Logistický oříšek i velký úspěch: Honza Trávníček o expedici na Cho Oyu

Třikrát vrchol a Honza Říha si splnil výškový rekord. Jak celkově hodnotíš letošní expedici?

Považuju jí za hodně úspěšnou. Sice jsme nahoře společně s Honzou nebyli, ale za daných podmínek a situace to bylo maximum, kterého jsme mohli bezpečně dosáhnout. Možná bychom se dostali o pár desítek výškových metrů výš, ale už by tam nebylo to hledisko bezpečí, které pro nás bylo prioritou. Myslím, že to rozhodnutí bylo správné.

O Cho Oyu se říká, že je to jedna z lehčích osmitisícovek. Jak to vnímáš ty?

To můžu potvrdit. V minulosti jsem byl také na jedněch z těch lehčích osmiček – Manáslu a Gasherbrum I a Cho Oyu je ještě o stupeň lehčí. Nejsou tam žádné pasáže technicky náročného lezení, spíš jde o dlouhé táhlé výstupy. Například mezi první a druhým výškovým táborem byl velký výškový rozestup, jde se tam z 6300 m do 7200 m a je to hodně dlouhé.

Prohlédněte si celou fotogalerii k rozhovoru…

Padla volba na lehčí kopec právě kvůli tomu, že s vámi lezl i nevidomý horolezec Honza Říha?

Určitě, brali jsme na to ohled. I Manáslu, na kterou jsme v menší partě jeli loni, protože čínská vláda nevydala povolení na Cho Oyu, by byla na Honzu už těžší, a to je považovaná za jednu z těch nejlehčích osmitisícovek.

Jaké to tedy je provázet nevidomého horolezce ve vysokých horách?

Honza má už dlouholetého spolulezce horského vůdce Davida Knilla, který ho především vedl a odvedl největší práci. Jinak je to ale spolupráce celého týmu – starali jsme se o vynášku věcí do výškových táborů, stavbu stanů, organizaci atd. Každý se zapojil, jak mohl. Bez téhle pomoci by tam ti dva lézt nemohli. Většina týmu navíc chodila pohromadě s nimi, protože Dave by tam sám v případě problému moc nezmohl. Logisticky muselo všechno být pečlivě naplánované už ze základního tábora – kdo co vezme, kdo kde bude spát atd.

V Nepálu se vyskytl problém s čínskými vízy. Jak náročný byl tenhle boj s byrokracií?

Ono by to tak složité nebylo, kdyby si Číňané nevymýšleli pořád nové věci. Čína má monopol a dělá si, co chce, takž pokud by se rozhodli nám víza nevydat, člověk by nenadělal nic (pozn. autorky: Honzu Trávníčka a Libora Uhra nechtěli do Číny pustit, protože měli v pasech razítka z Pákistánu, u Honzy Říhy jim zas vadilo keňské razítko). Zároveň v Číně platíš za věci o dost víc, v Nepálu bys platila třeba třetinu.

Na expedici vás vyrazilo celkem deset. Jaká byla nálada v tak velké skupině?

Původně nás mělo být dokonce dvanáct, nakonec nás lezlo na horu deset. Nálada byla dobrá, jen občas nastaly nějaké výkyvy ve chvílích, kdy něco nevycházelo podle představ nebo někdo například onemocněl. Žádná vyhrocená situace ale nenastala. Všichni jsme si celkem sedli. Příjemně mě překvapili i lidi, které jsem z dřívějška neznal, jako byl Libor Uher a Mára Novotný.

V týmu jste měli i dvě ženy. Expedice se účastnila tvoje přítelkyně Mirka Jirková a reportérka Lucka Výborná. Jak to na tým působilo?

Nevím, jak na tým, ale na mě to působí velmi pozitivně 🙂.

Mirka Jirková doplňuje: Tím, že jsme tam byly dvě, tak to byla parta jako se na horách normálně sejde.

V čem jste na hoře fungovali? Co se vám osvědčilo?

Spolupracuju dlouhodobě s Rock Pointem, kterým jsme vděčný, že přibrali do týmu i Miri. Kromě spodní vrstvy, kterou máme od písecké firmy Progress, od nich oblékáme veškeré svrchní oblečení a máme i další vybavení. Střední a svrchní vrstvy máme od španělské Ternuy a českého Hannahu. Od Ternuy se spoléháme na lehké ale funkční svrchní vrstvy s třívrstvým Gore-texem. Naprosto se nám v minulosti už na několika expedicích osvědčily útočné stany Hannah, které jsou sice o něco těžší, ale o to bytelnější. Jejich materiál je pevný a neměl problém přestát ani vítr nebo zasypání sněhem. Jinak máme od Rock Pointu i batohy Osprey nebo brýle Julbo.

Preferuješ ve vyšších horách syntetiku nebo peří?

Jednoznačně peří. Jednak kvůli hmotnosti, ale taky proto, že ve vyšších horách panují suché mrazy, takže peří nemá moc kde navlhnout.

Jak vrstvíš oblečení na osmitisícovku?

Dolů většinou oblékám černou barvu, na to něco barevnějšího a horní vrstva musí být svítivá, aby byl člověk dobře vidět a pěkně to vypadalo na fotkách 🙂 (smích).

Máš nějaké tipy na vaření v horách?

To je spíš otázka na Miri. My si na hory mícháme vlastní směsi, nekupujeme žádné připravené jídlo. Nejíme maso, takže se například v Nepálu moc nemusíme přizpůsobovat, Nepálci maso taky moc nejedí, a přitom umí výborně připravit i bezmasá jídla. Co se týče výškové stravy, používáme i energetické tyčinky, snažíme si vybírat různé raw varianty bez přidaných éček.

Na expedicích zažíváš spoustu dřiny a nepohodlí. Co tě do vysokých hor pořád láká?

Taky je to spousta zážitků. Jedním z těch nejsilnějších letošních zážitků byl noční sestup z vrcholu. Všude kolem plno hvězd, ani se nemusíš koukat nahoru.

Na jaké tři otázky by si měl člověk odpovědět, než se vydá na osmitisícovku? Co by si měl urovnat v hlavě?

Za prvé, jestli tam skutečně chce? Jestli to není jen rozmar, se kterým se pak chce pochlubit před kamarády a zapsat si do životopisu. Za druhé by si měl promyslet dopředu, jestli se dokáže zavčasu otočit. A poslední, vyjasnit si, co od toho očekáváš.

Jak se pozná čas, kdy je vhodné se otočit dolů?

To záleží na hodně okolnostech, ale základem jsou zkušenosti, které člověk má. Vrchol se nesmí chtít za každou cenu, takových lidí jsou tam plné kopce. Ta hranice je velmi tenká, člověk musí hodně chtít a jít na doraz, ale zároveň ne úplně tak, aby mu zbyla půlka sil na sestup. Tohle není snadné vyhodnotit.

A jaké jsou plány do budoucna?

Plány kujeme, ale během příštího roku zřejmě osmitisícovky vynecháme. Za měsíc jedeme cestovat a lézt do Thajska, příští rok pak mimo jiné na trek do Nepálu a možná i do Jižní Ameriky. Samozřejmě chceme stihnout nějaké skialpy, kolo, běhání i lezení různě po Evropě.