Magické Lofoty: treky na ostrově Moskenesøya

Dech se tají už při příjezdu lodí z pevninského přístavu Bodø na Lofoty, souostroví složené ze zhruba osmdesáti ostrovů. Na konci plavby se před námi rozprostře působivá podívaná – jedno z nejpozoruhodnějších míst na ostrově, vrcholky Lofotenveggen (Lofotská zeď), 160 kilometrů táhnoucí se masiv s vrcholky natěsnanými jeden na druhý tak, že se zdá nepřerušovaný. Je to impozantní řada ostrých zubů zakusujících se do nebes a pevně svírajících drobné rybářské vesničky, které se tísní na pobřeží.

Rybářská osada Å

Jsme na ostrově Moskenesøya, na samém západě Lofot. Kousek od vesnice Moskenes, kam trajekty jezdí, silnice neočekávaně končí ve vesničce Å. Její název sice působí dojmem, že jejím obyvatelům došla fantazie, ale ve skutečnosti slovo v překladu z norštiny znamená potůček. Z původní vesničky z 19. století se zachovalo tolik, že velká část z ní byla začleněna do Muzea norské rybářské vesnice. To se skládá ze čtrnácti budov, každá z nich měla v minulosti svůj zvláštní účel. Najdeme tu například loděnici, pekárnu, kovárnu nebo rybářskou chatu.

Teď, na konci září, jsme tu úplně sami, nikde ani živáčka. A všechno je, jak jinak, zavřené. Součástí skanzenu jsou červené domky rorbu, což jsou sezónní rybářské chaty, postavené na dřevěných pilotech. Často stojí více na moři než na souši. Díky tomu mohli rybáři kotvit své lodě přímo u domu, což usnadňovalo vykládku a zpracování ryb. Nyní nabízejí ubytování hlavně pro turisty.

Všechno se tady točí kolem ryb. Vždy na přelomu roku připlouvají hejna tresek z Barentsova moře, aby zde ve vodách oteplovaných Golfským proudem nakladly jikry. Rybářská hlavní sezona trvá už po staletí od ledna do dubna, ale to zdaleka neznamená, že by se zde po zbytek roku nedalo rybařit. Právě naopak. Rybolov prostě zasahuje do každého aspektu života na ostrovech. Jen tresek určených k sušení se zde vyloví kolem šestnácti milionů kilogramů.

Charakteristické dřevěné stojany na sušení tresek, které jsou součástí téměř každé vesnice na Lofotech, pokrývají na konci dubna plochu o rozloze 400 000 m². Se sušenými pláty ryb se zde čile obchoduje více než tisíc let. To by se ale mohlo změnit. Úlovky totiž klesají, ryb zde jako jinde na světě díky nadměrnému výlovu ubývá. Ani zákony a kvóty už nedokáží zabránit zhoršujícímu se stavu.

Zakempujeme za vesnicí na parkovišti u mostu a i my v tomto rybářském ráji zkusíme štěstí. Bohužel ale chytíme jen spoustu čudel, které následovně zase pustíme. K večeři jsou tedy těstoviny a posezení venku u ohně.

Radši bys poznal/a toto norské souostroví při dvoutýdenním přechodu Lofot po Lofoten Traverse? Mrkni na podrobný popis treku!

Panoramatický výstup na Reinebringen

Vesnička Reine je podivuhodné místo, které hostí skrumáž dřevěných domů přesně zapadajících do okolí. Je neuvěřitelně fotogenická, a když se nad městem rozzáří duha, je to pohled pro bohy. Chceme vylézt na kopec Reinebringen (448 m) nad vesnicí, ale nevíme odkud. Noři si totiž se značením treků a stezek hlavu moc nelámou a najít začátek nebo i pokračování je občas téměř nemožné. Navíc se tu na Lofotech snaží přírodu chránit právě tím, že spoustu tras raději vůbec neznačí. Kdo opravdu chce, ten si poradí sám.

V obchodě prostudujeme mapu, zhruba zjistíme, odkud jít a vydáme se na cestu. Na parkovišti tu stojí i jeden Němec, se kterým se dáme do řeči. Na rozdíl od nás má v mobilu internet a ukazuje nám trasu. „Taky se tam chystám, je to prý jeden z top zážitků z Lofot,“ povídá nám Hans. Vyrážíme tedy na cestu. Je to docela krpál, skoro 450 metrů převýšení a jsme nahoře. Opravdu top zážitek! Široký rozhled na mořské zátoky a nad nimi se tyčící srázy hor jsou jedinečné!

Cestou zpátky potkáme Nora s Australanem. „Vy jste z Čech? Tam to mám moc rád, výborný pivo!“ potutelně se usměje. „Jak se vám líbil výhled?“ Nadšeně v superlativech chválíme panoramata a Nor se spokojeně usmívá. K večeři jsou tentokrát ryby, které dnes Aleš nachytal. Na stejném fleku jako včera rozděláme oheň a grilujeme. Přidá se k nám opět Hans a čtyřčlenná partička, co přijela z Tromsø. Hans nám povídá o polární záři, prý je dnes dobrá šance ji vidět. A opravdu, noční obloha se krátce zaleskne zelenavými záblesky, než podívanou přeruší silný svit měsíce a pár mračen.

Dvoudenní trek na „Hermana“

O tom, že se tu dá vylézt na druhou nejvyšší horu Lofotského souostroví a na jediný vrchol západních Lofot, který měří nad tisíc metrů, se opět dozvíme z internetu. Protože vylézt až na vrchol hory Hermannsdalstinden (1029 m) prý zabere jedenáct až čtrnáct hodin, rozhodneme se rozdělit túru na dva dny.

Počasí nám přeje, příroda je tu nádherná a nikde ani živáčka. Postupně mineme čtyři jezera a pomalu stoupáme. Scenérie jsou úžasné a asi za tři hodiny dojdeme k chatě Munkebu. Chata je zamčená a klíč lze získat jen s kartou členství v norské trekové asociaci. Připozdívá se a začíná být slušná zima. Je podzim a je to znát. Postavíme si rychle stan a v noci jsme opět svědky polární záře, tentokrát ještě působivější než včera.

Ráno v devět vyrážíme. Vzápětí nás předejde jeden „místňák“, který z vesnice vyšel bůhví v kolik. Zřejmě ještě za tmy. „Dnes je nádherně, což je tady vzácnost, tak jsem si řekl, že si dnes vylezu na vršek,“ vysvětlí nám, když vidí naše nevěřícné pohledy. Holt proti gustu žádný dišputát.

Trasa vede nahoru a pak zase dolů, jak na horské dráze. Horský hřeben, který se tyčí v dálce před námi, vypadá děsivě. Když se ale přiblížíme, není to tak zlé, jak se zdálo. Bez lan, která tu jsou k dispozici, bychom se ale dál nedostali. Jen díky nim zdoláme strmou a občas blátivou skálu. Pak následuje ještě pár metrů převýšení a konečně se ocitneme na malé náhorní plošině. Ještě ale nemáme vyhráno, vrchol je odtud vzdálen pořád nějakých 350 metrů převýšení. Vypadá to ale, že nejhorší máme za sebou. Tady opět potkáváme místního, který už vrchol zdolal a míří zase zpátky. „A dávejte si pozor, nahoře je to docela nebezpečný, je to trochu namrzlý a klouže to,“ ještě nás varuje a pak už nám pomalu, ale jistě mizí v dálce.

Překonáváme finální výstup balvanovým bludištěm a konečně se ocitáme na vytouženém vrcholu, 1029 metrů vysoko. Bylo to náročné, ale stálo to za to! Člověk si tu připadá skoro jako bůh, krajina pod ním jako na dlani. Všude kolem jen nekonečné horské vrcholy Lofot zasazené v modrém moři, až dokud obzor konečně nezačne mizet v dálce.

Opuštěná pláž Kvalvika

Po výšlapech je na řadě odpočinek. Vydáme se do Selfjordu, kde si připadáme jak na konci světa. Cesta tu zničehonic končí, kolem jen moře, hory a příroda. Jen lesy tu chybí. Kdysi tu rostlo mnoho stromů. Lidé však většinu vykáceli a použili na stavbu lodí.

Dá se dojít až k „turisthytta“, k turistické chatě, která je samozřejmě zamčená. Pro členy stojí 150 NOK, pro nečleny 250 NOK na noc. O kus vedle si najdeme parádní místo na kempink. Jsme tu naprosto sami. Zato v sezoně to tu musí všude přímo praskat ve švech. Je opět nádherně, nafoukneme náš cestovní kajak a hurá na projížďku. Zpovzdálí nás nedůvěřivě pozoruje tuleň, blíž se ale neodváží. Večer rozděláváme oheň, opékáme ryby a pozorujeme hvězdy nad hlavou.

Na severních březích ostrova Moskenesoya leží několik písčitých pláží, které jsou dokonale izolované od okolí a dostat se k nim dá pouze pěšky. Jedna z nich, Kvalvika, je naším dalším cílem. Vede k ní nenáročná tříkilometrová procházka. Když překračujeme sedlo, rozprostře se před námi výhled na pláž. Cestou potkáme mladého Švéda: „Nezapomeňte navštívit chatu,“ radí nám. „Ta fakt stojí za to!“

Na pláži mimo všemožného rybářského odpadu v podobě bójí, beden a různých odpadků nacházíme i velké velrybí kosti. A navíc najdeme i slibovanou „chatu“. Kdybychom o ní nevěděli, zřejmě ji nenajdeme, tak dobře splývá s terénem. Je to spíš taková hobití nora, ale naprosto kouzelná a se vším nutným k přežití. Je to pozůstatek po dvou surfařích, kteří tu na stěně nechali dopis: „Jsme dva kluci, co si vzali surfy, vypli mobily a přišli sem v září 2010. Žili jsme tu jednu zimu, abychom si splnili sen: surfovali a žili jednoduše. Shromažďovali jsme naplavené dřevo, petky jako izolaci a kameny – všechno z této pláže – a vytvořili jsme ekologicky nezávadný domov. Byla to studená zima s mnoha bouřkami, ale hřála nás kamna vyrobená ze starého olejového barelu. Jste vítáni, cokoli tady můžete použít a doufáme, že se vám tu bude líbit a budete to respektovat.“

A o tomhle se člověk nikde nedozví, je vůbec div, že u silnice byla malá cedulka „Kvalvika“. Ale právě to má své kouzlo. Návštěvníci tu nemají všechno naservírováno na talíři. Musí se trochu snažit, a pak najdou spoustu nádherných a neuvěřitelných míst. O tom jsou Lofoty, krásné a tajemné, které čekají na objevení…

Článek vyšel v časopise Svět outdooru – nejčtenějším magazínu pro milovníky hor a outdooru. 

S výhodným předplatným od 96 Kč ročně (4 čísla) ti žádný zajímavý článek neuteče!