La Gomera – utajený ráj Kanárských ostrovů

Na celém ostrově žije kolem 23 tisíc obyvatel, kteří jsou velmi přívětiví, přátelští a ochotni pomoci. Převážná většina obývá jednu ze šesti větších vesnic: Agulo, Alojeru, Hermiguu, Vallehermoso nebo Valle Gran Rey. V hlavním městě San Sebastiánu žije necelá polovina obyvatel, téměř 9 000 lidí. Není ale výjimkou zde narazit na vesničky s pouhou desítkou žijících obyvatel a schované, osamocené usedlosti. Zachovalo se nepřeberné množství tradic, které se bedlivě dodržují a na každý měsíc připadá minimálně jedna oslava neboli fiesta. Krásným zvykem je také to, že každý dům má pečlivě udržovanou květinovou a zeleninovou zahrádku. Úředním jazykem, a také jediným, kterým se mimo turistická centra domluvíte, je španělština.  Ostrované navíc „hovoří“ jazykem El Silbo, jedinečným jazykem beze slov; který se ve skutečnosti píská. Tento jazyk pochází z dávných dob a původní obyvatelé jej vynalezli proto, aby spolu mohli komunikovat přes hluboká údolí na vzdálenosti dlouhé až několik kilometrů.

Hlavní obživou obyvatel je tradiční zemědělství, na kamenných terasách vybudovaných ve strmých svazích se pěstuje zelenina a takzvané kanárské banány, plátano de canarios, které jsou menší a sladší a představují i vývozní artikl. V posledních letech se mnoho obyvatel přeorientovalo na cestovní ruch a služby s ním spojené a na jihu ostrova vznikla tři turistická centra. Nejčastějšími návštěvníky ostrova jsou Němci, kteří si oblíbili zejména Valle Gran Rey, následuje Playa Santiago a hlavní městečko San Sebastián de la Gomera. Díky hornatému povrchu a nízkému počtu přístupných pláží na koupání se zde ale nesetkáte s masovým turismem, lidé sem jezdí za aktivní dovolenou, především za provozováním pěší turistiky.

Co krok to jiná krajina… a uprostřed prales

Krajina Gomery je velmi rozmanitá a s trochou nadsázky by se dalo říci, že je to jedna velká hora porostlá bujnou zelení. Její svahy jsou zbrázděny hlubokými údolími (barrancos), která se od středu paprskovitě rozbíhají směrem k pobřeží, a v těch nejotevřenějších se nachází všech šest největších vesniček. Jih je vyprahlý, porostlý kaktusy a nízkými keři, ale čím dále jdete na sever, tím se příroda stává rozmanitější a půvabnější. Aby se lidé mohli věnovat zemědělství, vystavěli ve svazích kamenné terasy, důmyslný zavlažovací systém a kulturní krajina tu získala svůj osobitý charakter. V okolí lidských usedlostí uvidíte terásky kam oko dohlédne a pouhá představa jejich těžké výstavby vzbuzuje respekt vůči všem místním zemědělcům. Oproti tomu se snadno dají najít i místa, kde za celý den nikoho nepotkáte a společnost vám budou dělat pouze skály, prales, pichlavá divoká příroda a přes cestu vám přeběhne jen zatoulaná koza.

Během několika kroků se z krajiny vyprahlé sluncem a porostlé nepřívětivými agávemi můžete dostat do naprosto jiného světa, kde vás obklopí všudypřítomná studená vlhkost a vládne nekonečné ticho. Vítejte ve středu ostrova v národním parku Garajonay, zabírajícím necelé čtyři kilometry čtvereční (což je na tak malý ostrov dost). Tvoří ho dva typy unikátních mlžných pralesů, které nelze spatřit téměř nikde jinde na světě. Odborně se nazývají laurisilva a fayal-brezal. Zachovaly se díky mrakům, které nad středem ostrova neustále vznikají díky minimálním teplotním výkyvům v průběhu roku. Hovoří se tu o takzvaném horizontálním dešti – mraky se tu doslova povalují po zemi, jsou nasyceny vodou, ta se sráží, stéká a  neustále dodává květeně vláhu.

Laurisilva je původní typ věčně zeleného lesa, složeného z listnatých stromů. Převažují zde prastaré vavříny a cedry, zohýbané do nejroztodivnějších tvarů, s do sebe propletenými větvemi, které obrůstají splývající lišejníky. Země je pokrytá tlejícím listím, popadanými kmeny a mezi tím vším roste kapradí a tečou zurčící potůčky. Celé dohromady to navozuje dojem věčně vlajících jemných záclon v chrámu, který vytvořila sama příroda. Jakmile sem vstoupíte, ocitnete se v tichém šeru, obrazy se vám budou otevírat a zavírat před očima díky věčnému pohybu mraků, bizardně vypadající staleté stromy vzbuzují posvátnou úctu, uslyšíte věčně kapající vodu a šramot nenápadných zvířátek v napadaném listí. Fayal – brezal je specifický typ laurisilvy a vřesovišt. Vyskytuje se v sušších, chladnějších oblastech s horší půdou a tam, kde do ekosystému zasahuje člověk. Je to takový přechod mezi lesem typu laurisilva a typickou kanárskou přírodou, vyskytující se na zbytku ostrova.  Roku 1986 Garajonay zařadilo UNESCO na seznam Světového přírodního dědictví lidstva, navíc je zde vyhlášena chráněná ptačí lokalita a žije tu množství bezobratlých endemitů. Uvnitř parku se nenacházejí žádná lidská sídla, vede zde jedna silnice (nazývaná dálnice, ale je to obyčejná klikatá dvouproudovka), po které jezdí pravidelné autobusové linky. Je zde osmnáct značených pěších cest, okružních nebo vedoucích do vesniček umístěných nedaleko jeho hranic.

Další osobitou tvář Gomery představují takzvané Roques, čedičové zuby, které kdysi byly součástí větších geologických celků a jako jediné odolaly erozi. Nyní se tyčí nad hlubokými údolími jako němí obři, dohlížející na svůj ostrov. Nejvíce jich je v jižní části národního parku Garajonay na místě zvaném Monumento de Los Roques, mezi nimi i nejvyšší vrchol Alto Garajonay. Jedním ze symbolů Gomery se také stala stolová hora La Fortaleza a ačkoli se nachází ve vnitrozemí nedaleko vesničky Chipude, je úžasně vidět z celého jižního pobřeží. Guanches ji nazývali Argodey, pořádali zde rituály a obřady a v dobách dobývání Španěly jim také mnohdy posloužila jako bezpečné útočiště. Za dobrého počasí se můžete vydat na její vrchol, odkud je krásný výhled do kraje a najdete zde i nejrůznější obrazce vyskládané z kamení. Bohužel to není dílo původních obyvatel, vše mají na svědomí turisté, kteří kdysi originální stavby rozebrali a kameny použili k vlastnímu uměleckému vyjádření.

Pěšky křížem krážem

Kdo rád chodí pěšky po horách, ale přitom touží i koupačce v moři a po kochání se krásnou krajinou, nechť neváhá a jede na Gomeru. Je rájem pro všechny, kteří rádi tráví svůj čas v pohybu a poznávají nové kraje po svých. Je zde celkem 335 kilometrů stezek, křižujících všechny části ostrova. Naprostá většina z nich je výsledkem neuvěřitelného úsilí místních lidí, kteří je vybudovali, aby tak mezi sebou spojili jednotlivé vesničky a usedlosti. Po mnoho staletí byly tyto cestičky jediným způsobem, jak se po ostrově pohybovat. Cesty začaly ztrácet svůj význam až ve 20. století, kdy se začaly stavět první silnice a přijela sem první auta. Z prastarých pěšinek tak během pár let zmizeli místní a dnes na nich potkáte příznivce pěší turistiky. Většina stezek je ve velmi dobrém stavu a při pohybu po nich není nutné žádné speciální vybavení. Nicméně vzhledem k terénu, který je specifický hlubokými údolími a až horskými hřebeny, je každá procházka fyzicky náročná. Stezky překonávají značná převýšení, avšak umožňují pohyb i pro zdatnější děti a nepředstavují riziko závratí nebo snad pádu.

Chodit zde po krajině volně, mimo vyznačené stezky, se nedá a známé heslo ¡No pasaran! tu dostává nový rozměr. Příroda je divoká a jedním z jejích hlavních rysů je pichlavost a neprostupnost. Nemá proto moc smysl si představovat, že je možné si zimprovizovat například zkratky či vlastní trasy, protože mimo cestu neprojdete. Značené stezky často křižují pěšinky menší, které mohou vypadat jako odbočka z trasy. Nenechte se tím zmýlit, jsou vyšlapané od koz a mnohdy po několika metrech znenadání končí. Občas zde může kvůli stále probíhající erozi dojít k sesuvům, které způsobí, že se stezka na nějakou dobu (nebo bohužel nastálo) stane neschůdnou.

Pokud se rozhodnete prozkoumávat ostrov po svých, věřte, že se tak s jejími krásami seznámíte nejlépe. Stezky mnohdy představují jediný způsob, jak se na některá místa vůbec dostat. Rozlišují se dva typy, první jsou červeně značené stezky gran recorrido (velké vzdálenosti) mající zkratku GR, další pak žlutě značené trasy nazývající se pequeño recorrido (krátké vzdálenosti) se zkratkou PR LG. V prostoru národního parku Garajonay je navíc značení zelené a odpovídá osmnácti naučným trasám. Na důležitých rozcestích jsou umístěny informační tabule (v španělštině, angličtině i němčině) s mapkami, popisy tras a s místními zajímavostmi. Některé trasy jsou okružní, jiné lineární, a jelikož se na mnoha místech křižují, je možné je mezi sebou libovolně kombinovat.

Značení je podobné českému, jeden proužek je bílý a druhý barevný. S trochou nadsázky by se o něm dalo říci, že odpovídá španělskému zvyku řešit vše co nejjednodušeji a hlavně v klidu. Od nás jsme zvyklí, že vidíme od jedné značky na druhou, ale tady to neplatí. Na mnoha místech jsou značky umístěny spoře, a pokud je zřejmé, že trasa pokračuje pořád po stejné cestě, značku nemusíte potkat několik kilometrů. Nicméně odbočky jsou vždy značeny, jediným doporučením je tedy být ve střehu a hlídat si je. Nakonec už popřeju jen šťastnou cestu, vezměte si s sebou dobré boty a nezapomeňte, že ve středu ostrova stále prší.

Brněnská outdoorová cestovní kancelář CK KUDRNA mimo jiné pořádá také spoustu zájezdů na Kanárské ostrovy. Můžete vystoupat na nejvyšší horu Tenerife i celých Ostrovů Pico del Teide, přejet Lanzarote na kolech nebo trekovat na Gran Canarii.