Kůže nebo useň?

Slovo kůže znamená prvotní, nezušlechtěnou surovinu. Teprve jejím zpracováním vzniká useň. Přesto je však slovo kůže v běžném používání synonymem slova useň. Kůže se dělí podle zvířete, ze kterého byly získány. Nejčastěji se používají hověziny a vepřovice, ale používá se i mnoha dalších druhů kůží.

Po stažení kůže ze zvířete proběhne nejdříve proces základní konzervace (solení, sušení..), aby získané kůže bylo možné transportovat do koželužny. V koželužně se konzervace odstraní a dochází ke zpracování kůže v useň. Nejdříve se provádí tzv.loužení, při kterém se uvolní chlupy a pak se dále mechanicky upravuje. Likvidují se zbylé blány (mízdření), ořezávají se okraje, někdy se upravuje tloušťka tzv. štípáním. Štípají se silnější usně, tedy především hověziny. Štípají se z rubové strany a takto upravené usně se nazývají štípenky. Po tomto postupu je kůže hladká a slizká. jde o tzv. holinu. Holina musí ještě projít několika lázněmi kde proběhne odvápňování, moření, odtučňování atd. A teprve potom přichází na řadu činění.

Činění je fyzikálně-chemický proces, při kterém se mění holina na useň. Činění má za úkol stabilizovat chemické složení kůže. Jde o to, aby nemohlo dojít k biologické degradaci, která hrozí u nevyčiněných kůží. Podle použitých činidel se pak nazývá celý způsob. Nejčastější je použití solí chrómu tzv. chromočinění. Takto se vyrábí většina vrchových galanterních i obuvnických usní. Druhým nejrozšířenějším způsobem je třísločinění za použití tříslovin. Tohoto způsobu se používá především u spodkových usní, ze kterých se vyrábějí podešve nebo podrážky obuvi. Používají se i další speciálnější metody činění jako jirchářství či zámišnictví.

Samotná useň je pořád ještě surovina, která se dále musí zpracovat před finálním použitím. První fáze se nazývá předúprava, kdy se useň mechanicky a chemicky připraví a do jisté míry se již regulují i její příští vlastnosti – tloušťka, hladkost povrchu, vzhled, barva, měkkost, ohebnost, jemnost atd. Po této fázi se usně vysuší a následuje závěrečná úprava, což je další souhrn operací, při kterých již useň získává svůj konečný vzhled pomocí měkčení, vlhčení, kondicionování, sušení či broušení. U lícových usní tvoří jednu z nejdůležitějších operací apretování, kdy se hladká lícová část opatří ještě zvláštní vrstvou. Je-li tato vrstva nekvalitní znehodnotí celou useň. Naopak u usní s vlasovou úpravou dochází k broušení povrchu a nejsou opatřeny další vrstvou. Podle použití rozdělujeme tyto usně na dva druhy – na nubuky a velury. U nubuků tvoří lícová strana usně povrch výrobku a u velurů se jako vrchní strana použije rubová stran usně. Velurové usně se kromě obuvi a používají také pro galanterii jako kabelky, oděvy, peněženky a podobně. S nubukovými usněmi se můžeme nejčastěji setkat u obuvi. U těchto vlasových úprav usní je třeba dát pozor na otěrové vlastnosti. Něketré vlasové usně mohou barvit a jsou také náročnější na údržbu. Snadno provlhají, jsou náročnější na údržbu a hůře se čistí. Větší znečistění se odstraňuje po zaschnutí jemným kartáčkem nebo pomocí čistících gelů.

Pro zvýšení odolnosti proti vodě je nutné useň řádně impregnovat a impregnaci obnovovat. Při aplikaci impregnačních prostředků pozor na změny vzhledu. Naštěstí u turistické obuvi nejsou požadavky na změny vzhledu tak přísné, protože jde především o funkčnost. Zvláštní kategorií jsou tzv. spodkové usně, které se používají na podešve obuvi. Používají se však poměrně zřídka a to především u luxusnější obuvi. U výrobků je však třeba být o použití této usně informován, protože má poněkud specifické uživatelské vlastnosti. Usňové podešve jsou velice málo odolné proti odírání při spolupůsobení vody. Není to však vada výrobku, ale její specifická vlastnost. Obuv se však dá znova podrazit a je proto nutné obuv během používání kontrolovat a podražení provést včas dokud nedojde k poškození dalších vrstev. Speciální kategorií jsou tzv. povrstvené štípenky. Je to přechod mezi usní a syntetickými materiály. Jsou to spodní méně kvalitní vrstvy usně zpracované obdobně jako lícová useň, avšak lícová část je silnější a většinou lze obě vrstvy , rubovou useň i lícový nános, od sebe dobře rozeznat. Vzhledem k tomu, že štípenky jsou odštípnuty z posledních vrstev jsou méně pevné a souvislé a navíc silná povrchová vrstva omezuje prodyšnost.

Výrobky z usní jsou poměrně náročné na údržbu, které je nutné věnovat patřičnou pozornost. V outdooru se s výrobky z usní setkáme v největší míře především u obuvi. Někdy však také u rukavic, kde se useň používá na dlaňovou část vzhledem ke své dobré odolnosti proti oděru a také vyšším teplotám vznikajícím při tření např. při jištění či slaňování.