Lezení je in – a co na to příroda?

Lezení se stává populárním, mluví se o olympiádě, o lezeckých úspěších – a s tím, jak se zlepšuje technické vybavení lezců a snižuje riziko, se lidé postupně přesouvají ven. Jak se ale kde chovat? Pravidel je spousta a čert aby se v tom vyznal. Vhodné skály jsou navíc často v oblastech s různou mírou ochrany přírody, a to je nutné respektovat. Obecně platí, že lézt můžeme pouze na vyhrazených místech a ve stanoveném období.

A co na to příroda?

Pravdou je, že lezení samotné nemá silný devastační vliv na krajinu, ovšem jako u všeho i zde záleží na intenzitě. Tedy to, co před pár lety nebyl problém, se jím stává spolu se stoupající popularitou. Typickou a všudepřítomnou záležitostí jsou odpadky a biologický odpad doplněný o vlhčené ubrousky. Ty totiž, ač si to mnoho lidí neuvědomuje, jsou vyráběny z materiálů na bázi plastů, a tudíž se, na rozdíl od obyčejného toaletního papíru, hned tak nerozloží. Podle odhadovaných údajů na nás budou v lese vykukovat až 300 let! Zajímavé také je, že podle stanoviska Evropského hospodářského a sociálního výboru plasty představují až 85 % všech odpadků v mořích Evropské unie, přičemž 50 % tohoto množství tvoří právě plastové výrobky na jedno použití – tedy i vlhčené ubrousky.

Věřím, že většina lezců má k přírodě vztah a snaží se ji zachovat i pro další generace, přesto se ale objevují problematická témata, kde se protíná pohled lezce s pohledem ochranáře. Jiří Hušek, ředitel Regionálního pracoviště Liberecko AOPK ČR, k tomu dodává: „Nejsou to ani zdaleka jenom ty často zmiňované odpadky a exkrementy. Rostoucí návštěvnost se projevuje v erozi přístupových cest a blízkého okolí skal, které se stává celodenním pobytovým místem pro lezce a jejich doprovody. Zvyšuje se opotřebení skalního povrchu, lezci mimoděk či záměrně ničí vegetaci na skalách a kolem nich. Velkým problémem je rušení živočichů, zejména ptáků v hnízdním období, ale nejen jich. Skalní oblasti bývají posledním útočištěm nejvzácnějších druhů naší fauny, které se v Česku často počítají na pouhé desítky jedinců a jsou na vyrušování extrémně citlivé. Výjimkou není ani rozdělávání ohňů, přičemž o škodlivosti a nebezpečí tohoto počínání netřeba dlouze diskutovat. Typickým případem byl říjnový ohníček pod Zvonem, nejznámějším lezeckým vrcholem Jizerek. Dalo by se s úspěchem pochybovat o příčetnosti toho, kdo v loňském absolutním suchu v extrémním větru v lese rozdělal oheň. Výsledkem byl požár, který zasáhl šest hektarů národní přírodní rezervace a jemuž podlehly i stojící stoleté buky.“

Pokaždé trochu jiné lezení

Jsou různé skály, různí lidé i různé názory na to, jak se ve skalách chovat. Podle ČHS můžeme pravidla lezení rozdělit do tří „šuplíků“ dle typu skal. Pro mě jsou srdcovou záležitostí Jizerské hory okořeněné hrubými žulovými skalami. Právě tady jsem poprvé okusila pocit svobody, který člověk zažívá, když vyleze nahoru nad koruny stromů a svět kolem sebe má jako na dlani. Podívejme se stručně na pravidla v různých oblastech.

Pískovcové skalní oblasti

Pískovcová pravidla pocházejí ze Saska a jsou nejstriktnější. Kladou důraz na čistotu výstupu a na minimum pomůcek, což mimo jiné souvisí i s vysokou citlivostí pískovců. Tyto oblasti jsou srdcem klasického tradičního lezení a nejeden lezec začátečník, zvyklý na husté osazení skal skobami, se nestačí divit, jak je to na písku od jednoho kruhu k dalšímu daleko. Pískovec je méně odolný než např. vápenec a to je nutné brát v potaz. S tím souvisí i zákaz používání magnézia, které snižuje sportovní hodnotu výstupu a je nevhodné především u cest s nižší obtížností (do IXa).

Skalní oblasti

Vápenec či žula jsou výrazně odolnějšími horninami, zde lze využívat tvrdé jisticí pomůcky (např. friendy) a skály jsou častěji využívány k tzv. sportovnímu lezení, kdy jsou cesty hustěji osazeny fixním jištěním. Zároveň jsou tyto sportovně zajištěné oblasti o to více vystaveny sílící oblibě lezení, protože umožňují výstupy s minimem rizika. Většinou je zde povoleno lezení s magnéziem, což má za následek neestetické bílé stopy na skále, které prakticky znemožňují vylézt cestu „bez nápovědy“.

Článek vyšel v časopise Svět outdooru – nejčtenějším magazínu pro milovníky hor a outdooru. S výhodným předplatným ti žádný podobný článek neuteče!

Oblast Jizerských hor

Převážně žulové Jizerské hory mají svá vlastní pravidla lezení, která se nacházejí mezi oběma směry. Z pískovcového lezení převzaly důraz na čistotu lezení – očekávat zde husté osazení skobami by byla chyba. Zároveň ale umožňují šetrné použití vlastních jisticích pomůcek – magnézium zde můžete použít na cestu od obtížnosti VIII včetně (Jizerské stupnice).

Jizerské lezení má i jiná specifika, díky kterým sem mnoho lezců nezamíří. Třeba to, že najít hledanou skálu vyžaduje dobrou orientaci a ještě lépe znalost místních bukových lesů. To mi potvrdil i Jiří Hušek při našem rozhovoru. „Nemohu tvrdit, že všeobecný trend zvyšování návštěvnosti se jizerskohorských skal netýká. Rozhodně ovšem není tak silný jako ve většině ostatních oblastí. Důvodů je několik. Jednak již zmiňovaná odlehlost řady skal, složitý přístup a špatná orientace, dále pak poněkud specifický způsob lezení a až brutální drsnost jizerské žuly. Tím hlavním důvodem je ovšem skutečnost, že se v Jizerkách stále daří hájit tradiční způsob a etiku lezení včetně prvovýstupů. Jizerské lezení je staré takřka 130 let a odkazuje se mnohem spíše k unikátním tradicím pískovců než k modernímu a poněkud konzumnímu lezení v tzv. sportovních nepískovcových oblastech. V Jizerkách se dále udržuje vyvážený poměr fyzického výkonu a psychické složky lezení, za což patří vděk zdejší lezecké komunitě. A abych se vrátil k tématu – v Jizerkách lezecká aktivita roste v porovnání s jinými oblastmi nepatrně a ochrana přírody si mohla v poslední době zcela proti obecným trendům dovolit významně rozšířit prostor pro horolezce a uvolnit některé podmínky.“

A jak je to tedy s tím magnéziem?

Mezi lezci častá otázka. Jsou tací, kteří na něj nedají dopustit. Osobně si myslím, že do jisté obtížnosti cesty není použití magnézia nutné. „O ‚nutnosti‘ použití magnézia lze spekulovat pouze u cest na horní hranici obtížnosti, a to ještě pouze v takových případech, kdy je použil prvovýstupce. Podstatou je podle mého názoru způsob hodnocení lezeckého výkonu a vzájemného soutěžení, kdy klíčovým kritériem se stává absolutní technická obtížnost vyjádřená klasifikačním stupněm výstupu. Netrpělivost při čekání na vhodné podmínky (třeba klimatické) nebo na reálné zvýšení vlastní výkonnosti vede k vnějším úpravám podmínek nebo chceme-li, ke změně hřiště a obcházení pravidel. Nadužívání magnézia je pouze jedním z projevů tohoto přístupu k lezení.“dodává Jiří Hušek, mimo jiné sám dlouholetý lezec. Obhájci lezení s magnéziem často argumentují tím, že díky němu mohou lézt i v neideálních podmínkách, kdy je třeba příliš teplo a ruce se rychle potí. Viděla jsem ovšem i lezce, který si bílý prášek sypal na podrážku lezeček. Říkám si, je to opravdu nutné?

Co konkrétně způsobuje magnézium na skalách z pohledu ochrany přírody?

„Na tuto otázku ještě nikdo spolehlivě neodpověděl. Na porézních horninách, tedy typicky například na pískovci, může ucpáním pórů docházet k ovlivnění přirozeného pohybu vody v hornině a urychlení rozpadu působením klimatických faktorů. Zcela jistě je magnézium se silně zásaditou reakcí cizorodým prvkem v prostředí, kde živá složka ekosystému je vázána na půdy vzniklé rozpadem kyselých hornin. Můžeme diskutovat o míře vlivu, ale v chráněných územích je zcela legitimní využít principu předběžné opatrnosti v případě, kdy nemám dostatek informací. A je třeba říci, že ochrana přírody není tím, kdo zamýšlí vnášet do prostředí cizorodou substanci a není proto povinna prokazovat konkrétní škodlivost. Důkazní břemeno neškodnosti je tedy jaksi na druhé straně sporu. Spor se vede i o estetickém ovlivnění přírodního prostředí. Je jistě přepjaté vykládat použití magnézia jako významné narušení dochovaného krajinného rázu, na druhou stranu lezci nejsou jedinými uživateli chráněné krajiny a je zcela legitimní brát ohled na názor běžných turistů či fotografů, kteří protestují proti ‚hnusným bílým flekům‘.“říká Jiří Hušek.

Chodci, lezci, my všichni

Nelze než souhlasit, lezci nejsou jedinými uživateli skal a fotograf na výletě má také právo na hezkou fotku. A dokonce ani lidé tu nejsou sami, pro mnohé druhy ptáků jsou skály oblíbeným hnízdištěm. Proto jsou místa, kde je lezení v různém období zakázáno. „Tato omezení jsou nutná, protože ve skalách hnízdí chráněné druhy ptáků, jako je výr velký, sokol stěhovavý a čáp černý. Například sokol stěhovavý má skvělé oči, daleko lepší než člověk, a vidí holuba na vzdálenost mnoha kilometrů. Ten nás vidí daleko dříve než my jeho. Hnízdí ve skalních dutinách vysokých stěn a věží, vejce klade přímo do písku, takže mohou velmi rychle zastydnout. Nejvíce sokola plaší mimo jiné lidé, kteří se dostanou nad jeho hnízdo, a to v okruhu mnoha stovek metrů! Sám loví shora a na vše živé, co je nad ním, si dává velký pozor. Proto ho dokážou velmi účinně plašit právě horolezci. Na druhou stranu, mimo dobu hnízdění nemá sokol s horolezci žádný problém.“vysvětluje ornitolog a fotograf Václav Sojka z NP České Švýcarsko.

Snadno nahoru – ano nebo ne?

Se zvyšujícím se zájmem o hory a o outdoorové sporty obecně dochází k větším požadavkům na Správy CHKO a NP. A tak občanské sdružení Vodní brána v roce 2014 otevřelo via ferratu na Kočičí kameny nedaleko Hejnic, zároveň zorganizovalo sbírku na zaplacení odborného posudku Natura na plán zbudovat via ferratu na turistický vrchol Frýdlantské cimbuří. Vybudování této ferraty pak v roce 2016 Správa CHKO Jizerské hory zamítla s odvoláním právě na návrat a ochranu hnízdišť sokola stěhovavého. Nutno uvést, že Frýdlantské cimbuří je v národní přírodní rezervaci Jizerskohorské bučiny, v I. zóně ochrany CHKO a spadá do takzvané Ptačí oblasti Jizerské hory. Domnívám se, že hlavní úlohou instituce jakou je Správa CHKO je ochrana přírody, a proto mi toto rozhodnutí dává smysl.

Je nás prostě hodně

Nedávno jsem byla lézt v jedné lokalitě nedaleko Prahy, která je sportovně zajištěna zhruba rok. Bylo pro mne silným zklamáním, jak rychle se nahromadily odpadky a obílily skály. Jistě, je to krásná lokalita, snadno dostupná a svým způsobem úmyslně vystavená většímu náporu návštěvníků. Přesto tam občas pozoruji lezce, kteří jako by vnímali jediné – číslo, obtížnost cesty. Jsem jediná, komu přijde, že se vnímání lezení jako lásky ke skalám posunulo od samotného zážitku, směrem k měřitelnému výkonu? Charakterizuji to jako přístup „já lezu a po mně potopa“. „Je pravda, že tenhle princip se prosazuje velmi silně, ale určitě není možné ho vztáhnout na celou lezeckou komunitu, která je velmi široká a vnitřně pestrá. Není to ani konflikt těch ‚opravdových sportovců‘ s ‚klasiky, softmoovery‘ v pohorkách a flanelových košilích. Důležité je si uvědomit, že to naše zmiňované hřiště není nekonečné, má svoje limity a byla by škoda, kdybychom si je předčasně spotřebovali. A samozřejmě na vývoj lezení a jeho filosofie bude muset reagovat i ochrana přírody – buď se spokojí s mírou samoregulace lezeckého sportu, nebo využije svých pravomocí k přiměřenému usměrnění.“doplňuje mě Jirka Hušek.

Co s tím?

Podle Jiřího Huška jenejvětší problém předpojatost, předjímání nečistých úmyslů při vzájemném jednání a malá ochota pochopit a akceptovat argumenty druhé strany. „To platí pochopitelně pro lezce i ochranáře a optimisticky dodávám, že se jedná stále více o menšinový problém. Na některých lezcích mi vadí, že se chovají v přírodě tak, jako kdyby v ní byli sami a neberou ohled nejen na kytky a živáčky, ale ani na zájmy ostatních skupin návštěvníků a místních obyvatel. Vadí mi, když vnímají skály jenom jako jinou formu tělocvičny, ve které se zpravidla naučili základům lezení a sportovně vyrostli.“ Václav Sojka to doplňuje tvrzením: „Co se hodně pozitivně mění, je vztah lidí k divoce žijícím zvířatům. Tomu, že je to důležité, dnes rozumí mnohem víc lidí než v minulosti.“

Jistě – hory přece patří všem. A právě proto bychom na to měli myslet, když se v nich pohybujeme. Ať už po nich lezeme, běháme nebo šlapeme na nedalekou vyhlídku, nejsme tu sami.