Jen málokde na světě se hned za hlavním městem běžná frekventovaná silnice definitivně proměňuje v úzkou blátivou či kamenitou pěšinku, kde může začít i několikatýdenní trek, nabízející prakticky vše, co si pod tím pojmem lze představit.
Zeleň v podobě subtropických džunglí, lesů a rododendronových hájů, louky poseté květinami, malebná terasová políčka, prosté vesničky, v nichž se zastavil čas, divoké řeky s vodopády, velehorská jezera, exponovaná skalnatá i ledová sedla, výhledy na sněhobílé štíty. Zprvu pohodlnou procházku od jednoho hotýlku ke druhému později vystřídá náročný výstup do pětitisícového sedla a následný dlouhý pochod odlehlou pustou krajinou.
Vyrazit do Langtangu je v Nepálu velmi jednoduché. Stačí v Kathmandu nasednout do linkového autobusu, popojet jím za pár rupek pouhých 14 kilometrů na konečnou do Sundarijalu a dobrodružství začíná, v pouhých 1460 metrech nad mořem. To jsme podnikli na podzim roku 2008 v tříčlenné skupince (Ivana, Petr, Jitka), vytvořené tady, na Hedvábné Stezce.
Hned první část treku, v oblasti Helambu, je fyzicky docela náročná. Makáme nahoru, abychom za chvilku výšku zase ztratili, nahoru dolů, nahoru dolů. Jedna vesnička za druhou, tisíce terasových políček. Hinduistický svět se s přibývající výškou velmi plynule proměňuje v buddhistický, což se mimo jiné navenek projevuje nižším stupněm zaneřáděnosti vesniček a vyšším stupněm špinavosti dětí. Vstupujeme do národního parku Shivapuri. Vegetace v místech, kde dosud nebyla nahrazena terasovými poli, je převážně subtropická. O něco výše se rozkládá další národní park, rozlehlý Langtang, v němž četné lesy už mají jiný charakter, rostou tu duby a jehličnany. Díky obrovským lišejníkům a množství mechů a kapradin připomínají spíš džungle. Úžasné jsou rozsáhlé porosty rododendronů, z nichž některé dosahují neskutečných rozměrů. Kvůli nim by stálo za to vyrazit do Langtangu na jaře, kdy jsou obsypány pestrými květy. V lesích a hájích se prý skrývají medvědi, leopardi, divocí psi. Vysoko mezi skalami se na strmých loukách pasou stáda himalájských tahrů a goralů. Informační tabule se pyšní červenou pandou, milým chlupatým zvířátkem příbuzným současně šelmám lasicovitým i medvědovitým. K cestám si však troufají jen zvědavé opice a občas lze zahlédnout některého zástupce 250 druhů zde poletujících ptáků.
První ledové himálajské štíty vidíme v Tharepati, ve výšce 3510 m. Je to místo jako stvořené pro odpočinkový a aklimatizační den. Políčka jsme opustili, přiblížili se k velehorám. Život místních lidí se tu plně přizpůsobil turistům, pečují o nás, vyvářejí, ohřívají vodu na mytí. V rozporu s informacemi o tom, že Langtang je málo navštěvovaným trekem, je v Tharepati docela rušno.
Dále traverzujeme po lesní pěšině přes Ghopte do Phedi, odkud vede stoupání do prvního ze dvou plánovaných vyšších sedel, Laurebina La. Trávíme noc v poněkud špinavějším hotýlku, malý temný kutloch tu sdílíme se slepičkou. Ráno, nejlépe ještě než se objeví pravidelné odpolední mraky, nás čeká převýšení skoro 1000 metrů. O Vánocích v roce 1991 se na téže cestě ztratil ve sněhové vánici 20letý australský student medicíny. Bez jídla a nedostatečně oblečen přežil jako zázrakem celkem 43 dní pod skalním převisem, odkud pro přívaly sněhu nebylo úniku. Nakonec byl díky své zarputile se nevzdávající sestře nalezen, ve zbědovaném stavu, ale stále živ. My máme počasí nádherné, a tak se stoupá snáz, než jsme čekali. Sedlo je milým překvapením, jde o rozlehlou plošinu se dvěma blankytnými jezery. Sestup k dalšímu jezeru, posvátnému Gosaikundu, je odtud jen krátký a nenáročný. Gosaikund je poutním místem, vždy v srpnu sem bez ohledu na monzunové deště přicházejí během úplňku tisíce hinduistů. Přinášejí obětiny, koupou se. Kolem dokola je pro ně na březích vybudovaný kamenný chodníček. Černý kámen ve vodě, z dálky viditelný, je prý hlavou boha Šivy, v jeho blízkosti jsou na břehu svatyňky a modlitební praporky. I tady, stejně jako v celém Nepálu, se bez problémů míchají symboly buddhistické s hinduistickými. Tři jezera, Gosaikund, Bhairabkund a Saraswatikund, vznikla, když bůh Šiva hledal vodu. Zabodl svůj trojzubec do země – a vytryskly tři prameny. Z Gosaikundu je podle legendy odváděna voda až k Šivovu chrámu v Patanu.
Překrásným mírně klesajícím traverzem pokračujeme k Laurebina Yak, malé osadě s několika hotýlky. Bohužel mlha stále houstne a v závěru už nevidíme skoro nic. O to víc jsme překvapeni ráno, kdy se před námi otevírá panorama Himalájí včetně vrcholků Manaslu a Annapuren.
První polovinu našeho treku uzavírá další klesání, přibližujeme se k jednomu z nejobvyklejších výchozích míst pro Langtang, vesnici Dunche. Silnice je už blízko, ale naštěstí ne tak, abychom na ni narazili. Přesto se moderní civilizace trochu hlásí, a to v podobě internetu, dostupného ve vesničce Thulo Syabru. Poprvé v životě posíláme z nepálského treku domů maily, pokrok je prostě nezadržitelný. Ráno nás čeká další klesání, až k řece Langtang Khola, do pouhých 1600 m. Podél řeky pak cesta vede dlouho lesem, a tak znovu žasneme, když se ve výšce kolem 3000 m údolí rozevírá a objevují se opět šesti a sedmitisícové vrcholy.
Na samotu si v údolí Langtang nelze stěžovat, hemží se to tady turisty i nosiči. Cesta vede stále nahoru, ale jen zvolna, je příjemná a pohodlná. V průvodcích se píše, že tato část treku je vhodná i pro důchodce a děti. Opravdu, sem se může vydat prakticky kdokoliv, úplně nalehko, vždy je kde přespat a nabídka jídel je v kteroukoliv denní dobu bohatá. Na hotýlek či občerstvení tu i ten největší louda narazí každé dvě hodiny, ani zabloudit nelze. Přesto kupodivu potkáváme i mladé a evidentně zdravé lidi s bizarními týmy průvodců a plně naložených nosičů. Na co toho tolik potřebují? Nad tím rozum zůstává stát. Na žádný náročný výstup se nechystají. Podezříváme je nejspíš z naprosté neinformovanosti, asi jen slepě uvěřili, že bez agentury je výlet nezodpovědným hazardem a teď užasle a se závistí sledují krásně svobodné sólově putující studentíky, ošlehané důchodce plné elánu, fotografy ověšené brašnami, nepálské kluky v sandálech, místní mámy s miminky na zádech a všechen ten cvrkot v relativně hustě obydleném a nepříliš odlehlém himálajském údolí.
Správním centrem oblasti je vesnička Langtang ve výšce 3500 metrů. Lang znamená tibetsky jak, tang je následovat. Langshisa, vrchol vysoký 6427 m dominující vyhlídce na východní část údolí, je místo, kde jaci hynou.
Nikdy nezapomeneme na návštěvu v temném, chudém domě Pasanga Lamy. Jeho pozvání nebylo nezištné, shání sponzory pro vzdělání svých tří ušmudlaných usmrkánků. Pasang po lepší budoucnosti svých dětí naléhavě a zarputile touží. Kdo snad pokládá obyvatele nepřístupných horských vesniček za neskonale šťastné v jejich chudobě, je na omylu. Nepřejí si nic jiného, než své životy změnit. Na rozdíl od nás netuší, že materiální blahobyt není vše, na rozdíl od nás ale dobře vědí, že bez něj se žije hodně těžko. Pasang není hloupý, a tak vzdělání svým potomkům nakonec určitě zajistí. Dům, který tu stojí už spoustu let, zůstane stejně jako mnoho podobných opuštěn a rozpadne se. Přežívat budou v horách jen prosperující hotely, už nyní postrádající eleganci a styl původních horských příbytků. Himaláje brzy přijdou o to, co je dělá tak jedinečnými, o své malebné vesničky odpradávna obydlené zemědělci a pastevci s osobitou kulturou.
Poslední osadou v údolí Langtang je Kyanjin Gompa, už zcela přizpůsobená turistickému ruchu. Nabídka hotelů tu výrazně převyšuje poptávku, takže se každý příchozí okamžitě stává obětí podbízení, nadbíhání, volání a prošení místních obyvatel. Ti už svůj tradiční způsob života prakticky opustili a snaží se z krátké sezóny vytěžit maximum. Na každém kroku je znát, že to bohužel nevzali úplně za správný konec. Místo aby rozvíjeli vlastní kulturu, vystavěli tu nevkusné rádoby moderní budovy, vaří evropská jídla a pečou koláčky a chléb. Kam se poděla Asie? Přesto by nebylo špatné zůstat tu déle a vystoupit na některý z okolních vrcholků, snad někdy příště. Naším plánem byl tentokrát přechod Ganja La, významný pro uzavření celého plánovaného okruhu.
O obtížnosti sedla Ganja, vysokého 5100 metrů, jsme slyšeli mnohé. Údajně jde o jedno z nejtěžších trekových sedel v Nepálu. Protože je z obou stran hodně strmé, jen málokdy lze překonat bez problémů, zapadne-li sněhem, stává se neschůdným. Naštěstí bylo zřejmé, že máme právě ideální podmínky a není třeba váhat. Dny byly chladné, ale průzračné, dlouho nesněžilo. Jen v nejvyšších partiích ležela vrstvička starého tvrdého sněhu, a tak byl přechod sice namáhavý, ale v pohodě. Kvůli obavám z bloudění jsme měli na dva dny najatého průvodce, veselého a zdatného parťáka, i s kamarádem. Bavili nás zpěvem a vybíháním na kolmé stěnky i ve chvílích, kdy už nám docházely síly. Jak je možné, že se na rozdíl od nich v těchto výškách klepeme zimou a v mrazivé noci pod sedlem se choulíme v péřových spacákách, zatímco oni mají přes sebe přehozenou jen tenkou deku, nám nepálští horalové neprozradili.
Sotva jsme své pomocníky propustili, ztratili jsme se, naštěstí jen trochu. Od té doby, co jsme vyšli z Kyanjin Gompy, jsme za celé čtyři dny pochodu nepotkali živáčka. Krajina za sedlem je neskutečně pustá. Stan jsme stavěli vždy na překrásných, odlehlých, liduprázdných místech, což byl po přelidněném Langtangu obrovský kontrast. Pastevci se svými jaky vysoko položené letní domovy opustili teprve nedávno, jejich stopy byly docela čerstvé. Orientovali jsme se podle stupně vyšlapanosti pěšinek, stop v blátě, sem tam pohozeného papírku. Mapa pomohla jen málo. Dlouho jsme neztráceli výšku, traverzovali jsme vysoko nad hlubokým údolím řeky Yangri. Všechny její přítoky byly vyschlé, a tak nám jinak krásnou cestu trochu kazila žízeň. Třetí večer jsme měli stan na skalním ochozu s výhledem do tří světových stran. Nad námi bylo nebe plné hvězd, ale na jihu v dálce zuřila bouřka a vysílala k nám strašidelné záblesky. Chráněni bychom tu před ní nebyli ani trochu, naštěstí se držela velmi, velmi daleko. Voda byla ráno už jen na příděl pro malé svlažení. Teprve čtvrtý den jsme se konečně přiblížili civilizaci, ale ještě dlouhou dobu jsme vesničky jen viděli všude okolo, hluboko pod sebou mezi mraky, na protějších stráních, ale stále jsme k žádné nemohli dojít. Cesty se kroutily, křižovaly, stoupaly a zase klesaly, mátly nás a barevným čárám v mapě ani trochu neodpovídaly.
Už dost dehydratovaní jsme po nadějném klesání byli nuceni vylézt až k vrcholku Ama Yangri, což nakonec bylo moc dobře, o krásný zážitek víc. Matka Yangri, vysoká 3880 metrů, je posvátnou horou, božskou ochránkyní celé oblasti. Na počátku 18. století byl na vrcholu postaven klášter a chrámový komplex, stavby však později zničily přírodní živly. Zbyla jen bílá, mnohokrát rekonstruovaná stupa. Hora je poutním místem, kam se každoročně vydávají obyvatelé Helambu a širokého okolí v době úplňku v měsíci Chaitra (v březnu nebo v dubnu), aby přivítali východ slunce a zúčastnili se buddhistické slavnosti. Z vrcholu je na východě vidět část treku pod Everestem.
Sestup už zcela neomylně vedl k lidem a ke zdroji tekutin. Čaj, který jsme si objednali v první pastevecké chýši, byl prostě fantastický. Po čtyřech dnech jsme opět mezi lidmi, ve vesničce Tarke Gyang, připomínající natěsnanými domky jakési hnízdo. Máme luxusní příbytek, s rozlehlým vyhřátým trávníkem a výborným jídlem, užíváme si ho.
Úsek mezi Ama Yangri a již napůl hinduistickou vesničkou Kakani je plný klidu a pohody. Turistů je tu minimum, vše je prosyceno duchovnem díky mnoha neokázalým, ale pečlivě udržovaným buddhistickým symbolům. Skutečnost, že je země pod vlivem maoismu, nemá v tomto s buddhismem ztotožněném kraji, zdá se, velký význam. Žasneme nad obrovskou sochou Padmasambhavy, která tu vyrostla teprve nedávno, na konci roku 2007. Bdí nad tichým zapomenutým krajem, jakoby chtěla jeho obyvatelům říci: Nenechte se zmást. Sliby maoistů, penězi turistů, věcmi, po nichž toužíte. Nezapomeňte! Žádostí vzniká strast, konec touhy, konec strasti.
Sestupujeme do pouhých 870 metrů do Melamchi Bazaru, hinduistického městečka plného špíny, odpadků, krys. Po 16 dnech opět slyšíme zvuk motoru, končí výlet mimo realitu, mimo čas.
Můžeme zkonstatovat, že se vydařil dokonale. Okruh uzavíráme autobusem, volíme přímý expres do Kathmandu a 60 kilometrů tak zvládáme za skvělé čtyři hodiny.
