Libor Kožíšek: Práce horského vůdce je krásné, ale těžké břemeno

Jak ses stal horským vůdcem?

K práci horského vůdce jsem se dostal přes práci v Hudy sportu. Jinak řečeno na krámu jsem vedl skialpovou speciálku a v rámci propagace chtěl taky dělat kurzy. Nejdříve jsem si udělal kvalifikaci zaměřenou tímto směrem, abych mohl vodit naše zákazníky a partnery.

A náš produkťák a horský vůdce Dušan Stuchlík mě ukecal, abych si udělal kurz horského vůdce, že by se mi to mohlo hodit.

Prohlédněte si celou fotogalerii k článku…

Práce horského vůdce je mnohými označována jako splnění profesního snu, ale už málokdo si uvědomuje, jak je tato práce náročná….

Je to pro mě splnění snu, to ano, ale také obrovská zodpovědnost za lidi v horách. Jednoduše řečeno neseš si taky pěkně těžké břemeno. Není to o tom, že si vezmeš peníze, zajdeš do hor a tím to končí. Musíš umět lidi správně vést, mít zmáknutou předpověď počasí, dělat správná rozhodnutí, vždy mít alternativní plán a celá řada dalších aspektů. Spoustu času mi zabere také příprava před akcí, kterou jedu úplně poprvé. To pak třeba trávím i tři dny před odjezdem plánováním a eliminací možných rizik na minimum.

Musel jsi někdy odmítnout klienta kvůli tomu, že měl „velké oči“, neboli jeho schopnosti neodpovídaly ambicím?

Stalo se, že mi na skialpový kurz pro pokročilé přijel borec, který pořádně neuměl na lyžích. To jsme se pak museli rozloučit, protože by ohrožoval sebe a také omezoval celou skupinu. Vyřešení situace proběhlo v klidu, znovu jsme si vysvětlili, co bylo napsáno na webovkách a že si měl pravidla a podmínky detailněji přečíst.

A co situace přímo z terénu, kdy jsi udělal nějaké rozhodnutí a klientovi/klientům to nebylo po chuti…

Zrovna před pár týdny jsem byl na MontBlancu a musel jsem zavelet k otočení túry. Bylo to kvůli neodpovídající sněhové předpovědi, která hlásila maximálně dvacet centimetrů sněhu, což mi potvrdil i chatař. Když jsme se dostali nahoru, cestou „přes tři hory“ (Midi, Tacul, Maudit – pozn. autora), tak tam nebylo dvacet čísel, ale půl metru. To znamenalo lavinové nebezpečí. Klukům jsem situaci vysvětlil, že pokračovat dál by nebyla sranda a šli bychom do rizika. Oni to bez problémů přijali. Musím zaklepat, že se mi nikdy nestalo, abych se dostal vyloženě do konfliktu.

Taky to často dělám tak, pokud situace dovoluje, že se domluvíme na formě kompromisu, prověříme můj odhad. Třeba ještě urazíme dalších sto výškových metrů a až pak se definitivně rozhodne.

O jaký typ aktivity je mezi tvými klienty největší zájem?

Je to sezóna od sezóny. Nedá se říct, že je pořád zájem jen o kurzy nebo výstupy na čtyřtisícovky.

Kdysi se vůdci, nebo spíše guidi, najímali ani ne tak kvůli technickým znalostem (záruku bezpečnosti), ale těm geografickým ve smyslu znalosti terénu. Máš i takovou zkušenost?

Někdy si říkám, že jsem si regulérně „zaguidoval“ (smích). Když jsem třeba dělal první průstup ledovcem na začátku sezóny a stará cesta byla nepřístupná, protože došlo k nějakému sesuvu séraku. Takže bylo potřeba vymyslet cestu novou a v momentě se z tebe musí stát „místní znalec“.

Vydal ses jako horský vůdce i mimo Evropu?

Zatím jsem na to neměl klientelu, ale v mých plánech to určitě figuruje. Už teď mám poptávku na Aconcaguu a sestaveny nějaké další nabídky mimo hory Evropy. Evropa je jednodušší v tom, že člověk je častěji doma a když máš rodinu, tak chceš být maximálně s ní. Přiznám se, že v minulosti mě to až tak nelákalo, ale dnes už bych se někam dál i podíval.

Jaká horská oblast nebo hora tě láká?

Jižní Amerika, tedy Andy a z vrcholů je to Alpamayo a Huascarán. V Nepálu bych se podíval rád na AmaDablam. Přiznám se, že osmičky mě kvůli tomu, co tam v poslední době vzniká, moc nelákají.

A nenašel jsi čas se na jiný kontinent podívat třeba soukromě?

Zatím ne. Mě vždycky lákalo bigwallové lezení a v tom mi bohatě vystačila Evropa.

Na festivalu Obzory budeš mít přednášku „Nejhezčí lehčí letní horolezecké výstupy“. Na to se dá nahlížet z mnoha stran. Můžeš trochu přiblížit, co takové lezení musí splňovat?

V prvé řadě se člověk musí připravit, že najít na těch hezkých kopcích, klasikách málo lidí je skoro nemožné. Na přednášce budu mluvit jak o „profláknutých“ kopcích/výstupech, tak těch méně známých. A já říkám, že je škoda se i na ty „profláknuté“ nepodívat. Na druhou stranu dám pár rad, v jakém období se na ně vydat, aby tam bylo co nejméně lidí a celkový dojem se tak zvýšil. Častokrát se mi díky této znalosti podařilo, že jsem byl s klienty na vršku takových vrcholů úplně sám.

A na jaké destinace se v rámci tvého povídání mohou návštěvníci festivalu těšit?

Klasiky. Grossglockner, Wildspitze a podobně. Taky zmíním i malinko obtížnější cesty na tyto kopce.To pro ty, kteří už mají lezeckou dovednost na trochu vyšší úrovni.