Libor Uher: Jak probíhá provádění nevidomého horolezce na osmitisícovku?

Cho Oyu má přízvisko „jedna z nejlehčích osmiček“. Jak to vnímáš ty?

Cho Oyu je taková jaká je. Všichni říkají, že je to jeden z nejlehčích osmitisícových vrcholů. To je z jistého pohledu pravda, hlavně z hlediska logistiky, přístupu k hoře, který obnáší pouze jednodenní pochod. Do 5300 metrů se dovezeš autem, potom musíš asi 15 kilometrů. Ten pochod je už v docela velké výšce, protože jdeš z 5300 do 5700 metrů. Opruz je naopak cesta do hor. Letěli jsme přes Nepál a než se pod kopec dostaneš, to obnáší mraky povolení, víza a další úředničinu.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Do podpory výstupu nevidomého Honzy Říhy jste se zapojili všichni, anebo to byla vyloženě starost Honzy Trávníčka a dalších, řekněme původních účastníků expedice?

V podstatě jsme byli jeden podpůrný tým, kdy každý z nás měl samozřejmě vrcholové ambice. Co se týče mě a Marka Novotného, tak jsme pomáhali hlavně v začátku a dělali takový „support“. Týkalo se to například vynesení věcí, vykopání plošiny pro tábor atd. Honza fyzicky lezl se svým průvodcem – Davidem Knillem (horský vůdce s certifikací UIAGM – pozn. autora).

A jak probíhá takové provádění nevidomého na osmitisícovce?

David šel vždy zhruba metr před Honzou a bylo to dost náročné, hlavně v začátcích, kdy se šlo po moréně do C1. Terén tam tvořily převážně kameny. David naváděl slovně a hůlkami ťukal o nějaké větší kameny, čímž dával Honzovi zvukové signály, kde co je. Z hlediska průvodcování to z C1 už bylo snazší, protože terén není tak členitý, jdeš po jakýchsi ledových schodech a byly nataženy fixy.

I když to technicky nebyla náročná cesta a byla zafixovaná, stále jsme byli v jakémsi riziku, protože vzhledem k Honzově postižení museli být všichni ve střehu. Pokud by se Davidovi nebo Honzovi něco v té výšce stalo a jeden z nich by nebyl schopný sám sestupovat, tak by to byl velký problém. Stále jsme byli blízko, „na dostřel“ a snažili se vyvarovat jakémukoliv riziku, takže i při sebemenším náznaku možných potíží se šlo dolů. V těch vyšších výškách už byli u Honzy vždy dva lidi. A to, že se Honza dostal do výšky kolem 7600 metrů, beru jako obrovský výkon.

Ty jsi dosáhl v podstatě stejné výšky jako Honza, Markovi se podařil vrchol. Jak se teď s odstupem času díváš na svůj vrcholový pokus?

S Markem jsme vyšli o den dříve než zbytek skupiny. První den nám foukal silný vítr a stoupání bylo i kvůli zimě hodně náročné. V průběhu dne se poryvy naštěstí ustálily. Už od začátku jsem cítil, že načasování vůči mé osobě nebylo úplně dobré. Mohl jsem klidně jeden den počkat a jít se zbytkem, který si vzal o den více na odpočinek. Takže tohle beru jako svoji chybu. Z C3 už jsem nestíhal Markovo tempo a rozhodnul jsem se otočit.

Máš za sebou hodně úspěšných expedic, ale stejný počet těch neúspěšných z pohledu dosažení vrcholu. Ta poslední výprava bohužel nebyla vrcholová. Zůstává v tobě pořád ten entuziasmus k ježdění na osmitisícovky a s tím spojené utrpení, které si tam člověk chtě nechtě musí vytrpět?

Přiznám se, že ta výška mému tělu nedělá úplně dobře a mám v ní zdravotní problémy. V tuto chvíli nevím, co by se muselo stát, abych jel ještě na osmitisícovku. Minimálně teď budu mít dlouhou pauzu.

Díky za rozhovor!