Před dávnými lety obléhali město Štramberk Tataři, nelítostní bojovníci, kteří zajatým nebo zabitým protivníkům uřezávali uši i ruce. Místní obyvatelé utekli před Tatary na horu Kotouč. Tataři už už na nešťastníky zaútočili, ale v tom se strhnul hustý lijavec, voda stoupala a nájezdníci se utopili. Od těch dob se den před Nanebevzetím Páně koná velká slavnost, připomínající onu událost, a po celý rok se zde peče moc dobré pečivo s neobvyklými názvy „štramberské uši“ a „štramberské ruce“. Následující vycházka bude spojena nejen s ochutnávkou této pochoutky, ale i s návštěvou nejhezčích a nejzajímavějších míst v katastru města, které je od roku 1969 městskou památkovou rezervací a pro svoji malebnost je nazýváno „Moravský Betlém“.
Štramberk, nám. – Národní sad 0,7 km – Šipka 1,2 km – Kotouč 2 km – Národní sad 3,2 km – Trúba 4,2 km – Štramberk, nám 4,5 km
Město Štramberk***, ležící na svazích Zámeckého kopce, Kotouče a Bílé Hory, je poprvé zmiňováno r. 1359 jako „castrum Strallenberg“. Jméno lze vyložit jako „hora s šípy, blesky“, případně odvodit od erbu (modrá střela na zlatém štítě) zakladatele. Hrad sasko-hesenského typu vznikl patrně již na konci 13. nebo v první polovině 14. stol., v jeho blízkosti je od první poloviny 13. stol. doloženo stálé slovanské osídlení. Na jeho místě bylo po tatarském vpádu postaveno z velké části dřevěné město, terasovitě nakupené na skalnatých stráních.
Roku 1380 získali štramberské panství páni z Kravař, po r. 1433 Ctibor Tovačovský, dále vladykové z Doloplaz, po nich obávaný lupič Jan Puklice z Pozořic a Boskovic. Od r. 1480 zde sídlili vladykové z Hustopeče, v letech 1523–33 Bernard ze Žerotína. R. 1558 koupilo panství město Nový Jičín – to se po r. 1620 i se Štramberkem stalo majetkem šlechtického jezuitského semináře v Olomouci. V r. 1781 byl nadační velkostatek přidělen tereziánské rytířské akademii ve Vídni.
Město trpělo častými nájezdy, za třicetileté války Štramberk vyplenili císařští vojáci (r. 1624) a Dánové (v letech 1626–27). Za selských povstání se rebelové r. 1695 shromažďovali v místních lomech a pak u Váňova kamene. V letech 1720–25 odtud emigrovala velká část evangelického obyvatelstva na Žitavsko. Za druhé světové války byl Štramberk centrem silného protinacistického odboje.
Charakteristickou a z daleka viditelnou stavbou je válcová věž zv. Trúba, zbytek původního štramberského hradu, založeného moravským markrabětem Janem Jindřichem, bratrem císaře Karla IV. Podle pověsti tady sídlili templáři. Hrad prý měl původně trůnit na vrchu Kotouči, ale skřítkové, kteří sídlí v útrobách hory, v noci zbourali to, co bylo přes den postaveno. Teprve poté, co stavba byla přenesena na jiné místo, mohlo být dílo dokončeno.
Naši vycházku začínáme na štramberském náměstí u městského informačního centra. Vedle hotelu Šipka je muzeum (otevřeno sezónně, ÚT–PÁ 9–12 a 13–17, SO, NE 9–17 h) s paleontologickými sbírkami (zkameněliny z Kotouče) a archeologickými nálezy z jeskyně Šipka, dále s expozicí věnovanou historii hradu a města i sbírkami národopisnými. Pod náměstím je Muzeum Zdeňka Buriana, věnované dílu světoznámého malíře a oblíbeného ilustrátora dobrodružných románů.
Původní roubené stavby na náměstí byly koncem 18. stol. částečně nahrazeny barokními zděnými objekty, některé z nich byly znehodnoceny necitlivou rekonstrukcí v 80. letech 20. stol. Nejcennější stavby městské architektury na náměstí jsou v části zvané V kútě a dále čp. 41, jedna z mála roubenic dochovaných v obvodu městských hradeb, stojící ve svahu nad náměstím. Novorenesanční kašna pochází z přelomu 19. a 20. stol., ve středu mísy je alegorická postava Hygie. Nápadnou dominantou v horní části je farní kostel sv. Jana Nepomuckého a sv. Bartoloměje, barokní svatyně z let 1722–23 (věž pochází z r. 1901), který nahradil původní svatostánek ze 14. stol. Ve 14. stol. byla postavena zděná zvonice s dřevěným zvonovým patrem, později doplněná hodinami – stojí u městské hradby, v jihozápadním cípu historické ohrazené části.
Z náměstí jdeme kolem kostela do ulice Kopec s baštou bývalého městského opevnění a přízemními roubenými domy (čp. 51, 58), zajímavá je studna s rumpálem v čp. 91. Scházíme k Bělohorské ulici (přízemní roubená zemědělská usedlost z konce 18. st., čp. 57, byla bohužel pozměněna některými zásahy v 19. a 20. stol.), vpravo po schodech dolů, krátce vlevo a pak opět vpravo po schodech do Záuličí. Po levé ruce máme galerii s prodejnou Hrček (otevřeno ÚT–SO 9–12, 14–17, NE 10–17 h, od května do srpna i v PO, mimo uvedenou dobu otevřeno na zazvonění), kde lze koupit mj. štramberskou keramiku, výšivky, hračky, suvenýry – většinou se vztahem ke Štramberku a okolí. Záuličí (navazuje Nádražní ulice) směřuje k vlakovému nádraží. Tato část nabízí nejhezčí soubor roubených staveb z 18. stol. (mj. čp. 88, 11, 116, 143, 147, 148, 166 – dům dvojjizbového typu s komorou vydělenou ze síně, jeden z mála dochovaných příkladů této vnitřní dispozice, 170, 176, 177, 189, 197, 199 – příklad roubenice z přitesaných kuláčů s dochovanou vnitřní dispozicí vzácného archaického typu o třech prostorách, dvě jizby a síň, s vchodem ve štítové zdi, 241, 244 – bývalá městská jatka, dnes muzeum Z. Buriana, se studnou v zahradě, 335, 337, 388, 409 atd.). Ze Záuličí odbočuje vlevo Vrchní cesta – zajímavé jsou především domy čp. 123, 133 a 196. V Nádražní ulici je nejcennější roubený trojdílný dům komoro-chlévního typu v jádru z konce 18. stol. (čp. 172).
Ze Záuličí odbočíme vpravo kolem nové školy z r. 1910 ke vstupu do Národního sadu (dnes Národní přírodní památka Šipka). Národní sad na svazích Kotouče byl založen r. 1922 lékařem Adolfem Hrstkou (1864–1931) a malířem Bohumírem Jaroňkem a otevřen 6. srpna. Listnatým lesem vede červený místní vyznačený okruh. Vlevo od vchodu je kaplička s Valašským betlémem, socha Valašské Madony, pomník padlých.
Od brány do Národního sadu stoupáme po stezce vpravo – otvírají se odtud nádherné výhledy na město. Cesta nás přivádí k plošině před jeskyní Šipka, považovanou právem za jedno z nejslavnějších pravěkých nalezišť u nás. Dva vchody ústí do hlavního prostoru o rozměrech 15 x 12 m. Strop jeskyně se již dávno propadl, takže prostor je otevřen k povrchu. Jeskyně vznikla v bradle jurských vápenců. Hlavní chodba je 45 m dlouhá, komín je vysoký 7 m. Do skály odbočují dvě krátké chodby – vlevo nízká a jen 1–2 m široká Jezevčí díra, vpravo větší Krápníková chodba. Pamětní deska připomíná moravského archeologa K. J. Mašku, který lokalitu zkoumal v letech 1878–1883. K nejvýznamnějšímu objevu došel 26. 8. 1880 v místech, kde z hlavního prostoru odbočuje Jezevčí díra. V malém výklenku při levé stěně v hloubce asi 1,4 m, ve vrstvě popela u velkého ohniště, nalezl zlomek spodní čelisti neandrtálského dítěte z doby asi před 40 000 lety. Dále našel kamenné nástroje ze středního a pozdního paleolitu a četné kosti zvířat, především jeskynních medvědů. U jeskyně je i busta malíře B. Jaroňka.
Stezka se dělí, my stoupáme krátce strmě vlevo k památníku Leoše Janáčka ke sv. Kříži (r. 1883 zbořen bleskem) a sv. Václavu a dále vzhůru na vrchol stoupání (495 m). Pěšina nás přivede až k oplocenému okraji vápencového velkolomu, který ukrojil značnou část masivu Kotouče (532 m). Na vlastním vrchu bylo v pravěku vybudováno opevnění s dvojitými valy a příkopy o rozloze 6–7 ha. Lom, založený v 19. stol., prakticky opevnění zlikvidoval, zmizela i jeskyně Čertova díra na jižním svahu hory. Výzkum z let 1879–80 i tady objevil stopy osídlení člověkem ve středním a pozdním paleolitu.
Ke Kotouči se váže řada pověstí. Podle jedné z nich chtěl pekelník zasypat Štramberskou kotlinu a nesl až od Brna velkou bílou skálu. Kohoutí zakokrhání přerušilo čertův záměr a ten skálu upustil na místo, kde se dnes vypíná Kotouč. V jeskyni pak jsou poklady hlídané skřítky, vede odtud tajná chodba až na Radhošť…
Scházíme z kopce, míjíme bustu B. Smetany a F. Palackého – stejně jako v případě busty A. Jiráska se jedná o kopie, originály pořízené ve 20. letech 20. stol. dr. Hrstkou byly převezeny do muzea v Novém Jičíně. Cesta se stáčí vpravo – nad námi se vypíná 3–10 m vysoká vápencová stěna, Jurův kámen. V těchto místech také probíhá hranice mezi vápencem a pískovcem, někde poblíž se prostírala zaniklá středověká osada Pláňava. Scházíme kolem Žižkova kalichu, pomníku T. G. Masaryka, ke zvoničce a Bezručově vyhlídce a pak se stáčíme vpravo k rozcestí u jeskyně Šipka. Již známou cestou se vracíme ke vchodu do Národního sadu.
Opět se otáčíme směrem k náměstí, ale přidáme si malou zacházku. Odbočíme vlevo do Dolní ulice. Také v této části lze objevit řadu roubených domů z 18. a 19. stol., také tady některé objekty utrpěly necitlivými úpravami. Z Dolní ulice vlevo odbočuje Plaňava – z mnoha roubených domů čp. 418 patří k nejstarším. Dolní ulice nás přivádí k Dolní Baště – mezi roubenými domy vyniká dvojice pod čp. 272, cenný doklad typu předměstských domků roubených z kuláčů, dvoudílných, se vchodem ve štítové straně. Takové domy původně stavěli nejchudší obyvatelé Štramberka.
Dolní Baštou můžeme zatočit vpravo k náměstí nebo jít vlevo, kdy ulice vyústí do Horní Bašty – a pak můžeme jít vpravo podél roubených domů. Na náměstí zatočíme dolní bránou kolem radnice, původně staré školy. Po okraji náměstí zamíříme ke schodům, po kterých vystoupáme k turistického Hrstkově chatě a věži Trúba. Hrad patřil do řady strážních pevností (Helfštejn – Starý Jičín – Štramberk – Šostýn – Hukvaldy) – jeho úpadek nastal po r. 1533, kdy přestal být sídlem vrchnosti. Jezuité chtěli r. 1646 chátrající objekt upravit, vzhledem k zákazu moravského zemského hejtmana k tomu ale nedošlo. Uskutečnily se jen nejnutnější opravy, aby zde mohla pobývat menší posádka, v několika světnicích se ubytovali i kněží. Ještě na nejstarším vyobrazení hradu z r. 1722 jsou vidět dva paláce, hospodářské budovy a dvě hranolové bašty. V r. 1783 se zřítila přední část hradu a objekt pustnul, zdivo bylo rozebíráno na stavební materiál. Zbyla jen věž Trúba s dvorkem a částmi hradeb. Novojičínsko-štramberskému nadačnímu velkostatku patřila zřícenina do r. 1899 – pak ji díky iniciativě známého štramberského osvětového pracovníka dr. Hrstky získal Klub českých turistů. Věž byla podle plánů architekta Kamila Hilberta upravena a r. 1903 uvedena do provozu jako rozhledna. Poslední patro je obehnáno dřevěným bedněným ochozem, kam se dostaneme po dřevěném schodišti (otevřeno v sezóně 9–17 h). Z věže přehlédneme celé město, vidíme i zbytky městského opevnění, navazujícího na hradby, dohlédneme i daleko do kraje.
Z hradu pak jdeme Jaroňkovou ulicí (pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého z 19. stol., bašta, roubené domy – např. vzácně dochovaný typ dvoujizbového domu čp. 97 z konce 18. stol., dále čp. 105 s rumpálovou studnou, odkud byla údajně čerpána voda pro štramberský hrad) k ulici Bašty. Bašta městského opevnění byla narušena některými stavebními úpravami, při kterých mj. zanikly střílny z 15. a 16. stol. Podél hradeb zatočíme vpravo a kolem kostela se vracíme na štramberské náměstí. (Ubytování, stravování, občerstvení: hotel Šipka, 30 l, PO–SO 9–23, NE 9–22 h, tel. 0656/85 21 81, 42 324; hotel Gong, 6–23 h, tel. 0656/72 16 21; restaurace Prosek PO–SO 10–23, NE 9–22 h; restaurace dr. Hrstky PO–ČT 10–22, PÁ–SO 10–24, NE 10–20, Obecní hospoda PO–SO 8–21, NE 8–20; restaurace Dallas 10–22 h; Apolo bar ÚT–NE 10–18 h; restaurace Palárna a Country bar atd.)
(Doporučujeme průvodce po Beskydech ze Zelené edice.)
