Soutok Oslavy s Chvojnicí – to je místo, které nemůžeme vynechat. Pěkně z výšky se na tu nádheru dívá Levnov, nazývaný též Ketkovický hrad či důvěrněji „Ketkovák“. Pěkně pomaloučku se k té parádě přiblížíme, naše putování vede od vlaku k vlaku, můžeme si však dopřát i nejrůznější jiné kombinace, třeba kratší okruh z Ketkovic.
Výchozím místem putování je železniční zastávka ve Vysokých Popovicích . Za krátkou prohlídku ovšem stojí i obec – je to od vlaku jen pár kroků. Vysoké Popovice leží při silnici z Náměště nad Oslavou do Brna, jejich dominantou je původně románský kostel sv. Jana Křtitele z konce 12. stol., přestavěný a doplněný věží v r. 1882. Nejstarší období připomíná románský presbytář s apsidou. Nepatrné stopy v terénu u čp. 22 připomínají někdejší tvrz – ta existovala zřejmě již v polovině 13. stol., první písemná zmínka pochází z r. 1313. (Stravování: hostinec 11–22 h.)Od železniční zastávky se vydáme po červené turistické značce, sledující silnici do Lukovan. Značka se prakticky jen dotýká okraje obce, v zatáčce silnice pokračuje přímo. Doporučujeme udělat krátkou odbočku do středu vsi, zmiňované poprvé r. 1229. Dobře viditelnou dominantou je původně pozdně románský tribunový kostel sv. Václava z 1. pol. 13. stol., přebudovaný r. 1715 a upravovaný i v dalších letech. Kříž u kostela je klasicistní, opravený r. 1862. Východně od svatyně je torzo někdejšího hospodářského dvora – v těchto místech stávala tvrz lukovanských vladyků, zmiňovaná ve 13. stol. a zaniklá v 16. stol.Značka prochází horním západním okrajem obce, projde podél domků a zatočí vpravo. Polní cestou, provázeni hezkými výhledy, klesáme do zalesněného údolí potoka, následuje krátké strmé stoupání – často rozblácený úsek obejdeme raději po okraji lesa. Vycházíme z lesa a přímým směrem polní cestou po rovině směřujeme do Ketkovic. Napojíme se na vedlejší silničku, po ní dorazíme na křižovatku a po hlavní silnici zatočíme vpravo ke kostelu . Ves patřila ke statkům třebíčského kláštera. Na místě zchátralé svatyně (snad ze 14. stol.) byl ve 2. polovině 18. stol. postaven klasicistní kostel sv. Kateřiny, věž pochází z r. 1892. (Stravování: pohostinství U Mohelských ÚT–ČT 11–22, PÁ 11–23, SO 10–23, NE 10–22 h.)Procházíme rozlehlou návsí a na jejím konci zatočíme vlevo vydlážděnou uličkou mezi domky. Pokračujeme po silničce podél zemědělského objektu ven do polí. Vlevo odbočuje cesta k Čučicím, my jdeme přímo k lesu. Přímo bychom pokračovali k Levnovu, ale my zatočíme po kraji lesního porostu (tady také posléze objevíme naši červenou značku) a projdeme na vyhlídku Panorama s malým ohništěm a lavičkou. Vyhlídka bývá nazývána také Zavřelovo panorama po Františku Zavřelovi, řídícím učiteli v Třebíči, vynikajícím botanikovi.
Vyhlídku už trochu omezují vzrostlé stromy, nicméně pohled do údolí Oslavy má stále svoje kouzlo. U vyhlídky se scházíme se zelenou turistickou značkou – společně s ní a červenou se pustíme vpravo, klesáme po pěšině k širší cestě (z ní jsme u lesa odbočili) a po pár krocích staneme u odbočky k hradu. Dáme se vpravo cestou, která nás po kilometru dovede k hradnímu areálu. Levnov , neboli Ketkovický či Ketkovský hrad, trůní na skalnatých srázech 120 m vysoko nad řekou, však se odtud také otvírá nevšední výhled a zříceniny jsou nepřehlédnutelnou dominantou. Hrad Levnov založili páni z Lipé před r. 1346. Za válek mezi markrabími Joštem a Prokopem se tady vystřídalo několik majitelů, v r. 1442 Levnov násilně obsadil Burghat Kienberger s německými žoldáky, kterým Albrecht Rakouský nevyplatil slíbený žold. Vojáci drancovali vesnice a po složení výkupného odešli. Ještě téhož roku hrad vykoupila města Brno, Znojmo, Ivančice, Třebíč a Jihlava, v listopadu pak byl Levnov za pomoci poddaných z okolních vesnic (mohli si odnést stavební materiál) zbořen. Dochovaly se poměrně rozsáhlé zbytky zdí a torzo věže.Z hradního areálu se vracíme na rozcestí a společně s červenou a zelenou značkou scházíme do údolí Oslavy ke Ketkovickému mlýnu., dál na rozcestí Pod Levnovem (kde se k nám přidá žlutá) a pěšinou zařezanou do mohutné skály nad řekou k rozcestí Senoradský mlýn . Tady si vybereme modrou turistickou značku a vykročíme proti proudu Chvojnice. Široká cesta několikrát přetíná Chvojnici, nechceme-li brodit, musíme bedlivě sledovat značku, která na více místech z této cesty uhýbá na pěšinky a snaží se udržet na jednom břehu bez zdolávání vody. Mineme srub s bohatě vyvedeným totemem, to je signál, že se blíží důležité rozcestí u Sudického potoka. Nemůžeme je přehlédnout, je tady turistická orientace, tabulka se jménem potoka. Tady Chvojnici i modrou značku opustíme a dáme se cestou vpravo úzkým údolíčkem proti proudu Sudického potoka. Vybereme si širší úvozovou cestu, která mírně stoupá ve stráni a před vrcholem kopce se trochu od potoka odklání. Vyvádí nás na rozcestí, na kterém zatočíme po široké cestě vlevo – ta nás přivádí takřka po vrstevnici zpátky k potoku a posléze i ke zpevněné komunikaci a silnici, po které kolem rybníčku vcházíme do vsi Sudice.
Ta je podobně jako okolní vsi uváděna ve falzu z 12. stol. (opis zakládací listiny třebíčského kláštera z r. 1101). V okolí byly nalezeny předměty z období neolitu. Sudice nemají významnou architektonickou památku, ale nevadí – pěkná upravená ves trůnící na obou březích potoka působí převelice vlídným dojmem. A tak v pohodě vystoupáme k silnici, po ní se dáme pár kroků vlevo a hned vpravo proti vodě podél prodejny smíšeného zboží. Na konci vsi se potkávají dva malé vodní toky, my zatočíme cestou vpravo podél jednoho z nich do lesa. Sledujeme úzkou roklinku a poté pokračujeme poměrně širokou cestou lesem na rozcestí, jdeme dále přímým směrem a na dalším rozcestí ve tvaru písmene T zatočíme vlevo. Přicházíme k železniční trati. Cesta pokračuje do Rapotic (stravování: restaurace U Rambousků ST–NE 11–22 h) – pokud se ovšem potřebujeme vrátit k vlaku, pak zatočíme ještě před tratí vpravo a šlapeme si to úzkou pěšinou při kraji lesa. U kynologického cvičiště zatočíme vlevo a po stezce opatrně zdoláme železniční trať, za ní se pěšina stáčí vpravo a vede nás k železničnímu přejezdu. Pár kroků za ním je železniční stanice.
