Na jedné z mých četných výprav na sever jsem byl konfrontován s příběhem, který před více než sedmdesáti lety zažil norský lovec v oblasti mysu Kvadehukken. Z nešťastného tuláka zbyla jen rozbitá kulovnice, my jsme z podobné situace naštěstí vyvázli bez nehody.
V přesném překladu Kvadehukken znamená Zlý roh a holandští námořníci nemohli lépe vyjádřit mizerné podmínky pro plavbu na dřevěné, dvou nebo třístěžňové plachetnici u vjezdu do nedalekého Kingsbay.
Přestože jsme se vydali na obyčejný jednodenní výlet na lyžích, pořád jsme ještě byli na Špicberkách, kde neustále existovalo riziko setkání s ledním medvědem. Snažili jsme se proto, ať jsme se jakkoli rozptýlili, držet alespoň na dohled a postupovat stejným směrem. Náhle, naprosto nečekaně, se přivalila ze všech stran hustá mlha.
Byla to mlha od moře, která vzniká v polárních oblastech v letním období rozdílem mezi teplotou ohřátého vzduchu a stále ještě ledové vody. A protože otevřené moře obkopovalo Kvadehukken ze tří stran, mlha, vznikající nad hladinou, se najednou převalila přes hranu pobřeží a pohltila celý mys prakticky v jednom okamžiku. Z minuty na minutu jsme ztratili představu o vzájemné poloze a po chvíli i o základní orientaci. Dostal jsem opravdový strach.
O osmdesát let dřív
V létě roku 1932 nalezli horníci na kamenitých pláních Kvadehukkenu rozbitou kulovnici. Podle toho, jak byla prorezivělá, musela ležet venku celé roky. V komoře měla zaseklý nevystřelený náboj. Při následném pátrání v archivu se zjistilo, že zbraň patřila jednomu lovci, který beze stopy zmizel o několik let dřív. Právě technická závada – náboj zaseknutý v komoře – byla klíčem k celému příběhu. Nejspíš v podobné situaci, jaká panovala na Kvadehukkenu v době naší výpravy, byl lovec překvapen medvědem.
Ten číhal v některé z mnohých proláklin a do poslední chvíle ho skrývala mlha. Lovec nezpanikařil. Bleskurychle strhl zbraň z ramene, zalomcoval nabíjecí pákou a už ve chvíli, kdy mířil, mačkal spoušť. Ale rána nevyšla. Zbraň selhala. V zoufalém boji o život použil pušku jako kyj. Mlátil do medvěda, dokud ji o něj úplně nerozmlátil. Z neznámého lovce se našlo jen několik kostí, roztahaných kolem rozlámané pušky, která je dodnes i se zaseknutým nábojem v komoře k vidění v muzeu v Longyearbyenu.
Zpátky na mys Zlý roh
„To byla ale pitomost, takhle se rozutéct!“ Nejdřív jsem chtěl volat na všechny strany, ale část lidí byla daleko vpředu, část zase daleko vzadu. Věděli jsme, že v mlze se zvuk nevyzpytatelně nese a různě odráží, takže pokud by mě vůbec někdo zaslechl, sotva by dokázal určit, odkud volání přichází. Z podobného důvodu jsem upustil i od signálních výstřelů.
| Tento článek vyšel v časopise Svět outdooru 3/2014, který byl plný podobných příběhů o přežití. |
Snadno by si je mohl někdo špatně vysvětlit a zpanikařit. Nakonec nezbylo než vsadit na fakt, že stejnou situaci musí řešit všichni, a spoléhat na to, že statisticky vzato se ve srovnání s třicátými léty dvacátého století v okolí vyskytuje podstatně méně ledních medvědů…
