Ledové království Norska: Hardangervidda a Jotunheimen

Opět vyrážíme do zimní Skandinávie. Po loňském lyžařském přechodu švédské Kungsleden je na řadě Norsko. Země, která dala světu takové polárnické legendy jako Nansena, Amundsena nebo v nedávné minulosti Borgeho Ouslanda. Vzrušuje mě představa, že budu moci zdokonalovat své polární dovednosti na stejných místech jako tito tři muži, kteří ve své době definovali pojem extrémní dobrodružství. Vím, dnes je doba jiná, a i naše ambice se od těch jejich výrazně liší. To však nic nemění na tom úžasném pocitu plném očekávání, který máme. Mapu našeho zimního přechodu Jotunheimenu najdete zde.

Počáteční komplikace

Dny před odjezdem byly klasicky poměrně hektické. Rodina, kamarádi, práce. Všichni si vzali svůj zasloužený díl našeho času. Společně s nezbytným úsilím pro alespoň základní naplánovaní nadcházejícího roadtripu se to rovná pár kocovin, poměrně slušný spánkový deficit a u Mili chřipka, která se začne projevovat zhruba po stovce ujetých kilometrů. 

Norsko nás vítá po svém. První noc a hned devatenáct stupňů pod nulou. Žádná aklimatizace, abychom si postupně zvykli na fungování v těchto podmínkách. Náš střešní stan od Thule je naštěstí rozložený za tři minuty a můžeme rychle zalézt do spacáku. Mráz nám přes noc za pomoci vydýchané vlhkosti připravil čarokrásnou podívanou. Ta však nic nemění na tom, že se chřipka v téměř mínus dvaceti přes noc nevyleží. Musíme si vzít ubytování v penzionu, aby se Mili vyléčila. Mohlo by to znít jako narušení plánu a věc k naštvání. Nám je to však jedno. Jsme spolu, nikam nespěcháme a chřipka brzy mizí.

Hardangervidda – polárnická rozcvička

Čeká nás první výlet na Hardangerviddě. Máme pět dnů, než se budeme přesouvat do Geila, kde máme sraz s kamarády. Boby jsou zabalené a připravené v kufru. Sedíme na předních sedačkách, venku řádí silný vítr a my se nemůžeme odhodlat vystoupit a vyrazit. Opět mám ten zvláštní nervózní pocit. Máme všechno? Jsme v kondici? Nepodcenili jsme nic? Kontrolujeme boby, zapínáme se do tažného postroje a obouváme lyže. Vítr po pár kilometrech ustává a nervozita se mění v euforii. Jsme opět na cestě zasněženou panenskou krajinou a spoléháme se jen sami na sebe. Během těch pár dní nám automaticky nabíhá rutina, kterou jsme si vytvořili loni při 450kilometrovém přechodu Kungsleden. Každý máme svoji roli a není potřeba diskutovat o tom, co má kdo udělat. 

V Geilu se potkáváme s Petrem a Lukášem, kteří chtějí zakusit základy polárničení. A kde jinde než na Hardangerviddě. Všude je spousta sněhu. Petr stíhá poslední vlak, než kvůli hrozbě lavin zavřou železniční trať mezi Oslem a Bergenem. Luky takové štěstí nemá, ale druhý den se mu podaří vtěsnat do náhradního autobusu. Před sebou máme tři noci a zhruba 60 km. Počasí je stabilní a v noci bude kolem mínus 15°C. První noc kluci zvládají skvěle. Druhý den se zvedá vítr a pocitová teplota letí dolů. Každé zastavení dává mrazu příležitost dostat se až pod poslední vrstvu oblečení. Kluci zjišťují na vlastní kůži, jak rychle dokáže v těchto podmínkách mizet energie z těla. O odhodlání nemluvě. Podmínky jsou na hraně jejich vybavení a my se rozhodujeme pro přespání na chatě Rauhelleren. Ráno si dopřáváme skvělou snídani a vyrážíme vstříc naší nejdelší etapě, kterou zakončujeme na břehu zamrzlého Halnefjordenu. Dopoledne přicházíme k autu. Kolem nás se povaluje mlha, která však nedokáže přikrýt nadšení z prožitého dobrodružství. Před sebou máme poslední společnou noc. Kluci se poté vypraví zpět domů k rodinám a my budeme pokračovat dále na sever. Čeká nás Jotunheimen. Země obrů, nejvyšší skandinávské pohoří a nádherná krajina, kterou chceme projít. 

Přes zamrzlé jezero Gjende do údolí Rauddalen

Od auta to máme jen pár kilometrů na břeh jezera Gjende, kde během studeného podvečera stavíme stan. Vane mírný vánek, obloha je bez mráčku. Převlékáme se do spacího a zalézáme do spacáků, abychom si je vyhřáli energií z právě dojedené večeře. Cítím, jak mi mrzne vlhkost na kraji nosních dírek. Pro mé tělo znamení, že teplota klesla pod mínus 20°. Budíme se do mrazivého rána a snažíme se ovládnout naše základní potřeby, abychom mohli co nejdéle poležet ve vyhřátých spacácích. V noci klesla teplota ještě o dalších pět stupňů a vše, co zůstalo mimo spacák, je řádně ztuhlé. Zapalujeme vařič, abychom stan vyhřáli alespoň o pár stupňů, a z roztopeného sněhu si připravili tekutiny na celý den a uvařili snídani. Tato ranní rutina nám jako obvykle zabere přes hodinu a půl. Balíme tábor a zapínáme se do postrojů od bobů. Dnes nás čeká osmnáct kilometrů po zamrzlé hladině jezera. Snadná etapa, která nás nestojí příliš sil. Míjíme chatu Gjendebu a pár set metrů za ní, před začátkem stoupání do Rauddalenu, stavíme stan. 

Než se ráno zabalíme a vyrazíme, míjí nás dvě malé skupinky turistů, se kterými se budeme potkávat po zbytek přechodu Jotunheimenu. Vesele se zdravíme. Trasu jdou po chatách a mají odhadem poloviční objem výbavy než my. Teploměr ukazuje mínus deset a pofukuje jen mírný větřík. Ideální podmínky pro stoupání pár stovek výškových metrů do Rauddallenu, kde se stočíme na severozápad. Stoupání je místy tak prudké, že naše stoupací pásy selhávají. Lyže putují na boby, my se boříme po kolena do sněhu a snažíme se překonat těch asi tři sta metrů, než se terén opět trochu narovná. Po poledni se zvedá vítr. Systematicky hledá sebemenší část odhalené kůže, aby ji zbarvil do černa. S těžkým srdcem míjíme chatu Olavsbu a v silném protivětru stoupáme dále směrem do sedla. Na prvním příhodném místě se rozhodujeme pro kemp. Poskakováním na lyžích udusáváme sníh. Stan v jedné částí kotvíme lyžemi a rozbalujeme jej po směru větru. Mili leží na stanové plachtě, zatímco kompletuji pruty. Vítr je silný. Stačila by chvilka nepozornosti a stan by to odfouklo. Naštěstí i toto máme již nacvičené a stan stavíme bez větších potíží. Mili má však promrzlé prsty na rukou a musíme je co nejdříve zahřát. Ležíme ve stanu a hřeje nás vydatná večeře. Vítr utichá a zapadající slunce vykresluje v údolí nádhernou hru barev. V polospánku si sdělujeme přání dobré noci. Zítřek bude opět náročný. 

Po každé bouři přeci vyjde slunce

Chviličku poté, co jsem vykonal nutnou potřebu, procházejí kolem našeho stanu dvě postarší dámy, které již známe z předchozího dne. Spaly na Olavsbu, a tak jsou ráno podstatně rychlejší než my. Prohodíme pár klasických vět, jak se nám spalo a co nás dnes čeká. Výstup do sedla a pak strmý sjezd, kdy boby neposedně skáčou z jedné strany na druhou. Zvládáme to skvěle a dole pod kopcem si dáváme euforickou pusu. Máme pocit, že nejhorší sjezd tohoto čundru máme za sebou. Nebo alespoň dneška. Pohodovým terénem procházíme údolím a škrábem se do sedýlka před posledním sjezdem. Počasí se rychle mění. Mlha, nárazový vítr a snad metr prachového sněhu dělají z posledního sjezdu peklo. Boby se neustále převrací. Přímo dolů to vzít nemůžeme, kvůli mlze nelze přečíst svah, a tak se pachtíme po pár metrech, než se nám opět převrátí boby. K chatě Leirvassbu, kde budeme dnes nocovat, je to naštěstí jen kousek. V noci bude vánice a my si zasloužíme sprchu, víno a trochu prostoru pro lásku. 

Je krásné chladné jiskřivé ráno. Vzpomenout na včerejší vichřici již dávají jen hromady přefoukaného sněhu. Čeká nás nejkrásnější etapa celého přechodu Jotunheimenu. Pozvolným stoupáním se dostáváme do sedla na dosah překrásným horským štítům, které společně s pár mraky na obloze tvoří tu nejfotogeničtější podívanou. Jakoby nás obři chtěli uchlácholit a odměnit za včerejší peripetie, nabízí nám pozvolný sjezd panenským svahem. Výkřikům nadšení se nelze ubránit. Odhodlaně ukrajujeme kilometry z dnešní štreky. Máme před sebou nejtěžší stoupání našeho čundru a ještě jsme se nerozhodli, jestli se jej pokusíme zdolat už dnes, nebo se na to vyspíme. 

Boj s gravitací a vůlí

Dobře, že jsme se rozhodli pro druhou variantu. Těch pět set výškových metrů nám trvá 3 a půl hodiny. Je to jeden velký traverz. Musíme jít bez lyží a boby se neovladatelně převrací dolů ze svahu. Jsou místa, kde musíme vytáhnout jedny boby, ukotvit je a vrátit se pro druhé. Je to vyčerpávající souboj s gravitací, který se však začíná překlápět v náš prospěch. Na vrcholu udýchaně sedáme na boby a s chutí se pouštíme do oběda. Pohledem odhadujeme směr výstupu na Galdhopiggen, který se nachází na druhé straně údolí. Začíná mi dělat starosti oteklé pravé koleno. Nejde ani tak o strach, že bych tenhle čundr nedokončil. Mnohem větší obavu mám z toho, že již za pět dní odlétáme na expedici na Špicberky a já to zatracený koleno pořádně neohnu.

Krásnou cestou lyžujeme směr Glitterheim, kde si budeme užívat luxusu malinkatého dřevem obloženého pokojíku s palandou. Po sundání kalhot se objevuje sloní noha. Otok mám od kotníku po koleno a tenhle příměr je první, co mě napadá. Koleno je zaledované, noha podložená a všemi mastmi mazaná. Ráno je to o poznání lepší. Stačí však pár kilometrů a hybnost je opět výrazně omezená. Snažím se přimět hlavu, ať nemyslí na nejhorší a soustředí se na cestu. Pohlcuje mě Mili nezdolný optimismus a cestu si užívám. Poslední prudký sjezd k Bessheim Fjellstue, klasické ťuknutí pěstmi, obejmutí a pusa. Právě jsme po šesti dnech dokončili téměř stokilometrový okruh Jotunheimenem, který se jistě zařadí mezi nejhezčí trasy, které jsem kdy objel na lyžích. Otok mizí stejně znenadání, jako se objevil a my vyrážíme na letiště v Oslu, abychom odletěli za dalším dobrodružstvím na Špicberky. Ahoj!

Jaké vybavení na svých cestách využívá Jirka a Mili?

Kolekce batohů Thule AllTrail X

Batoh Thule AllTrail X je vyrobený z odolného voskovaného plátna a je jako stvořený pro dobrodružství. Skvěle se přizpůsobí vašim plánům a z turistického batohu jej snadno proměníte na stylového společníka pro cesty do práce či toulky městem. Bederní pás pomůže rozložit váhu, ale je možné jej také skrýt. Velkou přihrádku lze využít pro hydrovak nebo bezpečné uložení notebooku.

Cena od 1 800 Kč (15L), 2 300 Kč (25L), 3 100 Kč (35L)