ROZHOVOR: Liby Rodová: O bikepackingu, ultralight vybavení a focení

Liby, jak ses dostala na Šumavu a jak se ti tu líbí? 

Na Šumavě jsem se vyskytla souhrou náhod. Kámoška mi dala kontakt na lyžařskou školu na Zadově, kde jsem strávila celou zimní sezónu, následně nastoupila do Vimperku do Rouvy a už tu zůstala. Když jsem jako dítě poprvé uviděla Šumavu, prohlásila jsem, že tu chci bydlet. Toto místo mě okouzlilo a vyprávění babičky o jejích výletech do šumavských hvozdů ve mě jen utvrzovalo přesvědčení, že tohle je místo pro mě. A po dvou letech na Šumavě si to myslím pořád. Mám ráda krajinu okolo Jarošova nad Nežárkou, odkud pocházím, ale když cestou do práce koukám na Boubín, jsem naprosto spokojená.

Čemu se teď vlastně věnuješ? 

Dělám v ROUVY. Pro toho, kdo neví, o co jde, tak je to firma, která vyvíjí aplikaci pro chytré trenažéry. V jednoduchosti: doma si sednete na cyklotrenažér, vyhledáte si na Rouvy trasu, která byla reálně natočená kdekoli na světě, a jedete. Takže sledujete video, trenažér vám simuluje profil trasy, do toho jsme přidali i 3D statické objekty – a to je moje práce. Vytváření 3D nafukovacích bran, bannerů, vlajek, billboardů…

Přibliž nám trochu, jak vnímáš bikepacking právě ty. A jak se liší od puťáku na kole? 

Jestli mě napadá rozdíl mezi bikepackingem a puťákem, tak bych řekla, že puťák je o cestování z místa na místo. Z bodu A do bodu B. Bikepacker si užívá (a trpí) každý metr cesty. Aspoň tak na mě působila většina bikepackerů na našem pravidelném srazu v dubnu. Byla radost poslouchat, jak je většině buřt, kolik mají najeto kiláků. Ale to, že objevili nový kousek krajiny, novou louku, les, potůček, který by ze silnice nikdy neviděli – tohle je ten důvod, proč to dělají… A to se musím ještě naučit. Mám pocit, že do toho člověk musí trošku dojet, dorůst, vyspět. Moc se těším.

Má tato aktivita nějaká pravidla?

Myslím, že pravidla nemá. A jestli ano, bude to něco ve stylu “leave no trace”. Stopy zanech jen v blátě a snaž se co nejméně narušit přírodu okolo sebe. Bikepackera si představuju jako týpka, co si na kole veze jen věci, které potřebuje. Co nemá, nepotřebuje. Večer si lehne u studánky, pod stromem, za kamenem, ráno uvaří kafe a beze stop zmizí na další toulání krajinou.

Když jsem četl některé tvé články, měl jsem pocit, že sportovní výkon má pro tebe stejnou cenu jako poznávání krajiny a lidí, kteří v ní žijí. Je to tak?

To jsi odhadl správně. Jsem dost soutěživá, ale na druhou stranu se ráda kochám. Takže jsem si při závodech většinou pokecala s polovinou balíku, místo abych se honila za každou vteřinou. A pak se na svých vlastních jízdách snažím o lepší průměr, více nastoupaných metrů a najetých kilometrů. Pokouším se to soutěžení vypnout a užívat si cestu i bez něho. Ale zatím ty naměřené hodnoty k radosti potřebuju. I když se to liší jízdu od jízdy. Myslím, že zážitek by měl převažovat. Ale zase.. Ujet 1 000 km za 4 dny je taky zážitek.

Co tě na tom nejvíce baví a kde bereš motivaci jezdit takové dálky?

Mám chuť poznávat. Miluju přírodu, lesy, louky, hory, řeky. Toužím vidět schovaná zákoutí, i ta ve své hlavě. Tam se člověk při sobotní vyjížďce prostě nedostane. Když jsem byla sama na kole týden, zjistila jsem, že potřebuju 14 dní. Teď už je to měsíc. Je to cesta do duše. Člověk je tam najednou sám (když jede sám) a dostane příležitost vidět sám sebe bez příkras. Další roky pak na ty dlouhé cesty vzpomínám. Jsou to tak silné zážitky, že mě dokáží podržet ve chvílích, kdy se nedaří. A to lépe než cokoli jiného. 

Kam všude ses s kolem podívala?

Můžu říct, že jsem projela a objela naši republiku křížem krážem. Pak jsem přes Rakousko a Itálii dojela k Ženevskému jezeru (cíl byl jinde, ale nějak to neklaplo). A když nepočítám trasy na kole, tak třeba minulou zimu jsme s přítelem navštívili pár krás Chorvatska (bez lidí) a Norsko. Tím jsem byla okouzlená a myslím, že se tam potřebuju vydat na kole…

Pamatuješ si na nějaké zajímavé setkání na cestách?

Moc ráda vzpomínám na Beskydy. Ač jsem tudy projela jen dvakrát, do hlavy se mi zapsaly opravdu moc. Ať už to bylo úchvatnou krajinou, nebo jejími obyvateli. To jsem se jednou náhodou přimotala na předsvatební večírek, ráno pomáhala s výzdobou a byla jsem pozvaná i na snídani. V Orlických horách mě zase jedna paní vzala k sobě domů a udělala mi ta nejlepší vajíčka. Ono záleží, v jakém rozpoložení kam člověk přijede. Když se usmívá na svět a je otevřený, tak mu to krajina i lidé vrátí. Ale už jsem si i zkusila jet jak kakabus a to bylo utrpení. Takže s úsměvem je hezky skoro všude. 

Kam se v nejbližší době chystáš?

Do Santiaga de Compostela. Pojedu z rodné vsi přes Vimperk až do Santiaga. Prostě pravá Svatojakubská cesta. 

Jak řešíš hmotnost vybavení? Jde o každý gram, nebo je to spíš tak na pohodu?

Mám uříznutý kartáček, ultralehkou pastu na zuby, minimum oblečení, ale pak jsem schopná si vzít zrcadlovku. Takže hmotnost řeším, ale postupně. Nejsem zastáncem toho, že prostě přijdu vykoupím celé Nalehko (i když by mě to asi bavilo). Líbí se mi postupný progres, poznávání nových produktů a porovnávání s tím, co mám. Taky si ráda něco vyrobím sama. Zrovna si šiju brašny na vidlice a řeším, jak podlepit švy. 

Rozhovor vyšel v časopise Svět outdooru, nejčtenějším magazínu pro milovníky hor a outdooru. S výhodným předplatným Ti žádný zajímavý rozhovor neuteče!

A jak vnímáš ten populární trend být ultra ve všem?

Je to fajn, ale pak vidíte stokilového chlapa v komplet ultra výbavě, jak funí na Boubín a co 300 m si dává přestávku. Ultra není holt všechno. Řešila jsem i karbonové kolo, ale když si představím, že se probudím a kolo nikde, nebo ho někde klepnu o kámen, asi bych hodně zaplakala. Raději si za ušetřené peníze za karbon skočím do fitka a na ten kopec si vytáhnu hliník. Jak už jsem říkala, je to o zážitku a o ten se ne-ultra vybavení postará většinou lépe. 

Co považuješ za nejlepší vychytávku, trik, technické udělátko?

Jedna z nejlepších věcí je brašnička na řídítka, do které si nasypeš ořechy, čokoládu, sušené ovoce, sušenky… Prostě všechno, co se tam vejde. A člověk pak může šlapat a jíst zároveň, zkrátka ideál. 

Baví tě i další sporty?

Ráda chodím a běhám. Jen tak se toulám po lese a jednou týdně lezu na vrcholy. To je taková moje vrchařská středa, kdy chodím, nebo běhám po kopcích. Tuhle zimu jsem si konečně zamilovala běžky a po zjištění, že i na nich se dají absolvovat túry s přespáním venku, jsem nechápala, jak jsem k nim mohla mít dlouhou dobu jistý odpor. Pak laškuju s lezením, ale asi tak, že jsem loni lezla první písek a byla nadšená jak malé dítě. Ale od té doby jen koukám na plakáty lezců, co máme doma. 

A co focení? Se zájmem jsem si prohlédl tvůj kalendář šumavské krajiny. Dost dobrý…

Děkuji. Focení mě baví od malička, kdy brácha dostal digitální fotoaparát a já mu ho štípla. A fotila jsem všechno. Lidi, krajinu, zvířata, vajgly a shnilá jablka. Pak jsem si koupila svůj Nikon D5100 a od něj přeskočila na Nikon D7100, k tomu tři objektivy (11-20 mm, 30 mm a 55-300 mm). Takže když jdeme s přítelem běhat, táhnu s sebou batoh narvaný zrcadlovkou a zdržuju cvakáním krajiny. Focení je skvělá relaxace a navíc u toho člověk může (musí) chodit a hledat ta nejhezčí místa. Mám na tom také ráda dílo náhody. Plánujete, že budou ideální podmínky na východ slunce, a místo toho je ocelová obloha a ani paprsek světla. Jindy jdete jen tak a najednou je před vámi nebeské divadlo. A když máte náhodou po ruce foťák, tak nevíte, co dřív. Zírat na ten krásný západ, anebo fotit? Honem, honem – cvak – zírání – cvak – zírání – a říkáte si, že to ani není možné, jak je na světě krásně. Nemluvě o tom, když si pověsíte svá díla na zeď a ty vám ten okamžik připomenou, kdykoli si vzpomenete. 

Libuše (Liby) Rodová

Kromě toho, že jezdím na kole, taky trochu fotím a píšu. Co se psaní týká, moje články i recenze jsou na bikepacking.cz a některé pak doma v šuplíku, kde asi i zůstanou. O fotky se dělím na FB a IG pod jménem Holka s kolem, ale přiznám se, že pravidelnému sdílení moc neholduji. Přeci jen je lepší trávit čas v přírodě a nebo s přáteli.