvoničkou na hřebeni střechy. Poblíž je poškozený pomník padlým. Vstoupili jsme do Rampuše**, jedné z nejkrásnějších vesniček Orlických hor. Její domky, dnes zčásti užívané k rekreaci, leží po obou stranách svažujícího se údolí nad potokem. Najdeme mezi nimi řadu vzorně udržovaných roubenek, pro tuto oblast typických. Cesta pokračuje stále mírně vzhůru, po chvíli se změní na silničku a kolem dalších půvabných chalup nás dovede na křižovatku u autobusové zastávky a turistické orientace na horním okraji vísky. I tady stojí kaplička, původně barokní z r. 1745, později upravovaná.

O Rampuši se v písemných materiálech poprvé hovoří v r. 1544. Znalci české literatury, především milovníci humoristických knih Karla Poláčka dobře vědí, že byla spojena s jednou z postav půvabné knížky Bylo nás pět, služebnou v rodině kupce Bajzy Kristýnou, kterou malý Péťa Bajza nazýval zprvu Rampušandou, později Rampepurdou rampepurďáckou, „neboť ona pochází ze vsi Rampuše, která jest položena vysoko v horách. A umí dobře česky jako německy, se svými příbuznými mluví po haťalácku jako ti mužové, co přivážejí dříví z hor.“ Rampuše leží v pomyslném středu orlického podhůří. Snad právě proto dala jméno i novodobému duchu hor Rampušákovi, jakési obdobě krkonošského Krakonoše, jehož postavu uměle vytvořili účastníci rozhlasového pořadu počátkem 60. let. A tak se dnes Rampušák v podobě starého vousatého muže v klobouku se širokou krempou objevuje na tradičním maškarním průvodu při každoročním loučení se zimou, jeho figurky můžeme vidět i v řadě horských vesnic za okny chalup. Pověst vypráví, že v lesíku, který patřil k usedlosti čp. 7, je tzv. zlatá jáma. Spatřit ji může pouze člověk narozený v neděli a to jen na Velký pátek při zpěvu pašijí. Jednou prý šla těmi místy právě v uvedenou dobu mladá nedělka. Jáma se před ní otevřela a na jejím dně spatřila ryzí zlato a drahokamy. Dívka zkoprnělá úžasem bez hnutí sledovala poklad, který však po chvíli zmizel. Teprve pak si vzpomněla na vyprávění své báby, že je třeba vhodit do jámy nějaký předmět, aby se jáma nezavřela a bylo možné z ní cennosti vybrat.

Od rozcestí u horní kaple pokračuje červená značka po silnici. Vlevo mineme nevýrazný holý vrchol a pak sestupujeme mezi rozlehlými loukami. Před námi se otevře široké panorama* Orlických hor. Dojdeme na křižovatku silnic, kde je tu turistické orientační místo Nad chatou Kovárnou; naši trasu tu křižuje žlutá značka. (Kdybychom se po ní vydali vpravo, došli bychom po 500 metrech ke Kovárně, bývalé turistické chatě KČT. Vznikla přestavbou bývalého hostince Na kovárně, pro veřejnost se poprvé otevřela v r. 1926. Nyní je opět v provozu, nabízí ubytování i stravování.) Od turistické orientace jdeme dál po červené značce mírně vlevo rozlehlými loukami. Značka vede zarostlým, obtížně schůdným úvozem, lemovaným stromy.

My dáme přednost souběžné pohodlné cestě okrajem luk. Stále zvolna stoupáme, vlevo pod námi leží horská víska Kunčina Ves*, o níž je v análech první zmínka k r. 1550. V 16. stol. v ní pracovala sklářská huť. Výraznou dominantou je velká centrální novogotická kaple na křížovém půdorysu z r. 1866 s hranolovou věží nad průčelím. Asi po 600 metrech mírné stoupání ustává, následuje rovinka a za ní pak opět pozvolný výstup. O kus dál se cesta přehoupne přes mělké sedélko, potom nás vede znovu vzhůru rozlehlými loukami. Vpravo od nás při kótě 704 metry stojí telekomunikační věž. Za ní jdeme opět prakticky po rovině, vpravo dole pod námi za údolím vidíme chalupy Zdobnice. Nakonec nás cesta dovede ke skupině tří javorů, pod nimiž stojí rozbořená boží muka, a pak dál k úzké asfaltové silnici. Tu přejdeme a znovu zvolna stoupáme k lesu. Vpravo mineme osamělou hezky udržovanou dřevěnou chatu Valčenku, za ní stoupání ustává, široká cesta pokračuje po rovině při kraji lesa, později přes les k loučce a rozcestí, kde je turistická orientace Nad Zdobnicí.

Tady se s červenou značkou rozloučíme (pokračuje přes Zdobnickou Seč a Luisino Údolí do Deštného v Orlických horách) a zahneme vlevo na modrou. Ta vede stále mírně dolů podél lesa při okraji rozlehlých oplocených pastvin, zpočátku po cestě, později po travnaté pěšině. Ta se asi po půl kilometru napojí na cestu přicházející z pastvin, po které dojdeme k asfaltové silničce. Následuje příjemné klesání, zprvu lesem kolem hezky upravených sloupkových božích muk, pak při okraji lesního porostu. Vlevo od nás, za rozlehlou lučinou, leží chráněné území Rašeliniště Kačerov*, přírodní památka o rozloze 0,54 ha, rašelinná louka v lesním porostu s výskytem mizející rašelinné květeny, mj. prhou arnikou, suchopýrem úzkolistým a pochvatým, podbělicí alpskou, prsnatcem májovým, brusnicí vlochyní a masožravou rosnatkou okrouhlolistou.

Po silničce sestoupíme ke křižovatce, kde je autobusová zastávka a také turistická orientace. Odtud pokračujeme spolu se žlutou značkou vlevo mírně dolů do horské osady Kačerov* s řídkou rozptýlenou zástavbou. Silnice stále klesá kolem hezky udržované kaple P. Marie z r. 1858 a několika rekreačních poloroubených chalup. Projde lesíčkem, kde je vpravo u silnice mohutná skála s pomníkem padlých, a dovede nás ke kostelu, stojícímu pod silnicí ve svahu nad údolím. Kostel, zasvěcený sv. Kateřině, je hodnotná pozdně barokní jednolodní stavba z let 1796–98 s průčelní věží. Byla vystavěna na místě starší renesanční, barokně rozšířené kaple, která v r. 1794 vyhořela. Svatyně není zrovna v dobrém stavu, fasády již hlasitě volají po opravě.

U kostela zahýbá modrá značka vpravo a sestupuje lučinatým svahem do údolí k Liberskému potoku, kde je malebné seskupení krásných roubených chalup*. Zahýbáme mezi ně vlevo a jdeme kamenitou cestou dál údolím. Tu a tam ještě stále míjíme osamělé roubenky. U poslední z nich přejde cesta na pravý břeh potoka, přejde přes loučku a vstoupí do lesa. Údolí* získává na malebnosti, ve svahu nad námi se objevují skalky. Při vyústění bočního údolíčka přejdeme přes potůček a stále zvolna klesáme původním směrem kolem skal; místy si musíme poradit s podmáčenými úseky. Vlevo je ústí dalšího bočního údolí, kterým vede široká zpevněná cesta. Ta po chvíli přejde po mostě potok a přidá se k nám. ¨

Údolí se postupně rozšiřuje, ztrácí divoký ráz, ale nadále zůstává velmi romantické. U Liberského potoka se prý zjevovala vodní panna – krásná nahá žena, procházející se za jasných nocí po břehu nebo holdující koupání. Když se k ní jednou jakýsi zvědavec přiblížil, začala dělat ve vodě tak vysoké skoky, že její hlava dosahovala až k vrcholkům vzrostlých stromů. Mineme krmelec, o kus dál lesní boudu, která může posloužit jako úkryt při náhlé nepohodě. Zleva ústí další údolí, kam z naší lesní vozovky odbočuje cesta. Následuje opět zúžený úsek, sevřený strmými svahy, za ním se dolina znovu zklidňuje a rozšiřuje. Blížíme se k Liberku – vlevo za potokem vidíme hájovnu se starobylým kamenným portálem. Za ní se cesta stočí mírně vpravo a asi po 400 metrech vyústí na silnici. Zahýbáme po ní vlevo na most přes potok, projdeme kolem několika domů a pěkného kamenného kříže a potom stoupáme podél lesíka do vsi.

Liberk*** je malebná podhorská obec se starou a slavnou historií. Vznikla jako podhradí kdysi významného gotického hradu Rychmberka a poprvé se připomíná v r. 1310. Bývala městečkem, které však koncem 16. stol. pokleslo na pouhou ves. Jeho název se často měnil – z původního Rychmberka se postupně stal Richberk, Riberk a od poloviny 19. stol. Liberk. Hrad založili snad již koncem 13. stol. Kounicové, prvním známým majitelem byl Vilém z Rychmberka. Později tu sídlili páni ze Skuhrova a Častolovic. Za husitských válek jej vlastnil horlivý katolík a oblíbenec císaře Zikmunda Půta z Častolovic. Proto husité v r. 1425 hrad oblehli a dobyli. V r. 1440 se Rychmberka zmocnil známý zemský škůdce Jan Kolda ze Žampachu, a tak byl hrad o rok později opět obležen. Koldovi se však podařilo včas uzavřít příměří a své sídlo zachránit. V r. 1455 připadlo zdejší zboží jako odúmrť králi Jiřímu z Poděbrad. Protože jej však tehdejší držitel Jan Kolda mladší odmítl vydat, dočkal se Rychmberk třetího obležení. Hrad byl nejen dobyt, ale i pobořen a ponechán svému osudu. Již v r. 1495 se uvádí jako pustý. Hradní zdivo obyvatelé postupně rozebírali na stavební materiál. Ke zkáze zřícenin přispělo i intenzivní hledání pokladů koncem 18. a začátkem 19. stol., podporované rychnovskými Kolovraty. Bezvýsledné pátrání ukončila až tragická smrt jednoho z najatých havířů.

Silnice nás dovede až na náves, kde zahneme vpravo k dřevěnému kostelu sv. Petra a Pavla, vzácné památce lidové architektury. Byl vystavěn barokně v letech 1691–96 na místě starší středověké svatyně a v letech 1800–02 o dva metry podezděn. V interiéru je hodnotné barokní zařízení, doplněné sochami místního rodáka, vídeňského dvorního sochaře Filipa Jakuba Prokopa (1740–1814). Raně barokní oltář z konce 17. stol. zdobí deskový obraz Proměnění Páně, nad triumfálním obloukem jsou obrazy dvanácti apoštolů darované r. 1703 G. Gablerem. Kamennou křtitelnici ve tvaru kalicha dotváří na víku sousoší Kristova křtu od F. J. Prokopa, stejný autor zhotovil i sochy sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého, které věnoval „pro větší slávu rodné obci a chrámu Páně“. Prokopovy sochy (Ecce homo, Ukřižovaný) najdeme i na jiných místech ve vsi. Kostel, obklopený hřbitovem, doplňuje ještě dřevěná stupňovitá hranolová zvonice, dřevěná přízemní fara a stodola, které dohromady vytvářejí velmi působivý celek. Před farou stojí mariánský sloup z r. 1751.

Pokud si chceme prohlédnout místo, kde stával hrad Rychmberk, dáme se od kostela a fary vpravo cestou podél plotu farské zahrady k lesu. Tam, kde je dnes volejbalové hřiště, bývalo předhradí, které dnes připomíná jen zbytek valu vlevo u cesty a části příkopu. Vlastní hrad stával o kousek dál na úzkém skalnatém ostrohu. Dělil se na přední a zadní, mezi nimiž býval hluboký, do skály vytesaný příkop, který se dochoval dodnes. Nerovný terén již nevykazuje žádné stopy zdiva.

Na bývalém hradišti prý straší. Na Štědrý den se tu zjevují dva černí kováři, kteří buší do žhavého železa s takovou silou, že jiskry a žhavé okuje létají až daleko do okolních polí. Na místech, kam dopadnou, vyrůstá z jara bodláčí, které v létě rozkvétá krvavě rudými květy. Obyvatele kdysi děsil i duch krutého a nespravedlivého purkrabího, jehož tělo bylo po smrti pohřbeno před oltářem liberského kostela. Purkrabí však nenašel v hrobě klid, po nocích vstával, chodil po kostele a nelidsky křičel. Několik zvědavců, kteří chtěli přijít záhadnému řevu na kloub, zahubil. Až jeden zbožný kaplan se dal v kostele zavřít přes noc a hovořil s duchem. Dozvěděl se od něj, že duše purkrabího může být vysvobozena jen tehdy, až bude rakev vyzvednuta z kostela a odnesena do farního lesa. Tam je třeba oddělil hlavu nebožtíka od těla lopatou a obě části bez rakve potopit do bažiny. Truhlu z kostela je však nutné vynést pod oltářem, nikoli však dveřmi ani oknem. Prokopali tedy otvor za oltářem, vyndali rakev a nesli ji do farního lesa. Strašidelný náklad se jim však cestou rozlomil, hlava upadla a ztratila se. Od té doby strašil v těch místech bezhlavý jezdec. Až po letech se lebka našla a putovala za tělem do bažiny. Od těch dob měl mrtvý purkrabí klid. Děsivého obyvatele prý měla i kostnice u liberského kostela. Jednomu sedlákovi sem zanášela slepice. Když se jednou jeho čeledín vrátil unavený a hladový domů a nenašel nic k jídlu, poslaly jej služky do kostnice, aby odtud přinesl vejce. Když tam vešel, uviděl kostru, která rozbíjela vaječné skořápky a hltala jejich syrový obsah. Kostnatými prsty pokynula čeledínovi, aby si přisedl. Nešťastník zůstal jako přimražený, po chvíli sebral sílu a utekl. Z leknutí se však již nevzpamatoval a za několik dní zemřel.

V obci můžeme vidět i řadu roubených stavení, např. čp. 017, 85 aj. Kolem některých prochází i červená značka, která z návsi pokračuje po silnici vlevo ještě asi 300 metrů k poště, kde se náš okruh uzavírá. (Občerstvení: restaurace Na hradě.)

Další doporučené cíle:

Údolí Kněžné – malebný úsek při horním toku říčky Kněžné mezi Polankou a Lukavicí, hluboké zalesněné údolí s četnými skalními výchozy. V této části protéká Kněžná téměř souběžně s Liberským údolím, oba toky jsou od sebe místy vzdálené pouze necelý kilometr.

(Doporučujeme průvodce po Orlických horách ze Zelené  edice.)