Tak tohle je sen snad každého lezce. Nejde ani tak o to, že lezete v tričku a je vám fajn. Spíše jde o ten pocit, že u nás je -10 a vy si užíváte sluníčka. A víte co? Nemusíte jezdit do „profláklého Thajska“.
A jde to snad levněji? Samozřejmě!
Odpověď zní Turecko. Pod Tureckem si většina lidí představí slunné pláže, otravné prodejce, kteří vám cpou nějaké cetky a další „příjemné“ aktivity, za kterými někteří lidé cíleně jezdí.
Já jsem před dvěma lety poznal jiné Turecko, i když jsem o to na začátku nestál.
Přišli jsme k tomu jako slepí k houslím…
Naším cestovatelským cílem byl Írán, ale nedostali jsme víza a letenka do Istanbulu už byla koupena (potom jsme chtěli vlakem do Íránu). Buď nám propadnou peníze, nebo se podíváme, co se dá v Turecku zajímavého podniknout. Nakonec se z toho vyklubalo skvělé cestování. Vyšli jsme si na Ararat, vyškrábali se na ostrý Demirkazik a odlehlý Supan, podívali se do kaňonu Kapadokie a na památku UNESCO Pamukale.
Tenhle článek ale není o mě
Chtěl jsem vás jen inspirovat tím, že mám s Tureckem také vlastní pozitivní zkušenost. Dále v článku bude svůj příběh vyprávět čtveřice špičkových německých lezců podporovaných společností adidas. Ti Turecko, konkrétně Antalyi, pojali vyloženě lezecky a zde je jejich příběh.
Příjezd
Hias neočekával, že přistání v Antalyi v Boeingu 737 bude největší psychická zkouška, jakou kdy v životě podstoupil. Letadlem nelétá často. Se svou klidnou povahou by očekával, že pilot charterového letu nebude mít problém bezpečně přistát. Na vedlejší sedačce si očividně klidná Lulu sundá svá masivní sluchátka. „O něco jsem přišla?“ zeptá se drze osmnáctiletá studentka.
Po hodině dohadování se s tvrdohlavými celníky, kteří nebyli schopni pochopit, co je expreska se konečně vymotali z letiště.
Martina, Lulu, Coco a Hias sedí pod tureckým měsícem popíjejíce své první zimní útěkové pivo, měsíc osvětluje noc a na obloze vedle něj září osamocená hvězda. No jasně! Jsme v Turecku! Tito čtyři zimní uprchlíci uvelebeni v krajině, která je něco napůl mezi kulisou spaghetti westernu a Mekkou řeckého lezení Kalymnos. S dvěma centrálními, několik stovek metrů dlouhými skalnatými výčnělky Geyikbayiri, se všichni čtyři dívají za skály na nekonečnou prázdnotu. „Wow,“ říká Christoph, přezdívaný Coco, v hlubokém zamyšlení. „Hádám, že tady v příštích dnech budeme mít rozhodně co dělat.“
Jde se lézt…
„Poker face“ – tak se jmenuje Lulin první rozehřívací výstup v levém sektoru Sarkitu. V souladu s tímto názvem zvládne nejmladší členka týmu vylézt 22 pořádně strmých metrů bez nejmenšího zaváhání. „Ne všechny zdejší 7a jsou jako tahle,“ křičí dolů na Hiase, který je doslova v úžasu. „Tohle je jedna z těch drsných,“ Lulu tady byla loni na Nový rok – studentka, netřeba dodávat víc – a má fotografickou paměť, co se týká většiny lezeckých cest a jejich hmatů. „Nemůžu uvěřit, že doma je deset stupňů pod nulou,“ křičí zpátky Hias s pohodovým výrazem, který zůstane na jeho tváři po většinu příštích sedmi dní.
Že by on-sight?
Christoph je teď v nejtěžší části cesty na Geyikbayir Games““ a začíná mu natékat předloktí. Chce ji zvládnout na „on sight.“ Hias si přeje to samé. Bez nějakých cavyků nasadila Lulu laťku dost vysoko tím, že druhý rozehřívací den překonala 7c+, 35 m vysokou „White Spirit“. Hias, jenž se v posledních měsících zabýval touto obtížností lezení doma v Kochelu, v Německu, už odhalil rozdíl mezi vápencovou strukturou v Antalyi a Horním Bavorsku.
„Jen se dotáhni po rameno, joo, ještě trochu, teď vpravo, teď se otoč a šup, dej nohu nahoru, víc doleva…“ zaznívají Luliny rady. Hias letí. Jediné, na co se zmůže, když se sklesle houpe na laně, je „škoo…da“. Zatímco se dívá dolů na Lulu, jejíž fotografická paměť může znovu prověřit tento úsek a zjistit, kde se stala chyba.
A jak tenhle lezecký ráj vznikl?
Téměř před 10 lety tři Němci, Jost, Siri a Tobias, začali zařizovat místa pro lezce na úpatí nižšího skalního útvaru. Dnes JoSiTo nabízí dost místa pro velkolepou partu lezeckých bláznů z celého světa, kteří zde můžou nocovat ve stanech, bungalovech a malých cedrových chatkách.
A co ještě kromě lezení může oblast nabídnout?
Pouhých 50 km od lezeckého tábora se všichni čtyři brouzdají ve Středozemním moři, a to v půlce února. Nicméně vzhledem k teplotě vody dávají raději přednost tureckému pivu. Po odpočinkové jízdě zpět do kempu si dají rychlou sprchu a pak už sedí u ječmenového piva ve večerní společnosti horolezců z Turecka, Norska, České republiky, Švýcarska, Polska a Německa v JoSiTo společenské místnosti.
Z iPodů se ozývají tóny britské, ostrovní hudby, a přestože je zde přístup k internetu zdarma, jen málo lidí sedí u notebooků. Tváře a příběhy lidí u stolů jsou velmi zajímavé. Nakonec se naše partička sejde u jednoho stolu. Hias se napije piva, usměje se a povídá: „A doma je deset stupňů pod nulou.“
S využitím adidas.com
