Projíždím šumavským podhůřím a ze škarp ve vysoké trávě na mě vykukují uhlíkově zbarvená tiskací písmena na bílém podkladu: Lipovice. Vlachovo Březí. Javořice. Dub. Tmavě černá, uhlazená asfaltka se line jako sametová roláda do jedné z těch malých vesniček zvané Lipovice.
Je tak úzká, že není radno potkat protijedoucí vozidlo, proto mě zaskočí i turista na kole a donutí i mé kolo zpomalit. Lipovická silnička mě dovede až k návsi. Několik obrovských voňavých lip objímá dědinu svými dlouhými větvemi a bere ji do své ochrany. Jarní lístky se po čerstvém teplém dešti třepetají nad návsí a odolávají jemnému větrnému ovívání. Lipová vůně právě svádí boj s čerstvě sekanými zahradami.
Energie z lip a z rybízu
Zastavuji se u paní, která se prohání se sekačkou hned na kraji vesnice. Žena středního věku utiší bez okolků dlabačku trávy a vlídným šumavským tónem se se mnou dává do řeči. Lehce uhýbám pohledem ke zvonku u domovních dveří a zjišťuji, že jsem oslovila paní Annu Myšákovou. Tu prozrazuje hlavně malinká myška na keramickém podkladu vedle zvonku. Paní Anna si tady s manželem postavila domeček a dodnes na něm denně pracuje. O vesničce se rozpovídá tónem chvály: „Lipovice, tady začíná šumavský klid a víme, jak si život užít. Stačí, když přijdete na náves a na chvíli si sednete pod naše milované okvetlé lípy.“
Jelikož jsem člověk činu, poděkuji za vodu i za čtvereček rybízového koláče se žmolenkou, který mi paní Jana krásně vnutila a vydávám se o pár kroků dále k návsi.
Srdcové lístky se selským barokem
Na první pohled naprosto obyčejná náves. Dva rybníky, nějaké lípy, májka, vysázené tůje. Posadím na trávu sestřiženou podle letošní módy, nadýchnu se nefalšovaného podhůrského vzduchu, podívám se na pyšně rostoucí lipovické lípy se širokými boky a kadeřemi jako od holiče. Jak je vidět, tak jim tady na návsi svědčí. Nejspíš díky dvěma rybníkům s pláty barevných leknínů. Výškovou převahu si bere na starost májka s oloupanou kůrou, na které visí kupodivu dva věnce z jehličnanů a s krepovými květinami. Krepák vlaje i na úplném vrcholu břízové koruny.
Vedle upravené autobusové zastávky se štítkem ze šumavských lesů je postaven domek ve stylu selského baroka. Poslouchám lipovické ticho: orchestr vlaštovek, drozdů, špačků s včelím podtónem. Pozoruji kruhové šplouchání na rybnících, které se snaží rozmělnit hladinu vody. Sluníčko mi ukazuje už jen půlku tváře a mně dochází, že jsem lipovické atmosféře propadla skoro na celé dvě hodiny. Zvedám se z trávy, která je tu natažená jako kiwiový koberec a s mými kroky odchází i starosti a myšlenky.
Cesta z Lipovic do Dubu aneb třešňová přestřelka
Vydávám se na konec Lipovic. Silnice mě odvede až do nedalekého městyse Dubu. Obrovské stádo krav se pase na přilehlé louce. Vyřazují se jako hasiči při pořadovce podél elektrického ohradníku a doslova na mě zírají jejich velkýma a hlubokýma očima. Jen jedno telátko si vyvádí své, podlézá ohradník a radostně poskakuje na okraji lesa. Asi radostí z volnosti. Doufám, že si od ostatních potřebuje na chvíli jen odpočinout a nemíní se ztratit…
Silnice se line z kopce a to se jde pak náramně. Potkávám sběrače třešní, kteří mi odpovídají na pozdrav s plnou pusou červených bobulek a pak po sobě vystřelí peckovité broky. Slyším jen smích, nemusím se otáčet a je mi jasné, že si svačinu dosyta užívají.
